JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 638/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. P. K., zastoupené advokátem, proti žalované A. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 88/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2004, č. j. 17 Co 315/2004-43, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 4. 5. 2004, č. j. 31 C 88/2003-35, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do 30 % po právu. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 6. 2002 utrpěla žalobkyně vážná zranění při dopravní nehodě při střetu se sanitním vozidlem, jedoucím za použití výstražného zvukového i světelného znamení po tramvajovém pásu v prostoru stanice tramvaje Anděl rychlostí 54-57 km/hod. Žalobkyně přecházela tramvajový pás za stojící tramvajovou soupravou mimo přechod pro chodce, aniž by se přesvědčila, že po kolejišti nejede jiné vozidlo, a vstoupila řidiči sanitního vozu na krátkou vzdálenost do jeho jízdní dráhy. Řidič byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 T 94/2002 zproštěn obžaloby. Žalovaná pojišťovna stanovila míru spoluzavinění žalobkyně na 80 % a co do zbývajících 20 % vyplatila žalobkyni na náhradě škody částku 17.031,- Kč na bolestném, 20,- Kč na poplatku lékařce za vypracování hodnocení bolestného, 850,- Kč a 749,- Kč za poškozené oblečení a věci u sebe a částku 268,- Kč na doplatku stornovaného zájezdu. Soud dovodil, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně si za škodu, která jí vznikla, z větší části odpovídá sama (§ 441 obč. zák.), neboť porušila obecnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), když po požití alkoholu přecházela tramvajový pás za stojící tramvajovou soupravou bez označení přechodu pro chodce, aniž by se přesvědčila, že po kolejišti nejede jiné vozidlo. Námitku žalobkyně, že za škodu plně odpovídá řidič sanitního vozidla, neboť jel po tramvajovém kolejišti nepřiměřenou rychlostí a vjel do zákazu vjezdu, soud neuznal důvodnou s ohledem na to, že výchozí rychlost sanitního vozidla byla přiměřená a řidič vozidla na žalobkyni reagoval včas, avšak střetu již nemohl zabránit. Spoluzavinění žalobkyně soud s přihlédnutím k okolnostem případu stanovil na 70 % celkové škody.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č. j. 17 Co 315/2004-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o míře spoluzavinění žalobkyně na vzniklé škodě. Výchozí rychlost vozidla byla přiměřená, jelo s výstražným zvukovým i světelným signálem a řidič včas reagoval na žalobkyni přecházející pod vlivem alkoholu mimo označený přechod pro chodce v nepřehledném místě.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí nesprávně vykládá pojem objektivní odpovědnosti ve smyslu ust. § 427 obč. zák. a že vzhledem k ustanovení § 428 obč. zák. má žalobkyně nárok na 100 % plnění, neboť provozovatel vozidla se nemůže zprostit své odpovědnosti, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Odpovědnosti by se mohl zprostit, pokud by prokázal, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Žalobkyně je přesvědčena, že veškeré úsilí k zabránění škody ve smyslu ust. § 428 obč. zák. vynaloženo nebylo, neboť řidič sanitního vozu vjel do ulice, kde je umístěna značka „zákaz vjezdu všech vozidel“ a navíc nejel po vozovce vpravo od nástupního ostrůvku, ale vjel na tramvajové koleje, kde v jednom směru stála tramvaj a průjezd pro auto byl tím zúžen, navíc vzhledem k této konkrétní situaci jel nepřiměřenou rychlostí. Jak totiž vyplývá ze znaleckého posudku, pokud by jel rychlostí pouze nepatrně nižší, tedy do 40 km/hod, k nehodě by nedošlo. Žalobkyně přecházela koleje v místě, kde je chodci běžně přecházejí, neboť koleje pro oba směry jsou odděleny lanovým zábradlím a chodci je mohou přecházet pouze v místě, kde toto zábradlí není. Vozidlo sice použilo výstražné zvukové zařízení, avšak v pražské zástavbě se zvuk různě odráží a není patrno, ze kterého směru se vozidlo blíží. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Otázka zproštění odpovědnosti provozovatele vozidla za způsobenou škodu, a tedy ani namítaná nesprávnost výkladu a aplikace § 428 obč. zák. nečiní v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobkyně si škodu ze 70 % způsobila svým jednáním, proto za ni žalovaná v tomto rozsahu podle ust. § 441 obč. zák. neodpovídá. Tato právní úvaha je zcela správná. V rozsahu, v němž se na vzniku škody podílelo spoluzavinění poškozeného, škůdce za škodu neodpovídá, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho jednáním či škodnou událostí. Nejen v případě odpovědnosti řidiče podle § 420 obč. zák., ale i v případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (§ 427 obč. zák.) se totiž zvažuje spoluzavinění poškozeného (§ 441), tedy takové jeho jednání, které přispělo či se podílelo na vzniku škody, o jejíž náhradu se jedná, a bylo tedy jednou z příčin vzniku škody. Podle § 441 obč. zák. platí, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně. Institut zproštění odpovědnosti provozovatele ve smyslu § 428 obč. zák. je odlišný od spoluzavinění poškozeného dle § 441 obč. zák. a také má zcela jiné předpoklady.

Odvolací soud svůj závěr, že nárok žalobkyně je dán ze 30 %, nezaložil na závěru, že by se provozovatel vozidla ze 70 % své odpovědnosti zprostil podle ust. § 428 obč. zák., nýbrž na úvaze, že nese-li žalobkyně svou škodu ze 70 %, není v tomto rozsahu dána odpovědnost provozovatele, a tedy ani povinnost žalované pojišťovny plnit poškozenému. Tzv. liberační důvody podle ust. § 428 obč. zák. odvolací soud neshledal.

Proto otázka, předložená k posouzení v dovolacím řízení, tedy že se provozovatel své odpovědnosti za škodu nemůže zprostit, není za situace, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru o zproštění odpovědnosti provozovatele, právně významná. Ostatně skutečnosti, uváděné v dovolání, nejsou liberačními důvody. Ve smyslu § 428 obč. zák. se provozovatel odpovědnosti zprostí (pokud nejde o škodu způsobenou okolnostmi, které mají svůj původ v provozu), prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Pojem „okolnosti, které mají svůj původ v provozu“ (§ 428 obč. zák.) je užší nežli pojem „škoda vyvolaná zvláštní povahou provozu“ (§ 427 obč. zák.). Za okolnost mající původ v provozu je považováno např. selhání brzd, vada materiálu, nedostatky na straně řidiče, tedy okolnosti „uvnitř“ vlastního provozu, které souvisí s organizací, řízením a realizací provozu.

Jak z uvedeného vyplývá, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska námitek v dovolání po právní stránce zásadní význam, dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci samé.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2006

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. August 2006