JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 618/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1922/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č. j. 25 Co 193/2004-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 11. 2003, č. j. 9 C 1922/2000-147, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 104.000,- Kč s úrokem 10 % od 22. 12. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 30. 10. 1996 uzavřela s obcí R. smlouvu o nájmu pozemkové parcely č. 445/3 v k. ú. N. V. II. za účelem provozu občerstvení a prodeje zboží, zejména tím způsobem, že na pozemku budou umístěny prodejní stánky, které nemají povahu nemovitosti, přičemž nájemní smlouva byla sjednána na dobu 7 let od 1. 11. 1996. Z pronajaté pozemkové parcely byla oddělena část a vznikl tak nový pozemek parc. č. 445/5 o výměře 667 m2, který kupní smlouvou ze dne 20. 3. 1998 obec prodala žalovanému. Právě tato část pozemku byla využívána ke stánkovému prodeji, za který žalobkyně vybírala poplatky od prodejců. Otec žalovaného znemožnil žalobkyni užívání tohoto pozemku, postavil na něm své stánky a žalobkyně tím přišla o své příjmy z podnikání. Obec R. nabyla původní pozemek parc. č. 445/3 v k. ú. N. V. II. do vlastnictví ke dni 24. 5. 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb. a nájem byl platně sjednán na dobu 7 let, tj. do 1.11. 2003. Oddělením části pronajatého pozemku a jeho převodem na žalovaného nedošlo ke zrušení nájmu oddělené části pozemku, žalovaný se ze zákona stal právním nástupcem obce a ve vztahu k žalobkyni pronajímatelem. Proto mu nenáleželo právo pozemek užívat (ačkoli byl jeho vlastníkem), neboť toto právo náleželo na základě nájemní smlouvy žalobkyni (§ 663 obč. zák.). Ve smlouvě nebyl smluven zákaz podnajímání předmětu nájmu, žalobkyně tedy byla oprávněna pronajatý pozemek podnajímat, což není živností ve smyslu § 4 zákona č. 445/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Kromě místa k prodeji žalobkyně neposkytovala žádné další služby a k této činnosti nepotřebovala živnostenské oprávnění. Žalovaný udělil svému otci písemnou plnou moc k libovolnému nakládání se zakoupeným pozemkem, proto podle § 22 odst. 1 obč. zák. vznikla práva a povinnosti z jednání otce žalovaného přímo žalovanému. Žalovaný nese odpovědnost za protiprávní jednání otce spočívající v tom, že znemožnil žalobkyni užívání pronajatého pozemku, přestože věděl o nájemní smlouvě uzavřené mezi předchozím vlastníkem pozemku a žalobkyní. V příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku ve smyslu ust. § 442 odst. 1 obč. zák., a to jak za vlastní prodej květin, tak za podnájem prodejních míst. Příjmy žalobkyně měly stoupající trend, v roce 1998 žalobkyně dosáhla zisku 22.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že za další období požadovala na náhradě škody pouze částku 20.800,- Kč ročně, soud žalobě vyhověl a za dobu pěti let, kdy bylo žalobkyni v užívání pozemku bráněno, jí přiznal částku 104.000,- Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č. j. 25 Co 193/2004-174, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že zamítl část přiznaných úroků z prodlení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. I po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho závěrem o platnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 10. 1996 mezi žalobkyní a obcí R. V době uzavření smlouvy byla obec vlastníkem předmětné nemovitosti a na tom nic nemění ani skutečnost, že na pozemku se nacházela účelová pozemní komunikace. Ta je dle názoru odvolacího soudu součástí pozemku, a pokud by nebyla vlastnictvím obce v době uzavření smlouvy, byl tento nedostatek následně zhojen tím, že obec nabyla vlastnické právo k této komunikaci v roce 1998 na základě darovací smlouvy mezi Českou republikou – Správou a údržbou silnic a dálnic K. a obcí R. Žalobkyně tedy měla platně uzavřenou nájemní smlouvu na celý předmětný pozemek, žalovaný vstoupil do práv a povinností pronajímatele podle ust. § 680 odst. 2 obč. zák. a neměl právo nájemní smlouvu vypovědět, neboť podle § 680 odst. 3 obč. zák. toto právo má pouze nájemce a žalobkyně smlouvu nevypověděla. I kdyby žalovaný o nájemní smlouvě nevěděl, byl povinen seznámit se s právy a povinnostmi vážícími se k jím nabyté věci. Žalobkyně mohla ke svému podnikání využívat pouze pozemek ve vlastnictví žalovaného, neboť pouze tato část pozemku přiléhá ke staré silnici, a byla oprávněna podle ust. § 666 obč. zák. pronajatý pozemek dávat do podnájmu a vybírat od prodejců platby za to, že zde mohli prodávat zboží. Na předmětu nájmu tedy neprovozovala činnost v rozporu se svým živnostenským oprávněním. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni i o výši jí vzniklé škody.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky „vzniku vlastnictví obce k předmětnému pozemku se zřetelem k oprávněnosti obce s pozemkem disponovat, tedy vztahu zákona č. 172/1991 Sb. a jeho novely zákonem č. 114/2000 Sb., a dále v posouzení otázky, zda lze uložit povinnost hradit škodu, která vznikla podnikáním bez náležitého oprávnění“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva uzavřená mezi obcí a žalobkyní je platná, a namítá její neplatnost, neboť obec R. nebyla v době uzavření smlouvy vlastníkem předmětného pozemku – účelové komunikace a darovací smlouva uzavřená až v roce 1998 nemohla tento nedostatek zhojit. Podle jeho názoru o tom svědčí i výpis z listu vlastnictví, vystaveného dne 8. 9. 1997 Katastrálním úřadem K., pro předmětný pozemek (par. č. 445/3 k. ú. N. V.), v němž obec R. ještě nebyla zapsána jako vlastník tohoto pozemku. Namítá dále, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že prodejci jí odmítali platit poplatky proto, že je již zaplatili žalovanému, a uvádí, že on od prodejců žádné poplatky nevybíral, cílem koupě pozemku bylo vybudovat vlastní stánky a využívat je k prodeji. Poukazuje na to, že žalobkyně měla volný přístup na zbývající část pronajatého pozemku, avšak nevyužívala ji k podnájmu, a její tvrzení, že pouze tu část pozemku, jež byla prodaná žalovanému, bylo možno využít pro podnikání, má dovolatel za nepodložené a účelové. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vybudováním stánků bránil žalobkyni v užívání pozemků, nesouhlasí ani se závěrem, že byla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody žalobkyně, a uvádí, že žalobkyni nabízel možnost na pozemku dále podnikat, a příčinou vzniku škody žalobkyně byly její nepřiměřené požadavky na výši nájemného, v důsledku čehož prodejci odešli na „lacinější“ pozemky. Poukazuje na to, že pro poskytování parkovacích služeb je třeba živnostenské podnikání, které žalobkyně neměla, její škoda tedy měla vzniknout v rozporu s právními předpisy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu vyhovujícímu výroku (změna rozsudku soudu prvního stupně spočívala pouze v zamítnutí části úroků z prodlení a v tomto rozsahu není dovolatel k podání dovolání subjektivně oprávněn, neboť v tomto rozsahu bylo vyhověno jeho návrhu na zamítnutí žaloby) se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Žádná z otázek předložených dovolatelem k přezkumu, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Pokud jde o otázku vlastnictví pozemku, rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že obec se ze zákona č. 172/1991 Sb. stala vlastníkem tohoto pozemku v r. 1991, kdy přešel celý předmětný pozemek (i s účelovou komunikací, která byla součástí pozemku) do vlastnictví obce, a pro případ, že by účelová komunikace byla stavbou, jejíž vlastníkem nebyla obec, byla tato vada zhojena darovací smlouvou ze dne 10. 3. 1998 uzavřenou mezi Českou republikou – správou a údržbou silnic K. a obcí R.

