JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1069/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. M. a 2) V. M., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 73/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. července 2003, č. j. 42 Co 372/2003-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 11 C 73/2002-18, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 48 o velikosti 1+3 s příslušenstvím 1. kategorie nacházejícího se v 9. podlaží domu č. p. 3062 na ulici N. ve F.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem II. určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, výrokem III. uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. července 2003, č. j. 42 Co 372/2003-71, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že žalovaným uložil povinnost „byt vyklidit po skončení nájemního poměru do 15 dnů po zajištění přístřeší“; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaní (nájemci předmětného bytu) dlouhodobě porušovali povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatili opakovaně žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhrady za služby v období od července 2001 do února 2003, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podaná z důvodu neplacení nájemného ve věci sp. zn. 11 C 75/2001 Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla po zaplacení dlužného nájemného vzata zpět a řízení bylo zastaveno a že ke dni podání žaloby v projednávané věci činil dluh žalovaných částku 29.531,- Kč. Poté rovněž zjistil, že po rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaní dluh na nájemném tehdy už ve výši 62.011,- Kč uhradili a že i poté byli s dalšími platbami nájemného v prodlení. Na tomto skutkovém základě shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Dále také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní tímto způsobem své povinnosti nájemců bytu porušovali opakovaně a po zaplacení dlužného nájemného byli v prodlení i s dalšími platbami nájemného; podle názoru odvolacího soudu nemohou za této situace sociální poměry žalovaných samy o sobě vést k zamítnutí žaloby podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Poté shodně se soudem prvního stupně dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.), neboť i když jde o rodinu s nezletilými dětmi, „v řízení nebyly shledány žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by soud mohl vázat vyklizení bytu na přidělení náhradního bytu nebo náhradního ubytování“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítli, že – při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. – se odvolací soud nezabýval tím, že „do svízelné situace se žalovaní nedostali vlastním zaviněním, že se nejedná o chronické a programové neplatiče, že jak to bylo možné, žalovaní svůj dluh uhradili a nyní platí nájem měsíčně trvalým příkazem ze svého účtu … nepřihlédl ke skutečnosti, že rodina se dvěma nezletilými dětmi (z nichž starší syn je trvale sledován na endokrinologickém oddělení, a to jak ve F., tak v P.) bydlí provizorně v bytě 2+kk, ke kterému nemají žádný právní titul a který je i vzhledem ke zdravotnímu stavu syna nevyhovující a dlouhodobě je toto bydlení nemožné …“. Mají za to, že odvolací soud opomenul tyto konkrétní (v dovolání vyjmenované) okolnosti, které vyšly za řízení najevo a které musí podle jejich názoru vést k závěru, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Pro úplnost zbývá dodat, že vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaní netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a to tím, že ve skutečnosti „přehodnocují“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů významných pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nabízejí svůj „vlastní“ skutkový stav věci a z něj dovozují nesprávnost právního závěru, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 10. November 2004