JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 859/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. K. proti žalovanému Městu S., o 109.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 101/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 24 Co 350/99 - 63, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 109.150,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný se na jeho úkor bezdůvodně obohatil tím, že mu ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. 6 C 209/94, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 1997 č. j. 6 C 209/94 - 106, který nabyl právní moci dne 12. 4. 1997, nevydal část pozemku st. parc. č. 360 o výměře 511 m2 , později označeného jako st. parc. č. 360/1 v kat. území S., jenž využíval jako parkoviště prostřednictvím T. s., s.r.o. S. až do 12. 3. 1998, kdy jej vydal žalobci. Za dobu od 16. 4. 1997 do 12. 3. 1998 (nesprávně uvedeno 12. 3. 1997) pobíral žalovaný za pronájem pozemku nájemné, z něhož žalobci ničeho nezaplatil, čímž žalobci ušel zisk, činící - s ohledem na srovnatelné ceny nájemného v kat. území S. - 10.000,- Kč měsíčně.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 3.1999 č. j. 10 C 101/98 - 42 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. 6 C 209/94, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 1997 č. j. 6 C 209/94 - 106, jež nabyl právní moci dne 12. 4. 1997, byla žalovanému (povinné osobě) uložena povinnost vydat žalobci (osobě oprávněné) část parcely č. 360 o výměře 551 m2 , nyní zapsané na LV č. 10001 pro obec a k. ú. S. u Katastrálního úřadu v K., do 3 dnů od právní moci rozsudku, k níž žalobce uplatnil restituční nárok. Dále okresní soud zjistil, že k žádosti žalobce ze dne 19. 6. 1997 o provedení záznamu změny vlastnických práv podle cit. rozsudku Okresního soudu v Kladně bylo žalobci Katastrálním úřadem v K., detašované pracoviště S., dopisem dne 20. 6. 1997 sděleno, že uvedený rozsudek je neurčitý a nesrozumitelný a že na jeho základě nelze záznam o změně vlastnického práva provést; žalobci bylo současně doporučeno, aby žalovaný objednal geometrický plán na zaměření části st. parcely č. kat. 360 o výměře 511 m2 v kat. území S. a aby po jeho vypracování účastníci uzavřeli dohodu o vydání nemovitosti a žalovaný aby pak podal návrh na provedení vkladu do katastru nemovitostí. V řízení bylo dále prokázáno, že objednávkou ze dne 21. 7. 1997 požádal žalovaný o geometrické oddělení stavební parcely č.kat. 360 v kat. území S., že geometrický plán na zaměření předmětné parcely byl vypracován dne 8. 8. 1997, že dne 14. 8. 1997 zaslal žalovaný žalobci k podpisu dohodu o vydání nemovitosti vypracovanou na základě vyhotoveného geometrického plánu a že dne 12. 1. 1998 podal žalobce opětovně návrh na provedení zápisu do katastru nemovitostí, k němuž současně geometrický plán připojil; záznam změny vlastnického práva byl proveden s právními účinky vkladu ke dni 12. 1. 1998 a k faktickému předání pozemku žalobci došlo dne 12. 3. 1998. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný nemohl fakticky předmětný pozemek žalobci vydat před 12. 1. 1998, neboť mu v tom bránily objektivní důvody, a pokud tak učinil dne 12. 3. 1998, jednalo se o lhůtu přiměřenou okolnostem případu. Požadavek žalobce na zaplacení částky 109.150,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.) nepovažoval proto za důvodný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 1999 č. j. 24 Co 350/99 - 63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dovodil, že na straně žalovaného nedošlo ve smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák. ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný z objektivních důvodů nemohl splnit povinnost uloženou mu rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. 6 C 209/94. Bylo-li totiž tímto rozsudkem rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci část parcely č. 360 o výměře 511 m2, nelze takový výrok považovat za jednoznačný a nevzbuzující pochybnost o tom, o jaký konkrétní pozemek se jedná a kterou částí povrchu zemského je tvořen; jde tudíž o vadu, která činí zmíněný rozsudek nevykonatelným. Jestliže tedy žalovaný vydal předmětný pozemek žalobci dne 12. 3. 1998, učinil tak bez zbytečného odkladu ve lhůtě přiměřené okolnostem případu. Tvrzení žalobce, že žalovanému muselo být známo, o jaký pozemek se jedná, nepovažoval krajský soud za opodstatněné proto, že žalobce požadoval vydání předmětného pozemku na základě cit. rozsudku Okresního soudu v Kladně, a nikoliv z dohody o vydání nemovitosti, kterou sám odmítl se žalovaným uzavřít. Výrok, jímž nebylo připuštěno dovolání žalobce k posouzení otázky „nabytí vlastnického práva žalobcem", odůvodnil odvolací soud odkazem na ust. § 132 odst. 2 obč. zák., které otázku nabytí vlastnictví rozhodnutím soudu řeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť odvolacímu soudu podal návrh na připuštění dovolání, a podává jej z důvodů podle ust. § 241 odst. 3 písm.c/ a d/ o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýká, že otázku nabytí vlastnického práva žalobcem posoudily odlišně, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, resp. tuto otázku odmítly řešit vůbec; právě s ohledem na to má podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci zásadní právní význam. Dále namítá, že názor odvolacího soudu o tom, že žalovaný nemohl splnit povinnost uloženou mu rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. 6 C 209/94 z objektivních důvodů, a pokud pozemek vydal až 12. 3. 1998, učinil tak bez zbytečného odkladu ve lhůtě přiměřené okolnostem případě, je hrubým zásahem do jeho vlastnických práv a též v rozporu s ustálenou judikaturou. Má za to, že rozhodnutím, kterým soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost, je titulem, který vlastnictví osoby oprávněné obnovuje, z čehož vyplývá, že cit. rozsudek nebyl rozhodnutím o vydání faktickém, nýbrž právním, a tedy i titulem pro vznik vlastnického práva. Je proto nerozhodné, kdy žalovaný pozemek vydal fakticky a kdy došlo k záznamu o změně vlastnických práv v katastru nemovitostí, neboť od 12. 4. 1997 do 12. 3. 1998 užíval žalovaný předmětný pozemek žalobce bez jakéhokoliv právního důvodu a tím se na úkor žalobce obohatil; nelze proto uvažovat o nějakých objektivních důvodech, jak to činí odvolací soud, neboť takovýto výklad by popíral základní smysl zák. č. 403/1990 Sb. Dovolatel dále poukazuje na to, že v restitučním řízení mohl být předmětný pozemek označen jen tak, jak byl původně zapsán v pozemkové knize a posléze v katastru nemovitostí, tedy jako část parcely st. č. 360; neztotožňuje se proto ani s názorem odvolacího soudu, že pozemek nebyl ve výroku rozsudku Okresního soudu v Kladně dostatečně identifikován. Pokud však žalobce přesto souhlasil s vypracováním geometrického plánu, bylo to jen proto, že katastrální úřad odmítl cit. rozsudek Okresního soudu v Kladně uznat jako nabývací titul. Dovolatel je tedy toho názoru, že vlastníkem předmětného pozemku se stal dne 12. 4. 1997, na čemž nemohlo ničeho změnit ani opravné usnesení Okresního soudu v Kladně. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci (§ 242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.). Podle § 238 odst. 2 písm.b/ o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. platí ustanovení § 237 odst. 2, § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř. obdobně.

