JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 5020/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. P. W., Ph.D., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 211/2002, o dovolání žalobce proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C 211/2002-80, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2007, č.j. 20 Co 517/2006-103, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C 211/2002-80, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2007, č.j. 20 Co 517/2006-103, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal na žalovaném advokátovi, který jej zastupoval v řízení vedeném

u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 563/98, zaplacení 12.868.884,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené pochybeními advokáta v uvedeném řízení, podáním nekvalifikovaného dovolání a opožděným podáním ústavní stížnosti.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C 211/2002-80, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce na základě plné moci ze dne 19. 10. 1999 v odvolacím řízení ve věci o náhradu škody proti O. k., obchodnímu a výrobním družstvu K. n. O., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 563/98 (dále jen „původní odvolací řízení“). Žalovaný advokát v uvedeném řízení navrhl podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání, a za otázku zásadního právního významu označil posouzení, zda smlouva uzavřená mezi žalobcem a O. k. dne 6. 8. 1991 (dále jen „předmětná smlouva“, případně „smlouva“) je svou povahou inominátní smlouvou nebo smlouvou o nájmu nebytových prostor. Přestože odvolací soud návrhu žalovaného nevyhověl, žalovaný (jako zástupce žalobce) dovolání podal. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2001, č.j. 29 Cdo 1244/2000-622, neboť otázka povahy předmětné smlouvy, jež mu byla k dovolacímu přezkumu předestřena, nepovažoval za otázku, která by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 1999, č.j. 20 Co 563/98-588, a proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu podal žalobce (prostřednictvím žalovaného) dne 29. 5. 2001 ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 330/01. V části, ve které byl napaden rozsudek odvolacího soudu, byla stížnost shledána opožděnou, neboť nebylo-li dovolání proti rozsudku krajského soudu posouzeno jako přípustné, šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet již dnem následujícím po doručení tohoto rozsudku stěžovateli a uplynula dne 24. 2. 2000, když předmětný rozsudek odvolacího soudu byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. Ve zbývající části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Žalobce spatřoval pochybení žalovaného v nekvalitním zastupování jeho osoby v původním odvolacím řízení (žalovaný nezdůraznil podle žalobce podstatné skutečnosti, nevznesl námitku promlčení práva Orlického konzumu namítat neplatnost předmětné smlouvy), a rovněž mu vytýkal, že „procesně zavinil“ odmítnutí dovolání a že podal opožděnou ústavní stížnost. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný při zastupování žalobce neporušil žádnou právní povinnost, a proto není dána jeho odpovědnost za škodu, kterou žalobce spatřuje v zaplacených soudních poplatcích, odměně advokáta a v ušlém zisku za období od 22. 4. 1992 do 31. 8. 2002. Jestliže soud v původním odvolacím řízení shledal předmětnou smlouvu neplatnou pro obcházení zákona, nemohla tvrzená pochybení žalovaného správnost jeho závěru ovlivnit. Vytýkaného pochybení se žalovaný nedopustil ani v předchozím dovolacím řízení, neboť posouzení, zda označená právní otázka je nebo není „otázkou obecné povahy“, přísluší pouze dovolacímu soudu, a tuto jeho úvahu žalovaný jako advokát ovlivnit nemohl. Žalobcem zdůrazňované „procesní zavinění“ žalovaného, pro které bylo dovolání odmítnuto, se vztahuje pouze k výroku o nákladech dovolacího řízení. Jde-li o opožděnost ústavní stížnosti, okresní soud poukázal na nejednotnost právních názorů na počátek lhůty k jejímu podání. I kdyby ústavní stížnost byla podána včas, nebyla by úspěšná. Ústavní soud totiž neshledal usnesení Nejvyššího soudu vadným z ústavněprávního hlediska, a proto stížnost v části směřující proti tomuto rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Jestliže tedy žalovaný při výkonu advokacie neporušil právní povinnost, nemohlo dojít ani ke vzniku škody, která by byla s tímto porušením povinnosti v příčinné souvislosti. Kromě toho výše tvrzené škody v podobě ušlého zisku nebyla prokázána, a to přesto, že žalobce byl soudem řádně poučen o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, č.j. 20 Co 517/2006-103, rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil žalobci nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho právními závěry a odkázal na jeho rozsáhlé odůvodnění, ve kterém byly vyřešeny i veškeré odvolatelem uplatněné námitky.

Proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který v dané věci neshledal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. Podle žalobce žalovaný porušil svou právní povinnost, neboť jako advokát nechránil a neprosazoval práva a oprávněné zájmy klienta. Přestože musel vědět, jaké jsou náležitosti dovolání, podal jako zástupce žalobce vadné dovolání. Neformuloval obecnou právní otázku, a proto předmětné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Žalovaný rovněž pochybil, když v téže věci podal opožděnou ústavní stížnost, která byla z tohoto důvodu Ústavním soudem odmítnuta. Tato ústavní stížnost měla být – z důvodu procesní jistoty – podána do 60 dnů od doručení rozsudku odvolacího soudu, což žalovaný neučinil. Kdyby se žalovaný nedopustil těchto pochybení, Nejvyšší i Ústavní soud se mohly zabývat právní povahou předmětné smlouvy. Tato smlouva se podle žalobce řídí režimem hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) a nikoli zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Protože předmětná smlouva byla předpokládána ustanovením § 352 hosp. zák., její smluvní strany, jelikož neměly v úmyslu založit nájemní vztah, nemohly jejím uzavřením obcházet zákon, jak nesprávně vyvodil Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 9. 11. 1999, č.j. 20 Co 563/98-588. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí dále plyne, že pokud by tato smlouva byla platná, žalobci by proti O. k. vzniklo právo na náhradu ušlého zisku. V případě správné kvalifikace předmětné smlouvy by žalobci svědčilo právo na náhradu škody i tehdy, byla-li by shledána neplatnou. Smlouva totiž „byla připravena“ O. k. a podle § 24c hosp. zák. organizace, která způsobila neplatnost právního úkonu, je povinna nahradit škodu vzniklou v důsledku této neplatnosti organizaci, jíž je úkon určen a která důvěřovala v jeho platnost. Žalobci by tak příslušel nárok na tutéž náhradu, pouze z jiného titulu. Z uvedeného je zřejmá příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou, neboť žalovaný svým pochybením zmařil oprávněný nárok žalobce. Dovolatel dále odmítá závěr, že neprokázal výši tvrzené škody (ušlého zisku), a poukazuje na analýzu svého hospodaření v období od 6. 8. 1991 do 22. 4. 1992 provedenou soudní znalkyní E. Ch., jež je obsažena v připojeném spise Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 4 C 167/92. Žalobce žalovanému vytýká i další pochybení, jichž se dopustil v původním odvolacím řízení. Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel následujícím otázkám: 1) zda je dána odpovědnost advokáta, když procesně formulací podání či uplynutím lhůt či neuvedením všech rozhodných skutečností sdělených mu klientem a navržením důkazů zaviní neúspěch v řízení; 2) zda může být inominátní smlouva uzavřená podle hospodářského zákoníku v části podřazena pod zákon č. 116/1990 Sb., pokud obsahuje kromě široce formulované oboustranné obchodní spolupráce, mimo množství vzájemných práv a povinností i užívání nebytových prostor; 3) zda absence předchozího souhlasu podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. může bez dalšího způsobit neplatnost celé smlouvy a zda je zahrnutí dohody o užívání nebytových prostor do smlouvy o širší obchodní spolupráci obcházením zákona; 4) zda pokud organizace způsobí neplatnost smlouvy, je povinna podle hospodářského zákoníku nahradit škodu jiné organizaci, se kterou tuto smlouvu podepsala a která důvěřovala v její platnost; a zda má být hospodářský zákoník použit na posouzení odpovědnosti za porušení závazků ze smluv uzavřených podle něj, když odpovědnostní vztah vznikne až za účinnosti obchodního zákoníku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí okresního i krajského soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalovaného dovolání žalobce není přípustné, neboť obsahuje tytéž argumenty, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly již v předchozím průběhu řízení. Dovolatel nesprávně zaměňuje odpovědnost advokáta za postup „lege artis“ za jeho neohraničenou odpovědnost za výsledek sporu; tato otázka však rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Pokud žalobce zpochybňuje správnost rozhodnutí soudu v původním odvolacím řízení, dovolací soud se těmito námitkami zabývat nemůže, protože se jedná o pravomocně skončenou věc, o níž již dovolací soud rozhodoval. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a zavázal jej k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 10a o.s.ř.). V případě, že dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Jelikož rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C 211/2002-80, je rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího soudu), dovolací soud z uvedeného důvodu řízení o dovolání proti tomuto rozsudku podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil.

