JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 818/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Ing. M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. S., zastoupenému advokátkou, o 81.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 367/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 23 Co 386/2003-60, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 23 Co 386/2003-60, s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 17. června 2003, č. j. 11 C 367/2003-38, ve výroku o věci samé co do částky 40.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, č. j. 11 C 367/2003-38, zamítl žalobu na zaplacení částky 81.100,- Kč s 4 % úrokem od 1. 4. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 10. 2001, č. j. 1 T 281/2001-232, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2002, č. j. 10 To 505/2001-268, pravomocně uznán vinným, že jako řidič automobilu způsobil dne 1. 5. 2001 dopravní nehodu, při níž srazil dvě chodkyně a způsobil jim zranění, kterým obě na místě podlehly, čímž spáchal trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a byla mu uložena povinnost zaplatit žalobkyni – matce jedné z poškozených – na náhradě škody částku 2.812,- Kč, přičemž žalobkyně byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody (91.100,- Kč) odkázána podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobkyně v souvislosti s pohřbem dcery zaplatila kamenické firmě za práce při zhotovení náhrobku částku 91.100,- Kč, pojišťovna K., a. s., (za žalovaného) jí na zřízení hrobu vyplatila pouze částku 10.000,- Kč a dále jí uhradila částku 2.812,- Kč za náklady pohřbu, které činily 7.812,- Kč a do výše 5.000,- Kč byly kryty státním příspěvkem (pohřebným), a dále jí uhradila na nákladech právního zastoupení částku 19.030,- Kč. Soud věc posoudil podle ust. § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu jsou splněny a žalobkyně má podle § 449 odst. 2 obč. zák. nárok na náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem své dcery. Pokud jde o výši těchto nákladů, ustanovení § 3 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. odkazuje na pracovněprávní předpisy, tj. na ustanovení § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., které stanoví, že náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky nesmí přesáhnout částku 10.000,- Kč. Žalobkyni již byla tato částka vyplacena, když za žalovaného plnila pojišťovna, a nelze jí přiznat více, než stanoví zákon, a to ani podle § 3 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2003, č. j. 23 Co 386/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že se nelze důsledně držet dikce prováděcích předpisů, zejména pokud jde o ust. § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. o limitu 10.000,- Kč na zřízení pomníku nebo desky, neboť vzhledem ke změně cenové hladiny v České republice od doby vydání tohoto předpisu je toto ustanovení v rozporu s ust. § 449 odst. 2 obč. zák. Hranice 10.000,- Kč stanovená nařízením vlády, tedy předpisem nižší právní síly, než je občanský zákoník, již neodpovídá požadavku § 449 odst. 2 obč. zák. na přiměřenost nákladů spojených s pohřbem. Soud proto k prováděcímu předpisu nepřihlížel, řídil se hlediskem přiměřenosti ve smyslu § 449 obč. zák. a s ohledem na cenovou hladinu v roce 2001, kdy žalobkyně vynaložila náklady na pořízení pomníku, za přiměřenou výši nákladů na pořízení standardního pomníku považoval částku 50.000,- Kč. Proto žalobu co do částky 40.000,- Kč shledal důvodnou.

Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, když nepřihlížel k nařízením vlády č. 258/1995 Sb. a č. 108/1994 Sb., tj. k obecně závazným právním předpisům publikovaným ve Sbírce zákonů. Navíc se soud nevypořádal s jeho námitkou, že jeho zavinění na předmětné dopravní nehodě nebylo výlučné. Namítá, že odvolací soud stanovil sám jako odpovídající částku 50.000,- Kč, ačkoliv neměl dostatek podkladů pro určení průměrné či přiměřené výše nákladů na pořízení standardního pomníku, a jeho rozhodnutí tak vychází pouze z jeho subjektivního názoru a nikoli ze skutkového zjištění, které by mělo oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěrem, že dotčené prováděcí předpisy jsou v současnosti v rozporu s ust. § 449 odst. 2 obč. zák., neboť stávající právní úprava neodpovídá reálnému stavu při pořizování hrobů a náhrobních desek. Poukazuje na to, že prováděcí předpis, stanovící maximální částku 10.000,- Kč, byl vydán v souvislosti s náhradami nákladů při pracovních úrazech a nemocech z povolání, avšak v tomto případě jde o usmrcení v důsledku trestného činu. Dále upozorňuje na zákon č. 47/2004 Sb., účinný od 1. 5. 2004, kterým bylo doplněno ust. § 444 odst. 3 obč. zák., přiznávající při usmrcení pozůstalým jednorázové odškodnění; právní úprava se tedy nadále vyvíjí a je zřejmé, že dosavadní právní úprava byla neudržitelná nejen z hlediska cenového vývoje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc posoudil podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.

Právnímu názoru odvolacího soudu na výši náhrady nákladů podle ust. § 449 odst. 2 obč. zák. nelze přisvědčit. Podle tohoto ustanovení se při usmrcení hradí též přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře. Podle odstavce 3 se tyto náklady hradí tomu, kdo je vynaložil.

K provedení občanského zákoníku bylo vydáno nařízení vlády č. 258/1995 Sb., které v

§ 3 pod rubrikou „Přiměřené náklady spojené s pohřbem (k § 449 odst. 2)“ stanoví : Přiměřené náklady spojené s pohřbem se určí podle pracovněprávních předpisů o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání; to platí i o výši náhrady nákladů na zřízení pomníku nebo desky. Poznámka 2) pod čarou pak odkazuje na § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony.

Ust. § 37 odst 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. ve znění č. 461/2000 Sb. vymezuje, co tvoří náklady pohřbu: jsou jimi zejména náklady účtované pohřebním ústavem, hřbitovní poplatky, cestovní výlohy, náklady na zřízení pomníku nebo desky a úpravu hrobu a jedna třetina přiměřených nákladů na smuteční ošacení. Náklady na smuteční ošacení a cestovní výlohy se hradí jen nejbližším příslušníkům rodiny a domácnosti zemřelého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky nesmí přesáhnout částku 10.000,- Kč.

V dané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů spojených s pohřbem, které požaduje uhradit do částky, kterou proplatila na základě faktury. Již ze samotné dikce § 449 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že v rámci tohoto nároku se nehradí veškeré náklady ve výši, v jaké byly skutečně vynaloženy, nýbrž náhrada těchto nákladů je omezena hlediskem přiměřenosti. „Přiměřenost“ vynaložených nákladů pohřbu, mezi něž vedle nákladů účtovaných pohřebním ústavem, hřbitovních poplatků, cestovních výloh a nákladů na smuteční ošacení patří též náklady na zřízení pomníku nebo desky a náklady na úpravu hrobu, je sice třeba posoudit v každém jednotlivém případě zvlášť podle konkrétních okolností, avšak tím, že právním předpisem je u některých z výše uvedených nákladů stanovena maximální výše náhrady, je tak omezena i výše, do níž lze náhradu za tyto náklady poskytnout. Z nákladů pohřbu, jak jsou uvedeny v ust. § 37 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., je výše omezena jednou třetinou u smutečního ošacení, které není předmětem tohoto řízení, a jednak u nákladů na zřízení pomníku nebo desky tak, že náhrada nesmí přesáhnout částku 10.000,- Kč. To samozřejmě platí i v případě, že skutečné náklady byly vyšší, a zdůraznit je třeba, že toto omezení se vztahuje jen na samotné zřízení pomníku nebo desky, nikoliv již na další náklady uvedené v

§ 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., na něž odkazuje nařízení vlády č. 258/1995 Sb., vydané k provedení občanského zákoníku, konkrétně k § 449 odst. 2 obč. zák. U těchto dalších nákladů, včetně nákladů na úpravu hrobu, je otázka přiměřenosti ponechána pouze na úvaze soudu.

Odvolací soud výši nároku určil částkou rovnající se „přiměřené výši nákladů na pořízení standardního pomníku v cenové hladině roku 2001“. Nehledě k tomu, že úvaha soudu o ceně pomníku v r. 2001 zůstala v řízení zcela nepodložená, je třeba připomenout, že ani samotná prováděcím předpisem stanovená částka, kterou nesmí náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky přesáhnout, není pouhým vyjádřením přiměřené ceny za pořízení pomníku v době vydání prováděcího předpisu, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž znamená omezení výše přiměřených nákladů vynaložených na pořízení takové věci, která – na rozdíl od jiných nákladů pohřbu - není jen jednorázové povahy v souvislosti s pohřbem zesnulého.

Otázkou jednotlivých druhů nákladů, které žalobkyně v souvislosti s pohřbem dcery vynaložila, se odvolací soud nezabýval a ze souhrnné částky, žalobkyni fakturované, nerozlišil částky na jednotlivé druhy nákladů účtované, ačkoliv žalobkyně ve svých podáních žádala náhradu i za úpravu hrobového místa a hrobu dle faktury. Ve faktuře je sice uvedeno, že je vystavena za kamenické práce při zhotovení náhrobku, nicméně podle jejího obsahu (rozpis prací a materiálu), příp. po provedení dalších důkazů, lze rozlišit, zda a které z jednotlivých účtovaných položek za práce či materiál sloužily k úpravě hrobu, popř. k úhradě dalších nákladů, za něž je náhrada poskytována (omezení není stanoveno a výše náhrady je dána hranicemi přiměřenosti), a které sloužily čistě ke zřízení náhrobku, náhrada za něž je limitována částkou 10.000,- Kč.

Pokud jde o námitku spoluzavinění, je třeba vycházet z toho, že odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu je dána v tom rozsahu, v jakém by jako pachatel trestného činu byl povinen nahradit škodu poškozené. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, znamená konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, a ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud tímto rozhodnutím vázán, avšak pouze pokud jde o jednání tohoto pachatele. Jestliže okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele mohlo podílet i jednání poškozeného, není soud při posouzení jeho spoluzavinění výrokem o vině pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Soud sice v občanském soudním řízení nemůže předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal určitý skutek, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, avšak takové rozhodnutí neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním.

Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, soud zvažoval částečné spoluzavinění poškozené na vzniku škody jí způsobené, avšak odvolací soud, který žalobě zčásti vyhověl, se touto otázkou nezabýval, ač měla význam pro rozhodnutí ve věci.

V rozsahu, v němž se na vzniku škody podílelo spoluzavinění poškozeného (příp. dalších osob), totiž škůdce za škodu neodpovídá, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho zaviněným protiprávním jednáním. V případě spoluzavinění poškozeného platí zásada vyjádřená v ustanovení § 441 obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 40.000,-Kč, není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. října 2004

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 14. October 2004