JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 910/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované S. n. v O., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 377/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 8 Co 546/2007-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady bolestného ve výši 12.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 197.100,- Kč jako náhrady škody na zdraví, která mu vznikla v důsledku nesprávného postupu ošetřujícího lékaře při léčbě zlomeniny ramenního kloubu.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, č.j. 10 C 377/2004-39, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce si v červenci 1991 při pádu z žebříku způsobil zlomeninu ramenního kloubu na levé ruce. Zlomenina byla léčena na ortopedickém oddělení nemocnice v O., kosti však nesrostly správně, takže došlo k vytvoření pakloubu. Soud k námitce žalované uzavřel, že nárok žalobce je ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo v září 1991, dvouletá promlčecí lhůta tedy uplynula v září 1993 (žaloba byla podána 1. 12. 2004). Důvod pro zamítnutí žaloby shledal také v nedostatku pasivní legitimace, neboť žalovaný subjekt označený jako S. n. v O., v době vzniku škody neexistoval. Subjekt s uvedeným IČ vznikl na základě zřizovací listiny Okresního úřadu v O. ze dne 4. 1. 1995 pod názvem S. s. n. v O., jež byla ke dni 1. 1. 1996 sloučena se S. n. v O., zřízenou s účinností od 1. 1. 1992. Práva a závazky O. ú. n. z. v O. (dále jen „OÚNZ“), v jehož zdravotnickém zařízení byl žalobce léčen a který byl zrušen ke dni 31. 12. 1991, na žalovanou nepřešla, přičemž Okresní úřad v O., který OÚNZ jako jeho zřizovatel zrušil, v rozporu s ustanovením § 31 odst. 3 zákona č. 576/1990 Sb. v tehdy platném znění neurčil, na které subjekty a v jakém rozsahu přecházejí práva a závazky zrušeného OÚNZ.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č.j. 8 Co 546/2007-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se rovněž s jeho závěrem o nedostatku pasivní legitimace. Konstatoval, že je zcela zřejmé, že sporná pohledávka žalobce na žalovaného nepřešla a nemůže na tom nic změnit ani závěr, že Okresní úřad v O. při zrušení OÚNZ porušil zákonná ustanovení týkající se přechodu závazků zrušeného subjektu. Námitkou promlčení se pro nadbytečnost nezabýval.

Žalobce podal dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, přestože jako napadené bylo označeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2007, č.j. 8 Co 546/2007-51. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 239 odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně rozhodl o nedostatku věcné legitimace žalovaného, aniž vyčkal, až žalobce „zjistí, kdo nese odpovědnost za zrušený OÚNZ“, a odvolací soud nereflektoval návrh žalobce na vrácení věci soudu prvního stupně a záměnu účastníků tak, že namísto žalované by do řízení vstoupila Česká republika. Dovolatel má za to, že odvolací soud porušil ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř., pokud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodů tam uvedených, neboť řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení [písm. a)], soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem [písm. c)], soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení [písm. d)]. Soudu prvního stupně vytýká nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, namítaje, že promlčecí lhůta podle § 106 odst. 1 obč. zák. začala běžet až dne 8. 3. 2005, kdy odborný lékař MUDr. R. L., „definitivně potvrdil“, že se zdravotní stav žalobce ustálil. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dle žalované nejsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vzhledem k ustanovení článku II bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka totiž zahrnuje bolestné (12.000,- Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (197.100,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku ve výši 12.000,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že celkový součet požadovaného plnění přesahuje částku 20.000,- Kč.

Jelikož byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jednalo se o jeho první rozhodnutí v dané věci, posuzoval dovolací soud přípustnost dovolání ohledně zbylé části nároku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel však právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace nezpochybňuje a žádnou právní otázku, tím méně právní otázku zásadního významu neformuluje; naopak sám připouští, že věcná legitimace žalované v projednávané věci nebyla dána, a vytýká soudům obou stupňů, že svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu neumožnily nedostatek věcné legitimace na straně žalované napravit. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci právně relevantní, pokud nejde o zásadně významnou právní otázku interpretace a aplikace procesních předpisů. O takovou otázku nejde již proto, že odvolací soud se žádného z dovolatelem vytýkaných procesních pochybení nedopustil. Nevyhověl-li odvolací soud návrhu žalobce na záměnu účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. obsaženému v odvolání, postupoval v souladu s občanským soudním řádem, neboť ten záměnu účastníků v odvolacím řízení nepřipouští (§ 216 odst. 1 o. s. ř.), a tvrzení, že by návrh na záměnu účastníků byl podán v dalším řízení před soudem prvního stupně, nemůže být důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž námitka porušení § 219a odst. 1 písm. a), c) a d) o. s. ř. je zcela neopodstatněná. Ze spisu nevyplývá a žalobce ani nijak nekonkretizuje jím vytýkaný nedostatek podmínek řízení (mezi něž právní teorie a praxe řadí pravomoc a příslušnost soudu, způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost, plnou moc zmocněnce, náležité zahájení řízení a neexistenci překážky věci zahájené či pravomocně rozhodnuté). Přibrat do řízení účastníka, o jehož právech a povinnostech má být jednáno, lze pouze v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 94 odst. 1 a 3 o. s. ř.) a řízení o náhradu škody takovým řízením není. Ze spisu rovněž nevyplývá a žalobce ani netvrdí, že by po zahájení řízení některý z účastníků (žalobce či jím označená žalovaná) ztratil způsobilost být účastníkem, a že by z tohoto důvodu bylo povinností soudu podle § 107 o. s. ř. řešit otázku právního nástupnictví a rozhodnout o tom, s kým bude v řízení pokračováno.

Jestliže se odvolací soud námitkou promlčení nezabýval a jeho rozhodnutí na řešení otázky promlčení nespočívá, nemůže být tato otázka v dané věci zásadně právně významnou a zakládat tak přípustnost dovolání.

Odkaz dovolatele na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. je zcela nepřípadný, neboť o tam uvedené případy přípustnosti proti nemeritorním usnesením odvolacího soudu v dané věci zjevně nejde.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná by zásadně měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení se zřetelem k jeho výsledku, avšak s ohledem na značnou stručnost a argumentační mělkost vyjádření k dovolání, nepovažuje dovolací soud tento úkon právní pomoci za účelný z hlediska obrany práv žalované, a proto vychází z toho, že žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. července 2009

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-