JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 818/2005

Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.

Právní věty

  1. Investice částky, kterou bylo možno získat od ZDM, do výsadby rajčat a následný výtěžek z jejich prodeje mohl být při pravidelném běhu věcí v r. 1997 a následujících stěží očekáván, když již od ledna 1997 žalobce věděl, že na základě postupní smlouvy mu nebude plněno.

  2. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.

  3. V příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného musí totiž být majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. M., o 335.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 20/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 17 Co 319/2003-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 335.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Uvedl, že škodu mu způsobil žalovaný tím, že poté, co smlouvou ze dne 3. 10. 1996 postoupil žalobci svoji pohledávku vůči Zemědělskému družstvu M. ve výši 630.358,- Kč za částku 300.000,- Kč, následně se zpětným datem 1. 10. 1996 uzavřel se Zemědělským družstvem M. dohodu, kterou byla tato jeho pohledávka vypořádána. V důsledku toho žalobce neobdržel od Zemědělského družstva M. žádné plnění na postoupenou pohledávku a ušel mu tak zisk, neboť finanční prostředky, jež neobdržel, nemohl investovat do svého podnikání - provozování zemědělské výroby a ztratil možnost postoupení pohledávek od jiných osob za výhodných podmínek.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 10. 7. 2003, č. j. 5 C 20/2000-70, žalobu na zaplacení částky 335.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný zdědil pohledávku z titulu restitučních nároků a transformačního podílu zůstavitele vůči Zemědělskému družstvu M. (dále jen „ZDM“) ve výši 630.358,- Kč, dne 1. 10. 1996 uzavřel se ZDM dohodu o vypořádání této pohledávky, podle níž se ZDM zavázalo zaplatit mu do 6. 1. 1997 částku 360.000,- Kč, a tuto částku mu také poskytlo. Dne 3. 10. 1996 byla uzavřena mezi účastníky smlouva o postoupení pohledávky žalovaného vůči ZDM v hodnotě 630.358,- Kč žalobci za částku 300.000,- Kč, kterou žalobce nezaplatil, a pohledávku uplatnil dne 4. 10. 1996 u ZDM, které mu dopisem ze dne 7. 1. 1997 sdělilo, že pohledávka již byla vypořádána se žalovaným. Tvrzení žalovaného o antidatování smlouvy mezi žalovaným a ZDM nebylo v řízení prokázáno a soud dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 3. 10. 1996 je neplatná, neboť dohodou ze dne 1. 10. 1996 uzavřenou mezi žalovaným a ZDM byla předmětná pohledávka vypořádána a protože zanikla, žalovaný s ní již nemohl disponovat. Neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky způsobil žalovaný, který uzavřel smlouvu se žalobcem, ačkoliv tuto pohledávku již před tím vypořádal, proto přichází v úvahu jeho odpovědnost za škodu, která by byla neplatností smlouvy o postoupení pohledávky žalobci způsobena. Nebyla však prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného, neboť žalobce nemohl s jistotou předpokládat, kdy bude na jeho pohledávku ze strany ZDM plněno, a ani skutečnost, že jednal o postoupení pohledávek s dalšími osobami, sama o sobě neznamená, že by i tyto další pohledávky mu byly postoupeny a vypořádány tak, aby již v roce 1997 měl finanční prostředky pro své podnikání v zemědělské výrobě. Již od ledna 1997 žalobce věděl, že na základě smlouvy se žalovaným mu ze strany ZDM nebude plněno, nic mu tedy nebránilo dále jednat s jinými osobami o postoupení jejich pohledávek.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 17 Co 319/2003-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalovaný tím, že uzavřel se ZDM smlouvu o vypořádání pohledávky a následně uzavřel se žalobcem smlouvu o postoupení téže pohledávky, mohl žalobci způsobit škodu, za kterou by odpovídal, avšak příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou nebyla zjištěna. V tomto směru odvolací soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že nejsou-li splněny základní předpoklady odpovědnosti, je nadbytečné zabývat se výší tvrzené škody.

Proti tomuto rozsudku, a to do potvrzujícího výroku o věci samé a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v názoru, že pokud soud zjistí, že ten, kdo měl škodu způsobit, se dopustil protiprávního jednání, musí se zabývat druhem a výší tvrzené škody, což má význam i z hlediska příčinné souvislosti. Podrobně rekapituluje průběh celého řízení a uvádí, že tím, že mu žalovaný nepostoupil pohledávku, nemohl on získat od ZDM potřebné prostředky, a pokud by např. provedl výsadbu rajčat, dosáhl by zpeněžením jejich sklizně zisk 432.000,- Kč počínaje rokem 1997 a i v následných letech. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že smlouva o vypořádání pohledávky uzavřená mezi žalovaným a ZDM nebyla antidatovaná a že mezi jednáním žalovaného a škodou jemu vzniklou není příčinná souvislost. Soudům rovněž vytýká, že se nezabývaly výší jemu vzniklé škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.

Pokud dovolatel soudům oběma stupňů vytýká, že nevzaly za prokázané, že smlouva o vypořádání pohledávky uzavřená mezi žalovaným a ZDM byla antidatovaná, není tato námitka námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Dovolatel tak zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vlastně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové závěry. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994), a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení uplatnit.

Rovněž zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem žalovaného je otázkou skutkovou, zatímco právním posouzením je otázka, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. O nesprávné právní posouzení se jedná i v případě, že soud právní normu či předpis nesprávně vyložil.

Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593).

Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze právnímu posouzení odvolacího soudu ani z hlediska výše uvedeného nic vytknout. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela správně posuzoval příčinnou souvislost mezi okolností, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. 10. 1996 byla zaviněním žalovaného neplatná, a mezi tvrzenou škodou, jež podle žalobce spočívá v tom, že v roce 1997 a následujících mu ušel zisk ze sklizně rajčat, pokud by z finančních prostředků od ZDM nakoupil a zasadil sazenice, vypěstoval je a zpeněžil úrodu a pokud by výhodně nakoupil jiné pohledávky. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Investice částky, kterou bylo možno získat od ZDM, do výsadby rajčat a následný výtěžek z jejich prodeje mohl být při pravidelném běhu věcí v r. 1997 a následujících stěží očekáván, když již od ledna 1997 žalobce věděl, že na základě postupní smlouvy mu nebude plněno. V příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného musí totiž být majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru.

Ani námitka dovolatele, že soudy se měly zabývat druhem a výší škody, jež mu vznikla, není v dané věci právní otázkou, tím méně otázkou zásadního významu ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Není-li dán základ nároku, v tomto případě pro chybějící příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem tvrzené škody, nevzniká odpovědnost za škodu a není tedy pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody potřebné zjištění o rozsahu tvrzené majetkové újmy. Protože podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. (protiprávní jednání, vznik škody, příčinná souvislost mezi nimi a presumované zavinění) musejí být splněny kumulativně, je pro rozhodnutí zcela postačující, že jedna z nich není splněna, a ostatními podmínkami již není třeba se zabývat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm c) a odst. 3 o. s. ř., dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovolatel dále dovoláním napadl výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky řízení. Ačkoli je tento výrok obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), proto je přípustnost dovolání proti tomuto výroku nutno posuzovat podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
V posuzovaném případě není přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána, neboť podle tohoto ustanovení se přípustnost dovolání posuzuje pouze proti rozhodnutím ve věci samé. Dovolatel však napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, který rozhodnutím ve věci samé není. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v těchto ustanoveních upravených.

Dovolání tedy i v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2006

JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 25. January 2006
Vloženo: 07. December 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás