JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1013/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 37.320,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 18 C 237/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č.j. 64 Co 333/2004-48, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení požadované částky s odůvodněním, že nájemné placené žalovaným ve výši určené podle dříve platných cenových předpisů je nedostačující a neumožňuje ani prostou reprodukci vložených prostředků. Podle znaleckého posudku by mělo minimální tzv. ekonomické nájemné činit 6.846,-Kč měsíčně; protože žalovaný nepřistoupil na dohodu o navýšení nájemného na tuto částku, domáhá se žalobce zaplacení rozdílu mezi tzv. ekonomickým nájemným a nájemným placeným žalovaným za období ode dne 20. 3. 2003 (kdy byla zrušena vyhláška č. 176/1993 Sb.) do dne podání žaloby (11. 12. 2003).

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č.j. 18 C 237/2003-26, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník domu v P., že žalovaný užívá od roku 1953 v předmětném domě byt č. 31, II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a platí nájemné, jehož výše byla stanovena dle vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška č. 176/1993 Sb.“) částkou 2.181,-Kč měsíčně, že žalobce mu navrhl uzavření nové nájemní smlouvy k bytu, v níž by bylo stanoveno nájemné ve výši odpovídající tzv. ekonomickému nájemnému a že žalovaný tento návrh neakceptoval. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dovodil, že i při absenci prováděcího předpisu k ustanovení § 696 odst. 1 obč.zák., není placení nájemného žalovaným ve výši stanovené podle dříve platných právních předpisů zneužitím hospodářského postavení ve smyslu § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a nájemní smlouva v části týkající se výše nájemného není proto neplatná. Nezískal-li žalovaný nepřiměřený hospodářský prospěch, nemohl se tento transformovat na bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 obč.zák.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č.j. 64 Co 333/2004-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že postup žalovaného při placení nájemného dle stávající nájemní smlouvy odpovídá dříve platným obecně závazným předpisům a nelze jej ani hodnotit jako jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Poté, co vyhláška č. 176/1993 Sb. a na ni navazující cenové výměry byly zrušeny nálezy Ústavního soudu, již není právní předpis, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 obč.zák, umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem; aplikace ustanovení § 671 odst. 1 obč.zák. pak nepřipadá v úvahu, neboť jde o obecné ustanovení, které nelze použít, obsahují-li ustanovení o nájmu bytu zvláštní úpravu nájemného. Podle názoru odvolacího soudu, zůstalo nájemné – i po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. – nadále fixováno, a nesouhlasí-li žalovaný se zvýšením nájemného, nelze jeho nesouhlas nahradit rozhodnutím soudu. Nedostatek pozitivní právní úpravy pak ani nelze – při zachování ústavního principu dělby moci ve státě – nahrazovat soudním rozhodnutím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, že odpadnutím regulace nájemného z bytů odpadl důvod pro požívání majetkového prospěchu nájemcem neplacením jeho nákladů na bydlení. Dovolatel má za to, že odpadnutí tohoto právního důvodu je nutno považovat za odpadnutí právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč.zák. a namítá, že se žalobou nedomáhal zvýšení nájemného, ale vydání bezdůvodného obohacení. Poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu č. 524/2003 Sb. a uvádí, že napadené rozhodnutí (rozhodnutí soudu prvního stupně) „konzervují“ protiústavní a protiprávní stav, kdy nájemce platí regulované nájemné. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) rovněž vytýká, že nehodnotily jednání žalovaného jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) a jako zneužití hospodářského postavení ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Dovolatel dále obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, a namítá, že při absenci prováděcího předpisu k § 696 odst. 1 obč.zák. mělo být aplikováno ustanovení § 671 obč.zák., podle něhož je nájemce povinen platit nájemné ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že nález Ústavního soudu č. 524/2003 Sb., na který dovolatel poukazuje, řešil jinou otázku (výši nájemného v náhradním bytě), než která je předmětem řízení v dané věci, vyvracel námitku, že jeho chování je v rozporu s dobrými mravy, a poukázal na závěry odvolacího soudu; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že za situace, kdy neexistuje zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem, jak to předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč.zák., nemůže být souhlas nájemce se zvýšením nájemného nahrazen rozhodnutím soudu a že soud nemůže svým rozhodnutím určit výši nájemného, přičemž dovolatel správnost tohoto závěru zpochybňuje; byť tak činí prostřednictvím námitky, že mělo být aplikováno ustanovení § 451 obč.zák., z obsahu spisu (i z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě) vyplývá, že požaduje zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným, jehož výši považuje (s poukazem na znalecký posudek) za přiměřenou. Protože v soudní praxi není dosud ustálen výklad otázky, zda je soud oprávněn stanovit (k žalobě pronajímatele) nájemné vyšší, než které vyplývá z již zrušené vyhlášky č. 179/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.), shledává dovolací soud v dané věci dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dovolatel – posuzováno dle obsahu (§ 41 odst. odst. 2 o.s.ř.) dovolání – uplatňuje, lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 867/2004, a dále např. v usneseních ze dne 15. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1912/2005, a ze dne 27. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 983/2005 dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat.

K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 685 až § 716 obč.zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným.

Z uvedeného právního názoru vychází Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I. ÚS 489/05, v němž uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Dále dodal, že výrokem I. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05 byla založena odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. Ve věci řešené citovaným nálezem sp.zn. I. ÚS 489/05 šlo přitom o případ, kdy se pronajímatel (v řízení před obecnými soudy) domáhal zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a tzv. obvyklým nájemným za dobu minulou, tedy o situaci obdobnou té, jaká je předmětem řízení v dané věci.

Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., není oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního vztahu, resp. určit výši nájemného.

Vyplývá-li však z nálezu sp.zn. I ÚS 489/05, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv zpětně (jako tomu bylo v projednávané věci), je jeho zamítavý rozsudek ve svém důsledku věcně správný.

Námitce dovolatele, že požadovaná částka mu náleží z titulu bezdůvodného obohacení, nelze přisvědčit. Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží žalobci z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. August 2006