JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 960/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Ing. V. B., správce konkursní podstaty úpadce J. S., proti žalovaným 1/ Z. S. a 2/ M. S., oběma zastoupeným advokátkou, o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 80/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 1999, č. j. 24 Co 106/98-105, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. První a druhá žalovaná jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každá po 3.287,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 12. 12. 1997, č. j. 9 C 80/97-55, uložil každé ze žalovaných povinnost zaplatit žalobci po 250.000,- Kč se 17 % úrokem od 1. 6. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 1. 10. 1993 uzavřel s oběma žalovanými písemnou smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se žalované zavázaly do 15. 11. 1993 uzavřít kupní smlouvu ohledně částí pozemkových parcel č. 1095/1, 1095/5 a 1095/2 v k. ú. H. S. M., jejichž vydání v rámci restitucí očekávaly, a to za kupní cenu 1.500.000,- Kč. Při podpisu smlouvy byla žalobcem předána záloha na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč, kterou se žalované zavázaly nejpozději do 15. 11. 1993 vrátit, pokud by dohoda o vydání nemovitostí nebyla schválena pozemkovým úřadem. Smlouvu o smlouvě budoucí podepsal jako jejich zástupce syn první žalované L. S. na základě plných mocí ze dne 29. 9. 1993, jimiž jej žalované zmocnily k zastupování „při prodeji pozemků, které jsou navráceny v restituci dle zák. č. 229/1992 Sb.“; L. S. ve smlouvě potvrdil převzetí zálohy na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Obě žalované v písemných potvrzeních ze dne 12. 10. 1993 a 14. 10. 1993 vyslovily se zněním smlouvy z 1. 10. 1993 souhlas a dne 19. 4. 1994 se písemným dodatkem ke smlouvě (opět v zastoupení L. S.) dohodly se žalobcem na prodloužení lhůty k uzavření kupní smlouvy do 31. 5. 1994. Kupní smlouva však nikdy uzavřena nebyla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že plné moci vzhledem k široké formulaci zmocnění opravňovaly L. S. k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí i k převzetí zálohy na kupní cenu za žalované. Předmětná částka se po 31. 5. 1995 (tehdy naposledy mohly obě strany podat k soudu návrh na nahrazení projevu vůle z dodatku smlouvy o smlouvě budoucí soudním rozhodnutím) stala bezdůvodným obohacením podle § 451 odst. 1 obč. zák., neboť právní důvod plnění (smlouva o smlouvě budoucí) odpadl. Soud prvního stupně neshledal námitku promlčení důvodnou s tím, že teprve ode dne 1. 6. 1995 začala běžet žalobci dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, a protože žaloba byla podána dne 22. 8. 1996, byl nárok žalobce uplatněn včas. Žalované jsou tedy povinny žalobci majetkový prospěch ve výši žalované částky vrátit.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, č. j. 24 Co 106/98-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání k otázce, zda plná moc k hmotněprávnímu úkonu opravňuje zmocněnce i k převzetí plnění z tohoto úkonu, zamítl s odůvodněním, že jde o otázku skutkovou, nikoli právní. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (doplnění dokazování k návrhům žalovaných ohledně původu částky představující zálohu na kupní cenu a ohledně jiných závazkových vztahů mezi žalobcem a L. S., resp. jimi samotnými, považoval soud ve vztahu k předmětu řízení za nadbytečné), ztotožnil se i s jeho právními závěry, k nimž doplnil, že plné moci udělené žalovanými L. S. jsou koncipovány tak, že jej zmocňovaly ke všem právním úkonům spojeným s prodejem předmětných pozemků. Námitku žalovaných, že L. S. uzavřením kupní smlouvy a převzetím části kupní ceny překročil plnou moc, odvolací soud neshledal důvodnou už proto, že žalované znění smlouvy o smlouvě budoucí (tedy včetně potvrzení o zaplacení zálohy 500.000,- Kč) písemně odsouhlasily v přípisech ze 12. a 14. 10. 1993, čímž by případné překročení plné moci schválily ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v posouzení námitky promlčení, neboť i kdyby nebyl uzavřen dodatek ke smlouvě z 1. 10. 1993, byly žalované podle smlouvy o smlouvě budoucí zavázány poskytnutou zálohu vrátit nejpozději do 15. 11. 1993, a při aplikaci obecné tříleté promlčecí doby by žalobce svůj nárok dne 22. 8. 1996 uplatnil včas.