Především je třeba říci, že účelové komunikace obvykle nejsou samostatným předmětem právních vztahů, nýbrž tvoří součást pozemku, na němž se nacházejí. Ani v daném případě nedává zjištěný skutkový stav podklad pro závěr, že by „účelová pozemní komunikace vyřazená č. I/12“, nacházející se na předmětném pozemku, měla charakter samostatné nemovitosti. Ovšem okolnost, zda konkrétní účelová komunikace tvořila v době uzavření nájemní smlouvy součást pozemku či nikoliv, není v daném případě okolností významnou pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Pokud totiž vlastník pozemku jej pronajal jinému včetně účelové komunikace na něm se nacházející, nečiní tato skutečnost nájemní smlouvu neplatnou. Ten, kdo je oprávněn namísto vlastníka pozemek užívat na základě práva nájmu, je ve výkonu práva nájmu toliko omezen povinností respektovat dosavadní režim užívání takové komunikace, avšak na samotnou platnost smlouvy o nájmu pozemku to nemá vliv.

K druhé otázce uplatněné v dovolání je třeba říci, že v daném případě škoda žalobkyni nevznikla podnikáním bez náležitého oprávnění, nýbrž v důsledku toho, že žalovaný jí znemožnil na pronajatém pozemku, resp. na jeho části, dále podnikat. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně na předmětu nájmu neprovozovala žádnou činnost, jež by byla v rozporu s jejím živnostenským oprávněním, pak ani posouzení, zda lze uložit povinnost hradit škodu vzniklou podnikáním bez náležitého oprávnění, není v dané věci otázkou zásadního právního významu.

Dovolatel dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že prodejci jí odmítali platit poplatky s tím, že je již zaplatili žalovanému, že by vybudováním stánků bránil žalobkyni v užívání pozemků a že zbývající část pronajatého pozemku nebylo možno pro sledovaný účel využít, a sám naopak tvrdí, že příčinou vzniku škody žalobkyně byly její nepřiměřené požadavky na výši nájemného. Dovolatel tím zpochybňuje skutkové závěry soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud. Ve skutečnosti tak vytýká odvolacímu soudu pochybení při hodnocení důkazů a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. V dovolacím přezkumu přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou skutkové námitky nerozhodné a prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze přípustnost dovolání založit (srov. např. R 8/94).

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní právní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. September 2006