JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 809/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) M. H., a b) M. H., zastoupených advokátem, proti žalované H. K., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 71/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2007, č.j. 51 Co 147/2006-111, takto:

Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali na žalované zaplacení 407 829,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v penále, které jim bylo správcem daně vyměřeno a předepsáno z důvodu dodatečně vyměřené daně z příjmu fyzických osob v důsledku žalovanou chybně zpracovaného účetnictví.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č.j. 51 Co 147/2006-111, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 6. 2006, č.j. 7 C 71/2003-72, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení, a současně uložil žalobcům nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná, podnikající na základě živnostenského oprávnění, vedla podle sjednané ústní smlouvy pro žalobce a) v letech 1994 – 2001 účetnictví; k této činnosti žalované žalobci v průběhu řízení nevznesli žádné výhrady. Žalovaná rovněž každoročně na základě poskytnutých účetních dokladů pro žalobce zpracovávala přiznání k dani z příjmu fyzických osob, ovšem činila tak bezplatně bez jakékoli smlouvy či objednávky žalobců. V rámci přípravy prodeje podniku žalobce a) žalovaná zpracovala přehled o jeho hmotném investičním majetku a zůstatkové hodnotě leasingu, avšak obsah smlouvy o prodeji podniku s ní nebyl konzultován. Za této situace žalovaná nemůže odpovídat za to, že do základu daně žalobců v jejich daňových přiznáních za rok 1996 nebyla zahrnuta cena pohledávek postoupených při prodeji podniku žalobce a), protože jako účetní nemusela znát důsledky postoupení pohledávky při prodeji podniku pro příjem podnikatele účtujícího v systému jednoduchého účetnictví, a žalobci netvrdili, že by žalované dali pokyn k zahrnutí hodnoty postoupených pohledávek do základu jejich daně z příjmu. Proto odvolací soud považoval za nerozhodné, zda žalovaná při zpracovávání předmětných daňových přiznání byla seznámena se smlouvou o prodeji podniku žalobce a). Žalovaná není odpovědná za žalobci tvrzenou škodu, protože při vypracování daňových přiznání za rok 1996 neporušila žádnou právní povinnost, a mezi uvedeným jednáním a tvrzenou škodou neexistuje příčinná souvislost. Odvolací soud však nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku. Jestliže žalobci spatřují škodu ve vyměřeném daňovém penále, na které prozatím zaplatili pouze 188 647,- Kč, škoda ve výši zbývající nezaplacené částky 219 182,- Kč dosud nevznikla a žaloba je proto v této části předčasná. Naproti tomu zaplacená část daňového penále byla žalobci hrazena postupně, a to až po vydání rozhodnutí Ministerstva financí o prominutí části penále dne 27. 1. 2003, a proto v okamžiku podání žaloby dne 7. 2. 2003 nemohla od vzniku škody uplynout čtyřletá promlčecí doba předpokládaná ustanovením § 397 obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvody uplatňují, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že závazkový vztah mezi nimi a žalovanou neposuzoval podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, přestože se jednalo o „obchodní vztah mezi podnikateli“. Závazkem žalované bylo vedení účetnictví včetně zpracování daňového přiznání, za což byla žalobci odměňována. Jelikož žalovaná při přípravě daňového přiznání žalobce a) za rok 1996 opomněla do základu daně z příjmu zahrnout jako aktivum hodnotu pohledávek žalobce a) postoupených při prodeji jeho podniku, porušila povinnost daňové přiznání řádně zpracovat. Z faktur č. a č., které žalovaná vystavila, a z účetní závěrky žalobce a) za rok 1996 rovněž zpracované žalovanou podle žalobců vyplývá, že žalovaná musela mít k dispozici smlouvu o prodeji podniku žalobce a); její tvrzení, že uvedenou smlouvu k dispozici neměla, žalobci považují za účelové. Zdůrazňují, že vytýkaného pochybení se žalovaná dopustila již při vedení účetnictví a přenesla je i do daňového přiznání. Proto je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná při zpracování účetnictví nemusela znát zákon č. 586/1992 Sb. Vzhledem k délce trvání smluvního vztahu jsou neopodstatněné pochybnosti o součinnosti mezi žalobcem a) a žalovanou při prodeji podniku, případně při zpracování účetnictví. Podle žalobců existuje příčinná souvislost mezi pochybením žalované při zpracování účetnictví, jež se promítlo i do daňového přiznání, a škodou, kterou představuje penále předepsané správcem daně žalobci a) po vydání dodatečného platebního výměru. Z těchto důvodů žalobci navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňový rozsudek zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Dovolatelé nevymezili žádnou právní otázku, která by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu.

Žalobci uplatněnými dovolacími námitkami brojí především proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že obsahem závazkového vztahu mezi nimi a žalovanou nebylo zpracování daňových přiznání žalobců, tedy uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož uplatnění v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Totéž lze ostatně říci o námitkách směřujících proti zjištěním, že žalovaná nebyla seznámena se smlouvou o prodeji podniku nebo že mezi žalobcem a) a žalovanou nebyla dostatečná součinnost.

Protože zjištěný skutkový stav nelze v dovolacím řízení měnit, dovolatelé nemohou uplatněnou argumentací úspěšně zpochybnit závěr o neexistenci právní povinnosti žalované řádně zpracovat daňové přiznání žalobců za rok 1996, který je klíčový pro posouzení, zda žalovaná svým jednáním tuto právní povinnost porušila, a tedy zda je naplněn uvedený předpoklad její odpovědnosti za škodu. Za této situace jsou irelevantní námitky o povaze závazkového vztahu mezi žalobci a žalovanou, případně o naplnění zbývajících předpokladů odpovědnosti žalované.

Přestože dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud v obsahu dovolání neshledal žádné konkrétní námitky, jež by bylo možné tomuto dovolacímu důvodu podřadit. Zároveň je třeba připomenout, že prostřednictvím námitek obsahově odpovídajících dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, pokud nejde o otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání tak není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšní žalobci nemají na jejich náhradu právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2009

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás