JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1030/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. T., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 63/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2003, č. j. 12 C 63/2002-63, a Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č. j. 25 Co 369/2003-83, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2003, č. j. 12 C 63/2002-63, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č. j. 25 Co 369/2003-83, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. července 2003, č. j. 12 C 63/2002-63, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 1+1 s příslušenstvím, situovaného v 8. patře domu č. p. 304 v P. a označeného jako č. 61“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 25 Co 369/2003-83, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů – zejména ze svědeckých výpovědí – vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že svědci žalovaného (nájemce předmětného bytu) dříve v domě potkávali, že nyní jej už delší dobu neviděli a že naopak viděli opakovaně do předmětného bytu vcházet a z něj vycházet cizí osoby – zřejmě cizince – oblečené v pracovních oblecích. Tvrzení žalovaného, že v případě těchto osob šlo o návštěvy, soudy neuvěřily proto, že šlo o osoby, které v bytě přespávaly i dva dny v týdnu a žalovaný odmítl před soudem prvního stupně sdělit jejich jména a adresy bydliště. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy dovodily, že žalovaný bez souhlasu pronajímatele (žalobce) předmětný byt podnajímá třetím osobám a současně jej bez vážných důvodů neužívá, a za této situace usoudily na naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, tj. jak výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ (ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“ (v podobě podnajímání bytu třetím osobám bez písemného souhlasu pronajímatele), tak také výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Odvolací soud dále dovodil, že ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť „žalovaný užívá předmětný byt bez souhlasu žalobce ke svému podnikání v rozporu s nájemní smlouvou“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání namítl, že odvolací soud, aniž provedl jím navržené důkazy, převzal závěry soudu prvního stupně přesto, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na naplněnost výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Uvedl, že je „pracovně vázán na různá místa v ČR i zahraničí …“ a že „soudy se vůbec nevypořádaly s důvody, kterým tuto skutečnost vysvětloval“. Má také zato, že na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. soudy usoudily z toho, že „v bytě přijímal návštěvy, aniž bylo prokázáno, že byt podnajímá“. Podle názoru žalovaného je „nedostatečná“ argumentace odvolacího soudu, že v bytě přebývaly nejméně další čtyři osoby; soud se zde nevypořádal s otázkou, jakým způsobem přijímání návštěv v bytě, které nijak neruší ostatní nájemce, naplňuje výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dále uvedl, že shledal-li soud „důvody k výpovědi, pak ust. § 3/1 o. z. není možno aplikovat na obranu žalobce“. Soudům rovněž vytkl, že se nezabývaly otázkou důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení bytové náhrady v podobě náhradního bytu či náhradního ubytování. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2003, č. j. 12 C 63/2002-63, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2003, č. j. 12 C 63/2002-63, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právních závěrů o naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Jde-li o otázku bytové náhrady, dovolatel přehlíží, že pro přisouzení vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nepostačí – vzhledem k ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. – pouze existence důvodů zvláštního zřetele hodných. Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování či náhradního bytu ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. je zapotřebí splnění dvou podmínek normovaných citovaným ustanovením. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, a dále z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 26. září 2001, sp. zn. 26 Cdo 1386/2000, a z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1888/2000, a sdílí jej i v projednávané věci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. August 2004