Proti tomuto rozsudku podaly žalované dovolání z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. [nesprávně uveden § 241 odst. 2 písm. b) a d ) o.s.ř.], v němž zejména namítají, že skutková zjištění a dokazování zůstala neúplná. Dovolatelky doložily, že veškerá smluvní ujednání byla realizována zemřelým L. S. a že mezi účastníky existovaly ještě další smlouvy, např. smlouva ze dne 29. 9. 1995 o zprostředkování prodeje sporných pozemků, a je proto otázkou, za jakým účelem byla žalovaná částka vlastně vybrána a komu předána, zejména jak byla účetně a daňově vykázána. Proto v řízení požadovaly, aby žalobce předložil originál faktury č. 101, o níž byla zmínka na bankovním výpisu z 1. 10. 1993, jímž žalobce dokládal vyzvednutí částky 500.000,- Kč před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí. Podle dovolatelek zůstal nevyjasněným i obsah listiny z 11. 3. 1994, v níž se strany dohodly na postupu, který měl o několik měsíců předcházet vlastní sepis dohody. Dovolatelky napadají také nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že nárok není promlčen, neboť právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčuje v dvouleté době, která v daném případě počala běžet od 31. 5. 1994, zatímco žalobce nárok uplatnil u soudu až 22. 8. 1996. Žalované dále namítají, že plné moci udělily L. S. k určitému právnímu úkonu a nikoliv k převzetí kupní ceny; otázka posouzení obsahu plných mocí je přitom otázkou právní a na posouzení věci má rozhodující vliv. Navrhují proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že otázka obsahu plné moci je otázkou skutkovou, nemá zásadní význam a dovolání proto není přípustné. V řízení byly provedeny všechny potřebné důkazy, přičemž faktura č. 101 neexistuje a poznámkou ve výpisu z účtu „fa dod. č. 101“ si jeho účetní pouze označila dohodu z 1. 10. 1993. Listinou z 11. 3. 1994 si zmocněnec žalovaných a žalobce chtěli upravit další postup, zejména ohledně upřesnění parcelních čísel navrácených pozemků, a jestliže je v ní dvakrát uvedeno datum 29. 3. 1993, jde v případě letopočtu o evidentní chybu v psaní. V otázce promlčení pak žalobce odkazuje na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, s jejichž závěry se zcela ztotožňuje. Navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Protože v průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 37 K 7/2000, na majetek žalobce prohlášen konkurs, bylo podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb. a č. 214/2000 Sb. řízení přerušeno; poté, co obě žalované podaly návrh na pokračování v řízení, dovolací soud v řízení pokračoval s tím, že správce konkursní podstaty se stal účastníkem řízení místo úpadce. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelkami tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.

Přípustnost dovolání proto může být založena pouze podle § 239 odst. 2 o.s.ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, pro níž bylo odvolacímu soudu navrženo připuštění dovolání a proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam.

Jestliže se přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. odvíjí od podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, musí se i uplatněný dovolací důvod (z hlediska jeho věcného vymezení) týkat řešení právě těch právních otázek, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka, pokud právní otázky konkretizuje - odmítl pokládat za zásadně významné. V dovolacím řízení, v němž je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, se pak mohou tyto právní otázky stát předmětem přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

Logicky pak platí, že jen s posouzením těchto právních otázek (to jest otázek objektivně otevřených přezkumu, které současně dovolatel fakticky dovoláním napadl), je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že spatřoval-li sám dovolatel v odvolacím řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalované při jednání odvolacího soudu dne 27. 9. 1999 navrhly připuštění dovolání k posouzení otázky, „zda plná moc k hmotněprávnímu úkonu opravňuje zmocněnce i k převzetí plnění z tohoto úkonu", a že odvolací soud jejich návrhu nevyhověl. Jestliže žalované v dovolání namítají nesprávné posouzení otázky promlčení nároku žalobce, uplatňují v tomto směru posouzení otázky jiné, pro níž není přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. založena.

Oprávnění dovolacího soudu posoudit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž vztahuje k otázce rozsahu zmocnění osoby zmocněné k prodeji pozemku. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, na základě právního názoru, že plná moc udělená k prodeji pozemků opravňovala zmocněnce žalovaných k přijetí zálohy na kupní cenu jejich jménem a na jejich účet a že žalované jsou pasivně legitimovány k vydání bezdůvodného obohacení, které jim vzniklo tím, že kupní smlouva nebyla uzavřena. Z hlediska rozsahu oprávnění zmocněnce je rozhodující výklad obsahu plné moci, který za situace, kdy její text není sporný, je otázkou právní. Protože tato otázka nebyla rozhodovací činností vyšších soudů dosud jednoznačně vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že z pohledu této právní otázky má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a že dovolání žalovaných je proto podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné; není však důvodné.

Podle § 31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Účastník se při právním úkonu může nechat zastoupit zmocněncem, jemuž udělí plnou moc, v níž vymezí rozsah zmocnění. Vzniknou-li o obsahu tohoto právního úkonu pochybnosti, lze je odstranit použitím výkladových pravidel, založených na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) se podrobí zkoumání i vůle jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy; podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (skutkový stav není předmětem dovolacího přezkumu), že žalované udělily dne 29. 9. 1993 L. S. plné moci shodného obsahu, jimiž jej zmocnily, aby je zastupoval při prodeji pozemků. Z gramatického a logického hlediska je nepochybné, že pojem „prodej pozemku“ se váže k institutu kupní smlouvy, z níž prodávajícímu vznikne povinnost odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu (§ 588 obč. zák.). Není-li v plné moci zmocnění k prodeji vymezeno blíže, resp. není-li jeho rozsah omezen například jen na zastupování při jednáních s kupujícím či jen na uzavření (podpis) kupní smlouvy, je třeba dovodit, že opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které vedou k dosažení právních účinků vyplývajících z kupní smlouvy, tj. k uskutečnění převodu vlastnického práva spolu s dispozicí s věcí, tedy k jejímu odevzdání kupujícímu a k převzetí plnění od něj. Zmocněnec je proto oprávněn jménem zmocnitele a na jeho účet činit všechny úkony směřující k tomu, aby došlo k uzavření kupní smlouvy, včetně toho, aby smlouvu jménem zmocnitele uzavřel a převzal za něj plnění s účinkem zániku dluhu podle § 559 obč. zák. Tím spíše je pak takto zmocněný zástupce ve stadiu přípravy uzavření kupní smlouvy oprávněn k tomu, aby uzavřel nejprve smlouvu o smlouvě budoucí; plná moc se v takovém případě vztahuje i na převzetí zálohy ve smyslu § 498 obč. zák. ještě před uzavřením kupní smlouvy, obzvláště tehdy, je-li ujednání o poskytnutí zálohy součástí smlouvy, jejímuž uzavření nebyli zmocnitelé přítomni; jde ostatně o plnění na předpokládanou smlouvu, tj. rovněž o úkon směřující k prodeji pozemků.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkami tvrzená vůle zmocnit L. S. při prodeji pozemků pouze k určitým úkonům nezahrnujícím převzetí zálohy na kupní cenu je v rozporu s jazykovým vyjádřením rozsahu zmocnění v písemných plných mocích ze dne 29. 9. 1993 i s vlastním jednáním žalovaných po udělení plných mocí, kdy projevily výslovný souhlas se zněním smlouvy o smlouvě budoucí, kterou jejich zmocněnec uzavřel. Vyložil-li odvolací soud tyto právní úkony tak, že zmocnění k prodeji pozemku zahrnuje zmocnění k uzavření samotné kupní smlouvy i k převzetí části plnění formou zálohy na kupní cenu před uzavřením smlouvy, je jeho rozhodnutí z hlediska dovolacímu přezkumu otevřené právní otázce správné a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. není naplněn.

Žalované dále vznášejí dovolací námitku podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. spočívající v tom, že není zcela objasněno, zda a případně za jakým účelem skutečně žalobce předal žalovanou částku L. S. Vytýkají odvolacímu soudu, že k této otázce neprovedl jimi navrhované důkazy smlouvou o zprostředkování prodeje předmětných pozemků ze dne 29. 9. 1995 a doklady o původu peněz použitých k zaplacení zálohy na kupní cenu.

Je věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 o.s.ř.). O vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], jde tehdy, rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny, ačkoliv jimi mají být prokazovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci. O takovou vadu se v posuzovaném případě nejedná.

Pro rozhodnutí podstatné skutkové zjištění, že zmocněnec žalovaných L. S. převzal od žalobce zálohu na kupní cenu, založily soudy na provedených důkazech, které ve svém souhrnu vedou k závěru, že k předání peněz skutečně došlo (písemné potvrzení ve smlouvě o smlouvě budoucí, doklad o výběru odpovídající částky z žalobcova účtu v době těsně předcházející datu uzavření smlouvy, výpovědi žalobce a svědků). Dovolatelkami předkládané důkazy, které podle jejich tvrzení mají objasnit okolnosti, z jakých prostředků žalobce peníze získal a jak vynaložení této částky zachytil z hlediska účetního a daňového, tedy nemohou mít vliv na samotný závěr o tom, že peníze byly předány. Obdobně nejsou pro posouzení uplatněného nároku relevantní ani o dva roky pozdější okolnosti při prodeji pozemků žalovanými třetí osobě a role žalobce při těchto úkonech. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže dokazování v dovolatelkami naznačeném směru neprovedl.

Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. nejsou naplněny a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto hlediska správný; proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 6.500,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) a § l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.], celkem 6.575,- Kč, tedy od každé z žalovaných po 3.287,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2002

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 28. February 2002