JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 663/2005

Splnění vzájemného (synallagmatického) závazku stran z absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitostí; promlčení vzájemných závazků

Právní věty

  1. Pochybnosti dovolatelky o vzniku bezdůvodného obohacení na straně vydražitele nejsou na místě, neboť právní vztah podle tohoto ustanovení vzniká ze zákona a uplatnění nároků z něj není vyloučeno ani tím, že účastník neplatné kupní smlouvy vydá věc jejímu vlastníku (osobě odlišné od osoby, od níž věc nabyl) přímo, nikoliv tedy svému smluvnímu partnerovi; i tím totiž splní povinnost plynoucí mu z ustanovení § 457 odst. 1 obč. zák., a to za toho, kdo je bezprostředně povinen věc vydat jejímu vlastníku

  2. Tak ostatně učinila v projednávané věci žalobkyně ve vztahu k m. Č. B., aniž by jí tím mohly zaniknout zákonné nároky vůči vydražiteli jako druhému účastníku neplatné kupní smlouvy. Na jejich vzájemné vztahy (tzv. synallagmatický závazek podle § 560 obč. zák.) dopadá ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku na vydání nemovitosti zvýhodněn nepromlčitelností vlastnického práva oproti kupujícímu, jehož nárok na vrácení peněžitého plnění se promlčuje.

25 Cdo 663/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. E. L., správkyně konkursní podstaty úpadce A. B., a. s. v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 27/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 20 Co 325/2004-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 4. 2004, č. j. 12 C 27/2002-39, zamítl žalobu na zaplacení částky 28.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni (resp. A. B., a. s. v likvidaci, na jejíž majetek byl před podáním žaloby prohlášen konkurs) vzniknout ve výši odpovídající částce, kterou zaplatila na kupní ceně za nemovitost. Vyšel ze zjištění, že Okresní privatizační komise v Českých Budějovicích nesprávně zařadila do veřejné dražby podle zákona č. 427/1990 Sb. nemovitost, kterou její vydražitel K. H. (dále též jen „vydražitel“) za uvedenou částku prodal A. B. Pozdějším pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo určeno vlastnické právo M. Č. B. k této nemovitosti. S odkazem na nálezy Ústavního soudu (III. ÚS 380/97 a II. ÚS 93/99) soud dovodil, že odpovědnost žalované za škodu není dána podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť stát při postupu a rozhodování v privatizaci nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž jako vlastník privatizovaného majetku. Protože stát neporušil žádnou povinnost vůči žalobkyni, nejsou splněny ani podmínky obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 20 Co 325/2004-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že nejde o odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Odvolací soud rovněž neshledal odpovědnost státu podle ustanovení § 420 obč. zák., a to s odůvodněním, že vydražitel nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitosti nesprávně zařazené do dražby a nemohl je tedy ani platně převést na dalšího nabyvatele. Je-li kupní smlouva mezi vydražitelem a A. B. neplatná (§ 39 obč. zák.), má žalobkyně nárok na vydání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.) vůči vydražiteli; pouze pokud by tento její nárok nemohl být uspokojen, vznikla by jí škoda, kterou by mohla požadovat od jiného subjektu, tj. od státu. Žalobkyně však netvrdila ani neprokázala, že by vůbec nárok z neplatné kupní smlouvy proti vydražiteli uplatnila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje jednak v posouzení podmínek odpovědnosti, které podle jejího názoru odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, jednak v nejednotnosti rozhodovací praxe dovolacího soudu o otázce „porušení mimosmluvní, a to zákonné povinnosti“ (poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1499/2000 a sp. zn. 29 Odo 379/2001). Vytýká odvolacímu soudu především závěr, že nejprve měla uplatnit nároky z neplatné kupní smlouvy vůči vydražiteli, a zdůrazňuje, že tento nárok byl promlčen v tříleté objektivní lhůtě již dříve, než bylo rozhodnuto o neplatnosti dražby. Dovolatelka vyslovuje pochybnosti, zda lze vůbec uplatnit mezi účastníky kupní smlouvy nároky z bezdůvodného obohacení za situace, kdy prodávajícímu nemohou být nemovitosti vráceny, neboť bylo rozhodnuto o vlastnictví třetího subjektu k nemovitosti. V tom, že se odvolací soud těmito okolnostmi nezabýval, spatřuje dovolatelka vadu řízení. Dovolatelka dále namítá, že doložila splnění všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle § 415 a § 420 a násl. obč. zák., zejména v tom, že privatizační komise porušila při dražbě obecnou prevenční povinnost, což mělo nepříznivý dopad do právní sféry žalobkyně, která se tak přes zaplacení kupní ceny nestala vlastnicí nemovitosti. Protože jde o porušení tzv. mimosmluvní povinnosti, odpovídá žalovaná za škodu každému, komu v příčinné souvislosti s tím vznikla. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná rozebírá právní důsledky soudního rozhodnutí o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti a s poukazem na to, že podle přístupu dovolatelky k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení od vydražitele by musel být promlčen i její nárok na náhradu škody, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění [jeho správnost není dovolatelkou zpochybňována, vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ostatně nepodléhá dovolacímu přezkumu], že žalobkyně zaplatila žalovanou částku jako kupní cenu za nemovitost na základě neplatné kupní smlouvy prodávajícímu, který ji „nabyl“ neplatnou dražbou od žalované. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení od prodávajícího (vydražitele) a že vůči žalované (prvnímu převodci) může žalobkyně uplatnit nárok na náhradu škody pouze v případě, že se vymožení tohoto nároku stane nemožným.

Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil.

Odvolací soud správně posuzoval věc nikoliv podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž podle úpravy obecné odpovědnosti za škodu, obsažené v občanském zákoníku. V souladu s tímto zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu v otázkách bezdůvodného obohacení dovodil, že mezi účastníky neplatné kupní smlouvy, jíž měla být převedena nemovitost, vzniká právní vztah, v jehož rámci jsou si ve smyslu § 457 obč. zák. povinni vydat plnění, která podle smlouvy obdrželi; na straně prodávajícího je to převod vlastnictví a na straně kupujícího zaplacení kupní ceny. Pochybnosti dovolatelky o vzniku bezdůvodného obohacení na straně vydražitele nejsou na místě, neboť právní vztah podle tohoto ustanovení vzniká ze zákona a uplatnění nároků z něj není vyloučeno ani tím, že účastník neplatné kupní smlouvy vydá věc jejímu vlastníku (osobě odlišné od osoby, od níž věc nabyl) přímo, nikoliv tedy svému smluvnímu partnerovi; i tím totiž splní povinnost plynoucí mu z ustanovení § 457 odst. 1 obč. zák., a to za toho, kdo je bezprostředně povinen věc vydat jejímu vlastníku (srov. obdobně Zhodnocení rozhodování soudů o odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch se zaměřením na postih majetku z nepoctivých zdrojů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého NS ČSR ze dne 29. 9. 1987, sp. zn. Cpj 41/87, publikované pod č. 4, str. 83, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988). Tak ostatně učinila v projednávané věci žalobkyně ve vztahu k m. Č. B., aniž by jí tím mohly zaniknout zákonné nároky vůči vydražiteli jako druhému účastníku neplatné kupní smlouvy. Na jejich vzájemné vztahy (tzv. synallagmatický závazek podle § 560 obč. zák.) dopadá ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku na vydání nemovitosti zvýhodněn nepromlčitelností vlastnického práva oproti kupujícímu, jehož nárok na vrácení peněžitého plnění se promlčuje (srov. též důvodovou zprávu k zákonu č. 131/1982 Sb.). Nelze proto přisvědčit dovolatelce ani v tom, že úspěšnému uplatnění nároku vůči vydražiteli K. H. bránila okolnost, že k okamžiku určení vlastnického práva třetího subjektu byl její nárok promlčen.

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou založit ani výhrady dovolatelky k otázce tzv. mimosmluvní odpovědnosti, v nichž shledává rozpornou judikaturu dovolacího soudu. Jednak dovolatelkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou souladná a řeší právní vztahy vzniklé z porušení platně sjednané smluvní povinnosti vůči třetí osobě, nikoliv z neplatné smlouvy (jak je tomu v daném případě), jednak rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nestojí - odvolací soud závěr o nesprávně provedené dražbě (porušení právní povinnosti) nezpochybnil a důvod k zamítnutí žaloby spatřoval v tom, že nebyl prokázán vznik škody.

Protože z pohledu námitek vyslovených v dovolání je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, aniž by se jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, není proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 odst. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. January 2007
Vloženo: 25. January 2011