JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 482/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně L. K. B. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému D., zastoupenému advokátem, za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení 37.550,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 101/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2007, č.j. 17 Co 327/2007-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, kterou utrpěla v souvislosti s dopravní nehodou, při níž se střetla s nákladním vozidlem, jehož provozovatelem je žalovaný. Žalobkyně požadovala bolestné ve výši 5.000,- EUR, náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 12.550,79 EUR a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 20.000,- EUR.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č.j. 6 C 101/2006-52, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 21. 5. 2004 došlo na účelové komunikaci vedoucí k chatě A. v obci Š. M. k dopravní nehodě, při níž žalobkyně utrpěla úraz, když jako chodkyně uhýbala před blížícím se nákladním vozidlem LIAZ, jehož provozovatelem je žalovaný (dále jen „vozidlo“ nebo „předmětné vozidlo“), tak že ustoupila ze silnice, postavila se do travnatého svahu, kde se však neudržela, sklouzla zpět k silnici a při pádu narazila do zadních kol projíždějícího vozidla. Rozhodnutím Městského úřadu ve V. ze dne 14. 8. 2004 byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. s odůvodněním, že se při chůzi nechovala tak, aby neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní. Soud prvního stupně, vycházeje z citovaného rozhodnutí Městského úřadu ve V., z šetření Policie ČR o průběhu dopravní nehody, svědeckých výpovědí a zpráv o konečném výsledku řízení o přestupku ze dne 30. 12. 2005 a ze dne 21. 4. 2006, aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení § 427 a § 428 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalovaný prokázal existenci liberačního důvodu a své odpovědnosti za škodu se tak zprostil. Škoda totiž nebyla vyvolána zvláštní povahou provozu ani způsobena okolností mající původ v provozu dopravního prostředku, nýbrž ke škodě došlo v důsledku vnější náhody (ztráta rovnováhy a uklouznutí žalobkyně) a nebylo možné ji nijak odvrátit, když v řízení bylo prokázáno, že řidič vozidla jel minimální rychlostí a pád žalobkyně nebylo možné předpokládat.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č.j. 17 Co 327/2007-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu jsou skutkové a právní závěry soudu prvního stupně přiléhavé a odpovídají provedeným důkazům. K odvolacím námitkám soud uvedl, že zjištění soudu prvního stupně o průběhu nehody má oporu v provedeném dokazování a žalobkyni se nepodařilo prokázat, že její dolní končetiny byly přejety zadními koly vozidla. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že škodě nebylo možné objektivně zabránit a nebyla způsobena okolností mající původ v provozu vozidla.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka soudu vytýká, že nesprávně zhodnotil svědeckou výpověď J. L. i řidiče vozidla J. K. a pochybil, když nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru dopravy, v důsledku čehož jsou jeho skutková zjištění neúplná. Namítá, že řidič vozidla svou jízdu nepřizpůsobil stavu pozemní komunikace, jel nepřiměřenou rychlostí, navíc, přestože si všiml zraněné žalobkyně, nezastavil vozidlo a o zraněnou se ihned a řádně nepostaral, čímž porušil povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Za nezpochybnitelné rovněž považuje, že její úraz nebyl způsoben pouhým uklouznutím a naražením do stojícího vozidla, nýbrž přejetím dolní končetiny vozidlem. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 562/99, podle něhož nasvědčují-li okolnosti konkrétního případu, že se na vzniku škody mohla spolupodílet i další osoba ve smyslu ustanovení § 441 obč. zák., neuplatní se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby vázanost soudu pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, o tom, že poškozený spáchal přestupek. Vytýká odvolacímu soudu nedostatečné zhodnocení všech relevantních skutečností svědčících pro závěr, že se řidič vozidla dopustil zaviněného protiprávního jednání. Postupem soudu i postupem správního orgánu v přestupkovém řízení došlo podle ní k porušení zásady projednací a zásady rovnosti účastníků. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen prvý ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů).

Dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká, že se dostatečně nezabýval otázkou spoluzavinění řidiče vozidla, že nepřipustil provedení žalobkyní navrženého důkazu znaleckým posudkem a neprovedl, popř. dostatečně nevyhodnotil, všechny důkazy, řízení je proto ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci právně relevantní, pokud nejde o právní otázku zásadně významnou. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tím spíše nemohou přípustnost dovolání založit případné vady přestupkového řízení, které dovolacímu soudu vůbec nepřísluší přezkoumávat.

Pokud dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, předkládajíc na základě vlastního hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů svou verzi průběhu dopravní nehody, zejména o tom, jak došlo k jejímu zranění, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze správnost skutkových závěrů úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).

Napadené rozhodnutí nelze považovat za rozporné se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, neboť nikterak neprotiřečí tam vyslovenému právnímu názoru, že pokud okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele přestupku mohla podílet svým jednáním i další osoba, není soud při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této další osoby výrokem o vině pachatele přestupku podle § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán, že pravomocné postižení určité osoby pro přestupek nepřináší automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jejím zaviněním (§ 441 věta za středníkem obč. zák.), a nezbavuje soud povinnosti zabývat se tím, nakolik se na vzniku škody podílelo i jednání další osoby. V daném případě však dovolatelka nesouhlasí právě se skutkovým závěrem, že výlučnou příčinou škody byly okolnosti na straně žalobkyně a nijak se na ní nepodílely okolnosti mající původ v provozu motorového vozidla, včetně jednání jeho řidiče.

Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2009

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-