V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ust. § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř., ani ust. § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. a podle § 239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.

V dané věci - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je současně dovolání podáno.

Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalobce v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení právní otázky mající podle jeho názoru zásadní právní význam, a to k otázce „nabytí vlastnického práva žalobcem", tedy jinak řečeno, kdy se žalobce stal vlastníkem pozemku st. parc. č. 360 o výměře 511 m2 , později označeného jako st. parc. č. 360/1 v kat. území S. Takto formulovanou právní otázkou byl tedy vymezen rozsah dovolacího přezkumu ve smyslu ust. § 242 odst. 1, 3 o.s.ř. a dovolací soud se proto již nemohl zabývat dalšími námitkami žalobce uplatněnými v dovolání.

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. 6 C 209/94, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 1997 č. j. 6 C 209/94 - 106, jež nabyl právní moci dne 12. 4. 1997, byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobci část parcely č. 360 o výměře 551 m2 , nyní zapsané na LV č. 10001 pro obec a k. ú. S. u Katastrálního úřadu v K., do 3 dnů od právní moci rozsudku, k níž žalobce uplatnil restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. Záznam změny vlastnického práva byl Katastrálním úřadem v K., pracoviště ve S., proveden s právními účinky vkladu ke dni 12. 1. 1998.

Uplatněný nárok, který žalobce odůvodnil tím, že žalovaný využíval předmětný pozemek v době od 12. 4. 1997 do 12. 3. 1998 jako parkoviště prostřednictvím T. s., s. r. o. S., aniž by žalobci zaplatil nájemné, či ušlý zisk, neshledal odvolací soud důvodným, když dospěl k závěru, že žalovaný nemohl z objektivních důvodů splnit povinnost uloženou mu rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. 6 C 209/94, neboť tento rozsudek byl nevykonatelný, a jestliže žalovaný vydal předmětný pozemek žalobci dne 12. 3. 1998, učinil tak bez zbytečného odkladu ve lhůtě přiměřené okolnostem případu.

Podle § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, organizace je povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení organizace a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona. Dle odst. 3 tohoto ustanovení, je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se § 133 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud organizace své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu (odst. 4 tohoto ustanovení).

Podle § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Z citace ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je patrno, že možnost uspokojení nároku oprávněné osoby je dána na základě mimosoudní dohody o vydání věci podléhající vkladu do katastru nemovitostí (§ 5 odst. 3 cit. zákona), a v případě nevyhovění výzvě ze strany povinné osoby na základě soudního rozhodnutí (§ 5 odst. 4 cit. zákona), pokud takový nárok je shledán důvodným (oprávněná osoba může svůj nárok uplatnit u soudu buď žalobou na nahrazení projevu vůle povinné osoby dle ust. § 161 odst. 3 o.s.ř., nebo žalobou na vydání věci). Vlastnictví k vydávaným nemovitostem tedy přechází teprve vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.), a to i za stavu, kdy bylo vydáno pravomocné soudní rozhodnutí nahrazující projev vůle povinné osoby, jímž nároku oprávněné osoby podle ust. § 5 odst. 4 cit. zákona bylo vyhověno (§ 1 odst. 1, § 11 zákona č. 265/1992 Sb., v rozhodném znění, s tím, že právní účinky vkladu vznikají podle § 2 odst. 3 cit. zákona na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu).

Námitka dovolatele, že vlastnické právo k předmětnému pozemku na něj přešlo dnem právní moci rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. 6 C 209/94, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 1997 č. j. 6 C 209/94 - 106, není s ohledem na shora uvedené důvodná; dlužno ovšem podotknout, že správný není ani názor odvolacího soudu (jímž odůvodnil výrok o nepřipuštění dovolání k posouzení otázky „nabytí vlastnického práva žalobcem"), že „otázku nabytí vlastnictví rozhodnutím soudu řeší ust. § 132 odst. 2 obč. zák".

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem - jak je uvedeno shora - podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad však je však splněn jen za situace, kdy řešení příslušné právní otázky se projeví v poměrech dovolatele, tedy tehdy, nezůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod č. 94).

Řešení uvedené otázky, tedy „kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného pozemku", pro niž byla přípustnost dovolání žalobcem navržena, by mohlo v dané věci - s ohledem na uvedené - ovlivnit výsledek dovolacího řízení ve vztahu dovolatele a žalovaného jen ohledně požadovaného plnění od okamžiku, kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného pozemku, tedy od 12. 1. 1998 (k tomuto dni byl vklad jeho vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí proveden), neboť od tohoto data byl oprávněn v mezích zákona nejen předmět svého vlastnického práva držet, užívat, požívat jeho plody a nakládat s ním, ale brát z něj i užitky. Proto - od tohoto okamžiku - je otázka nabytí a existence vlastnického práva žalobce určující (rozhodující) pro rozhodnutí o jeho nároku na vydání užitků jako jednoho ze základních oprávnění vlastníka, která tvoří obsah vlastnického práva, a tedy i na vydání plnění, jež na jeho úkor získal žalovaný (§ 451 obč. zák.). V uvedeném rozsahu, tedy za dobu od 12. 1. 1998 do 12. 3. 1998, jde tudíž ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. o právní otázku zásadního právního významu, neboť odvolací soud ji řešil (i když jen okrajově) odlišně, než jak je řešena v konstatní judikatuře. Přes tuto konstatování však dovolatelem vymezená právní otázka nemohla být předmětem dovolacího přezkumu, neboť požaduje-li žalobce za každý měsíc na ušlém nájemném částku 10.000,- Kč, tedy za dobu od 12. 1. 1998 do 12. 3. 1998 celkem částku 20.000,- Kč, je třeba vycházet z toho, že v tomto rozsahu bylo potvrzujícím výrokem odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena ust. § 239 odst. 3 o.s.ř. (§ 238 odst. 2 písm.b/ o.s.ř.).

Jestliže je dovolací soud v posuzovaném případě oprávněn zabývat se závěry odvolacího soudu jen z pohledu dovolatelem vymezené právní otázky, tedy „kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného pozemku", a nikoliv též jeho závěrem o nedůvodnosti uplatněného nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení do okamžiku, než se stal vlastníkem předmětného pozemku, pak řešení uvedené otázky, pro niž byla přípustnost dovolání žalobcem navržena, nemůže ve zbývající části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ovlivnit výsledek dovolacího řízení ve vztahu dovolatele a žalovaného; proto tutu otázku nelze míti - v tomto rozsahu - za zásadně významnou podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení tak nejsou splněny.

Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad vyjmenovaných v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. (§ 241 odst. 3 písm.a/, § 242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. srpna 2001

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. August 2001