JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 521/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o 82.942,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 215/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 30 Co 385/2004-74, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 30 Co 385/2004-74, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, č. j. 23 C 215/2002-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 82.942,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 766 v P., v němž byl žalovanému v roce 1981 přidělen byt č. 2 jako byt podnikový. Žalovaný se do bytu nastěhoval se svou tehdejší manželkou a jejími čtyřmi dětmi a poté, co se manželé rozvedli a žalovaný z bytu se v roce 1989 odstěhoval, ona s dětmi v bytě zůstala bydlet. Po její smrti v roce 1997 zůstal v bytě její syn P. S. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 40 C 44/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2000, č. j. 11 Co 548/99-54, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, dané žalobcem žalovanému pro neplacení nájemného s tím, že do 31. 5. 2000 je žalovaný povinen byt vyklidit. Byt však byl vyklizen až dne 13. 11. 2001. Soud dovodil, že žalovaný tím, že byt vyklidil až dne 13. 11. 2001, nesplnil svoji povinnost uloženou mu pravomocným soudním rozhodnutím, proto odpovídá podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu, která žalobci vznikla na ušlém zisku z nájemného a za služby za dobu od 16. 6. 2000 do 12. 11. 2001 v částce 82.942,- Kč, neboť po tuto dobu žalobci tyto úhrady nikdo neplatil.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 30 Co 385/2004-74, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 11.420,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 13. 3. 2003 do zaplacení potvrdil a jinak jej změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 71.522,- Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 11.420,- Kč ve výši 5 % od 13. 3. 2003 do zaplacení a ve výši 8,5 % od 1. 8. 2001 do 12. 3. 2003 zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neporušil právní povinnost. Pravomocně mu sice byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci, avšak žalovaný v té době již v bytě nebydlel, neměl tam žádné věci a ani neměl od něj klíče. Byt užíval syn bývalé manželky žalovaného nezávisle na žalovaném a bez součinnosti s ním žalovaný nemohl do bytu vstoupit. Neměl proto právní ani faktickou možnost byt vyklidit a splnění povinnosti byt vyklidit a vyklizený pronajímateli odevzdat bylo pro něj objektivně nemožné. Proto žádnou povinnost neporušil a tudíž ani nezavinil škodu na straně žalobce. Protože žalovaný byl nájemcem bytu do 31. 5. 2000, kdy nabyl právní moci rozsudek o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, bylo jeho povinností do tohoto data hradit žalobci poměnou část nákladů za služby, proto odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 11.420,- Kč z titulu nedoplatku na službách. Zbývající část za dobu od 1. 6. 2000 nebyla žalobci přiznána, neboť žalovaný již nebyl nájemcem bytu a žalobce nemá nárok na plnění ani z titulu náhrady škody.

Proti výroku tohoto rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, podal žalobce dovolání z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze požadovat splnění povinnosti byt vyklidit na bývalém nájemci, když neužívá byt, který je podle rozhodnutí soudu povinen vyklidit, nemá v něm věci a nemá od něj klíče. Dovolatel namítá, že žalovanému byla soudním rozhodnutím uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty, žalovaný si byl této své povinnosti vědom a minimálně ve výpovědní době měl aktivní legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu; rovněž měl možnost bránit se proti neoprávněnému užívání bytu třetí osobou podáním trestního oznámení podle § 249a trestního zákona, nebo postupovat podle ust. § 6 obč. zák.; žalovaný však nic takového neudělal. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaný neporušil uloženou mu povinnost byt vyklidit a vyklizený pronajímateli odevzdat, a tudíž nemohl ani vznik škody zavinit.

Podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle ust. § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Porušením právní povinnosti se míní jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem). Takový rozpor je protiprávní bez ohledu na subjektivní stránku jednání, tj. na zavinění (úmysl či nedbalost). Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti se předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.

V posuzovaném případě bylo prokázáno, že žalovaný poté, co soud přivolil k výpovědi nájmu bytu, jehož byl nájemcem, a pravomocně mu uložil povinnost předmětný byt vyklidit, tuto povinnost nesplnil. Podle ustálené judikatury v povinnosti vyklidit byt je obsažena i povinnost byt pronajímateli odevzdat, takže nesplnil-li nájemce povinnost byt pronajímateli odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti (srov. R 27/1984). Nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že splnění povinnosti byt vyklidit a vyklizený pronajímateli odevzdat bylo fakticky i právně objektivně nemožné za situace, že nájemce po několik let v bytě již nebydlel a byt užívala třetí osoba. Je totiž základní povinností nájemce byt po skončení nájmu odevzdat pronajímateli a jednoznačným porušením právní povinnosti je nesplnění povinnosti uložené pravomocným soudním rozhodnutím. V daném případě byt, jehož byl žalovaný nájemcem, užíval syn jeho bývalé manželky, a to nikoliv nezávisle na žalovaném, neboť žalovaný ho kdysi vzal do tohoto bytu jako příslušníka své domácnosti a nechal ho tam bydlet i poté, co sám tento byt opustil a od roku 1989 bydlel jinde. Přestože žalovaný byl dál nájemcem bytu, o dění v bytě se nezajímal a až do podané žaloby o přivolení k výpovědi nájmu se nesnažil faktickou situaci uvést do souladu s právním stavem věci. V právním vztahu s pronajímatelem je nájemce bytu, nikoliv třetí osoba, kterou nájemce přijal do společné domácnosti a která pak byt užívala odvozeně od jeho práva nájemce. Zásadně platí, že nájemce bytu je odpovědný vůči pronajímateli i za osoby, které spolu s ním byt užívají, popř. za osoby, které v bytě nechá bydlet poté, co se z bytu odstěhuje, aniž by ukončil svůj nájemní poměr, a které se v bytě zdržují z titulu jeho nájemního poměru.

V otázce porušení právní povinnosti nájemcem bytu není názor odvolacího soudu správný, neboť protiprávní jednání je kategorií objektivní a porušení povinnosti nájemce vůči pronajímateli je v dané věci evidentní. Zavinění pak představuje vnitřní subjektivní vztah jednající osoby k následku. Nedbalostní zavinění se u obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu předpokládá ve formě nevědomé nedbalosti a škůdce se může vyvinit, prokáže-li, že škodu nezavinil ani tzv. nevědomou nedbalostí. Důkazní břemeno o nedostatku zavinění má žalovaný.

Pokud však důvody, proč nebyla včas splněna povinnost uložená žalovanému vykonatelným soudním rozhodnutím, spočívají i na straně pronajímatele, přichází v úvahu spoluzavinění žalobce na vzniku škody (§ 441 obč. zák.), popř. i možnost výjimečné aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není správný, proto jej dovolací soud podle ust. § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil.

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i o náhradě nákladů předchozího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Marta Škárová , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. July 2006