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Důvody pro založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud neshledal.

Z hlediska dovolatelem formulovaných otázek napadený rozsudek zásadní právní význam nemá, neboť otázky ad 2) – 5) v něm vůbec řešeny nejsou a na jejich posouzení rozhodnutí nespočívá, zatímco otázka ad 1) jím není řešena v rozporu s hmotným právem ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Odpovědnost advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění do 31. 3. 2006 (dále „zákon o advokacii“), je odpovědností objektivní (bez ohledu na zavinění), založenou na současném splnění tří předpokladů, jimiž jsou porušení právní povinnosti při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi nimi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii [advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny (odstavec 1 věta první). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odstavec 2)]. Splnění těchto předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu musí být v řízení jednoznačně prokázáno a důkazní břemeno o nich nese poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1743). Při posuzování odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda při řádném postupu žalovaného (advokáta) by žalobce (klient) se svým nárokem u soudu uspěl (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod č. 13, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227).

Dovolatelem výslovně formulované otázky tedy zásadní právní význam nemají, avšak ani z popisu toho, s čím dovolatel nesouhlasí, nelze takovou právní otázku dovodit.

Odvolací soud v dané věci uzavřel, že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající ze zákona o advokacii, jestliže – při (tehdejší) neustálenosti rozhodovací praxe ohledně počátku lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 31. 5. 2002 – nepodal proti rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Toto právní posouzení nelze mít za vadné, neboť v důsledku názoru Evropského soudu pro lidská práva vysloveného v rozhodnutích tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věcech stížností č. 46129/99 a č. 47273/99, sám Ústavní soud sjednotil svou rozhodovací praxi tak, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení a že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí (srov. sdělení uveřejněné pod č. 32/2003 Sb.).

K dovolatelem vytýkanému postupu žalovaného v dovolacím řízení je třeba uvést, že posouzení, zda v konkrétní věci byla řešena otázka „obecné povahy“, která by činila dovoláním napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným a dovolání přípustným podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, závisí na úvaze dovolacího soudu. Nebyl-li dovolatel v původním dovolacím řízení úspěšný, nelze příčinu tohoto neúspěchu bez dalšího spatřovat v tom, že by dovolání podané žalovaným nemělo stanovené náležitosti nebo vykazovalo jiné vady. V této souvislosti nelze přehlédnout, že dovolací soud současně konstatoval, že právní posouzení věci soudem odvolacím je v souladu s konstantní judikaturou, takže formulace otázky, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významné, nebyla důvodem odmítnutí dovolání.

Odborná literatura i soudní praxe (srov. např. Občanský zákoník, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2008, s. 314-315; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002) se shoduje v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal, takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Platná právní úprava nestanoví žádnou časovou mez, do kdy je třeba k vadě právního úkonu způsobující absolutní neplatnost přihlížet. Z toho vyplývá, že právo dovolat se absolutní neplatnosti nepodléhá promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002). Závěr, že žalovaný nepochybil, pokud nevznesl námitku promlčení ohledně uplatnění absolutní neplatnosti smlouvy, tedy rovněž nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným.

Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku nelze přehlédnout, že zamítavé rozhodnutí je mimo jiné opřeno o závěr, že nebyla prokázána výše škody, což je závěr skutkový, jenž nelze úspěšně napadnout dovoláním, jehož přípustnost může být založena výlučně zpochybněním řešení otázek právních.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo nemá a náklady žalovaného na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání s ohledem na jeho stručný obsah i s přihlédnutím k tomu, že je zpracováno advokátem téže advokátní kanceláře, jejímž partnerem je žalovaný, nelze považovat za potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. června 2009

JUDr. Robert W altr, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás