JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 371/2007

K odpovědnosti poškozeného a předcházení škodám.

Právní věty

  1. Odpovědnost poškozeného je dána, jestliže jeho jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. vznikla-li škoda též následkem úkonu poškozeného. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde. Jednání poškozeného, případně jeho opomenutí jednat tak, jak jednat měl, se však nemusí časově krýt s protiprávním jednáním škůdce, může mu předcházet i je následovat.

  2. Konečně pozdější okolností, ke které musí soud přihlížet při posuzování (spolu)zavinění poškozených na vzniklé škodě, je skutečnost, zda žalobci měli možnost splnit svůj závazek ze smlouvy o dílo jiným dostupným přístrojem, aby ušlému zisku předešli ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., které platí i pro chování poškozeného, neboť obecná prevenční povinnost se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy i na toho, komu riziko vzniku škody hrozí.

  3. Rozhodující je, zda vzhledem k místním a časovým souvislostem bylo možno rozumně požadovat, aby žalobci, jimž hrozila ztráta zisku ze smlouvy o dílo, provedli práce za pomocí náhradních přístrojů. Naopak, měli–li takovou možnost, avšak nevyužili ji, např. proto, že se sami rozhodli polní práce neprovést, šlo by o další příčinu ušlého zisku z neuskutečněné smlouvy o dílo. Odvolací soud se však věcí z tohoto pohledu nezabýval.

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) P. K., a b) P. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému Z. B., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 144/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2006, č. j. 57 Co 86/2006-227, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2006, č. j. 57 Co 86/2006-227, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 48.190,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci a) a ohledně částky 45.148,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci b), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, č. j. 10 C 144/2002-93, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po žalovaném zaplacení 107.088,- Kč s příslušenstvím a žalobce b) zaplacení 100.328,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobců usnesením ze dne 22. 12. 2004, č. j. 57 Co 269/2004-128, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody je dána a že je třeba zkoumat podmínky případného spoluzavinění žalobců podle § 441 obč. zák. (v té souvislosti žalobce poučit podle § 118a o.s.ř.) a podmínky pro snížení náhrady škody soudem podle § 450 obč. zák.

Okresní soud v Bruntále poté rozsudkem ze dne 13. 10. 2005, č. j. 10 C 144/2002-174, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) 48.190,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení a žalobci b) 45.148,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 58.898,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci a) a ohledně částky 55.180,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci b) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný si u K. S. s. r. o. zakoupil rozmetadlo hnoje, které si na základě telefonické dohody byl dne 24. 3. 2000 vyzvednout v areálu prodávajícího v J., avšak v domnění, že jde o jím zakoupenou věc, odvezl si rozmetadlo téhož typu, které vlastnil žalobce b). Žalovaný též po telefonické domluvě s Ing. Š. z K. S. s. r. o. odvezl lopatu na sypké hmoty s tím, že kupní smlouva se vyhotoví dodatečně. Ing. Š. ani žalovaný nevěděli, že se v areálu nacházel též majetek třetích osob, včetně žalobců, kteří téhož dne po zjištění, že odvezl jejich lopatu a rozmetadlo, žalovaného fyzicky před jeho domem napadli a způsobili mu zranění, které si vyžádalo měsíční léčbu. Podali na něj též trestní oznámení, které skončilo odložením věci; v průběhu vyšetřování byly tyto movité věci zajištěny Policií ČR a ponechány u žalovaného s tím, že do rozhodnutí vyšetřovatele s nimi nesmí žádným způsobem nakládat ani je vydat, byť byl žalovaný k vydání ochoten. K vrácení věcí žalobcům pak došlo za přítomnosti vyšetřovatele až po skončení vyšetřování dne 26. 4. 2000. Dne 15. 2. 2000 uzavřel žalobce a) s Ing. V. smlouvu o dílo, kterou se zavázal provést v době od 22. 3. 2000 nejpozději do 28. 4. 2000 nakládání a shrnování hnoje nakládačem UN 053.2 za cenu 150.000,- Kč, a žalobce b) s týmž objednatelem smlouvu o dílo, kterou se zavázal ve stejném období provést rozmetání hnoje na pozemcích objednatele rozmetadlem RMA 8 za cenu 140.000,- Kč; v důsledku nedodržení termínu k provedení díla objednatel v plném rozsahu od obou smluv odstoupil. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu - dospěl k závěru, že prvotní příčinou vzniku škody (ušlého zisku z uvedených smluv o dílo) bylo odvezení předmětných věcí z areálu v J. žalovaným, a to bez náležitě pečlivého prověření, zda je oprávněn s věcmi nakládat, a jeho následné odmítnutí je žalobcům vydat, nikoli podání trestního oznámení žalobců na žalovaného a následné zajištění věcí vyšetřovatelem. Protože žalovaný neoprávněně zadržoval věci ve vlastnictví žalobců, a v příčinné souvislosti s tím jim ušel zisk z nerealizovaných smluv o dílo, nese za škodu odpovědnost podle § 420 obč. zák. Žalobci vznik škody spoluzavinili (§ 441 obč. zák.) v rozsahu 50% tím, že žalovaného fyzicky napadli a ublížili mu na zdraví. V okolnosti, že žalovaný po zahájení vyšetřování v důsledku poučení Policie ČR nemohl věci vydat žalobcům, shledal soud prvního stupně důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 450 obč. zák., a snížil proto rozsah náhrady škody o dalších 10%.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 8. 2006, č. j. 57 Co 86/2006-227, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) dalších 16.062,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení a žalobci b) dalších 15.048,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení, jinak rozsudek v tomto a vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o nevědomě nedbalostním zaviněném porušení povinnosti žalovaného ověřit před odvezením věcí oprávnění s nimi nakládat a povinnosti je žalobcům při doložení vlastnictví minimálně k jedné z nich ve smyslu § 415 obč. zák. vydat (přičemž skutečnost, že žalovanému bylo trestním opatřením zakázáno s věcmi nakládat, nemá na uvedený závěr vliv, neboť zajištění věci přišlo poté, co žalovaný trval na svém vlastnickém právu a odmítl věci žalobcům vydat). Souhlasil dále se závěrem o vzniku škody v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, kdy žalobci nemohli s lopatou a rozmetadlem provést zemědělské práce podle smluv uzavřených s Ing. V., čímž jim ušel zisk (námitky žalovaného, že žalobci si vznik škody zavinili výlučně sami, neboť měli možnost splnit závazek za použití jiného rozmetadla a lopaty na sypké hmoty, označil odvolací soud za nedůvodné, jelikož žalovaný netvrdil, že by jim za tímto účelem v rozhodné době nabídl stroje a že by žalobci takovou nabídku odmítli). Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal na straně žalobců spoluzavinění podle § 441 obč. zák., neboť jejich jednání v intenzitě trestného činu, kterého se vůči žalovanému dopustili, nebylo příčinou vzniku v tomto řízení uplatněné škody, nýbrž příčinou vzniku újmy na zdraví žalovaného. Skutečnosti, že žalovaný nemohl věci po jejich zajištění Policií ČR žalobcům vydat, že byl žalobci fyzicky napaden a že protiprávně jednal v pouze nevědomé nedbalosti, pak považoval odvolací soud za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 450 obč. zák., které umožňují snížit požadovanou náhradu ušlého zisku o 40%.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že tím, že si po zakoupení rozmetadla bez bližšího označení šel se souhlasem prodávajícího vyzvednout do oploceného areálu K. S. s. r. o. rozmetadlo libovolné, neboť byl ubezpečen, že vše, co se v areálu nachází, vlastní prodávající, a poté mu Ing. Š. telefonicky povolil odvézt si též lopatu na sypké hmoty, on si však omylem odvezl rozmetadlo a lopatu žalobců, nemohl při nejlepší pečlivosti rozpoznat, že si neodváží své zakoupené věci, nýbrž cizí majetek; proto žádnou právní povinnost zaviněně neporušil. Jestliže byl ubezpečen, že vše patří prodávajícímu, a v celém areálu se nacházela pouze jediná lopata, bylo by absurdní ověřovat si, zda tyto informace jsou pravdivé. Vlastnictví k rozmetadlu prokázal pouze žalobce b), a to až na Policii ČR, tedy po fyzickém napadení žalovaného, žalobce a) své vlastnictví k lopatě nijak nedoložil. Kdyby pak nedošlo k rozhodnutí vyšetřovatele o zadržení věcí, nepochybně by je poté, co by se nedorozumění vysvětlilo, žalobcům vrátil (vyšetřovatel M. Š. – jak sám uvedl - zajistil věci nikoli proto, že by k nim žalovaný uplatňoval své vlastnické právo, nýbrž proto, že chtěl prověřit všechny okolnosti). Podle žalovaného žalobcům žádná škoda nevznikla, neboť žalobce b) mohl svůj závazek z předmětné smlouvy o dílo, tj. rozmetání hnoje, splnit ve smyslu § 417 obč. zák. pomocí jiného plně funkčního rozmetadla RMA 8, výrobního č., které měl v době sjednané pro splnění prací v dispozici a které do areálu K. S. s. r. o. vrátil poté, co získal od žalovaného zpět zadržované rozmetadlo, výrobní č.; navíc byly obě smlouvy o dílo uzavřeny dodatečně a pouze „na oko“. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že Ing. Š. nebyl nikdy osobou oprávněnou jednat za K. S. s. r. o., že žalobci měli svůj majetek umístěný na svém vlastním pozemku a jednání žalovaného, který jejich věci odvezl, nevydal jim je a tím znemožnil provedení jarních polních prací podle smluv o dílo, ani částečně nezavinili. Je jasné, že i když každý z žalobců vlastnil jiný stroj a uzavřel samostatnou smlouvu o dílo, musely být práce provedeny ve spolupráci obou žalobců, neboť samotný návoz hnoje na pole neznamená rozmetání hnoje po poli a přípravu před jarními pracemi. Dále namítají, že rozmetadlo č. 6314 zakoupené výlučně na náhradní díly bylo pro rozmetání hnoje nezpůsobilé. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a spočívá též na správném právním posouzení, navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

V první řadě je třeba zmínit, že žalovaný podle obsahu dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž zřejmě rozlišil, že jeho součástí je i výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 42.835,20 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci a) a ohledně částky 40.131,20 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b). K dovolání proti tomuto výroku ovšem není žalovaný subjektivně legitimován. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud potvrzením uvedeného výroku nevyhověl odvolání žalobců a tím, že v tomto rozsahu bylo uložení požadované platební povinnosti zamítnuto, nevznikla žalovanému újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Žalovaný dále napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 16.062,80 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci a) a ohledně částky 15.048,80 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b). I když původně šlo o součást celkově požadovaného plnění, v důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem soudu odvolacího došlo k tzv. štěpení nároku a na uvedené částky je třeba z hlediska přípustnosti dovolání hledět jako na samostatné nároky. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o dvou samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.; k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, neboť netvoří samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné rovněž odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného ve výši 48.190,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci a) a ve výši 45.148,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci b), je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a je i důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, a to bez ohledu na to, jaký byl vnitřní psychický vztah škůdce k podmínkám odpovědnosti (ten se hodnotí v rámci zavinění).

V posuzované věci není sporu o tom, že žalovaný si odvezl věci patřící do vlastnictví žalobců, tedy je v rozporu s objektivně daným stavem vlastnických práv zadržoval. Nelze proto přisvědčit jeho výhradám, že tím právní povinnost neporušil. Jeho poukaz na to, že nemohl předpokládat vlastnictví žalobců k věcem, o nichž byl ujištěn prodávajícím, že si je může odvézt, směřuje pak k otázce zavinění, ani ten však není důvodný. Jestliže mu věci nebyly předány prodávajícím osobně, nýbrž si je sám bez asistence vyzvedával z areálu, v němž bylo umístěno více věcí téhož či obdobného druhu, měl žalovaný vzhledem k této situaci předpokládat, že záměna není vyloučena a že k porušení vlastnického práva jiné osoby může dojít. Důvodně mu tedy odvolací soud přičítal tzv. nevědomou nedbalost.

Rozhodnutí odvolacího soudu je dále postaveno na závěru, že žalovaný nese odpovědnost za ušlý zisk žalobců podle § 420 obč. zák. v plném rozsahu, tj. jsou splněny všechny nezbytné předpoklady odpovědnosti za škodu, neboť žalobcům ušel zisk odpovídající odměně za nakládání, shrnování a rozmetání hnoje, které by na základě písemně uzavřených smluv o dílo vykonali pro objednatele nebýt protiprávního jednání žalovaného, v jehož důsledku neměli žalobci k dispozici k tomu potřebné stroje, tj. lopatu na sypké hmoty a rozmetadlo výrobního č., a práce proto nemohli ve sjednaném termínu provést. Za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 450 obč. zák., které vedly ke snížení náhrady ušlého zisku o 40%, považoval odvolací soud ty skutečnosti, že žalovaný nemohl věci po jejich zajištění Policií ČR žalobcům vydat, že byl žalobci fyzicky napaden a že protiprávně jednal v pouze nevědomé nedbalosti.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlým ziskem je nepochybně i jakákoliv ztráta na odměně, kterou lze odškodnit, jestliže protiprávní jednání škůdce znemožnilo poškozenému vykonávat činnost vedoucí k dosažení prospěchu, kterého by se mu dostalo v případě, že by k protiprávnímu jednání nedošlo.

Ztráta nároku na zaplacení smluvní odměny ze smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti dostát svým smluvním závazkům může samozřejmě představovat ušlý zisk poškozeného, který v rozsahu, v jakém je v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce, zakládá odpovědnost za škodu. Na druhé straně ovšem ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027) či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlým ziskem je totiž majetková újma, způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku. Právní řád sice vychází z možnosti poskytnout náhradu i za výdělečnou činnost, která je v okamžiku škodné události pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později, avšak i v takovém případě je rozhodující skutkový stav před škodnou událostí. Vedle ujednání, které poškozenému zaručuje určitou odměnu za pracovní činnost, musí tu být i zmíněný „pravidelný běh věcí“, tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že ujednání se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat a že výsledek by se dostavil. Ušlým ziskem totiž není automaticky ztráta předpokládaného výdělku, který byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodnou událostí ji nevykonával. Z toho, že honorovaná činnost nebyla provedena ani následně, sice samo o sobě nevyplývá, že by zisku dosaženo nebylo, může však jít o skutečnost významnou právě pro posouzení reálnosti a vážnosti ujednání, z nějž poškozený ušlý zisk dovozuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).

Žalobce a) dokládá svůj nárok na odměnu písemnou smlouvou o dílo ze dne 15. 2. 2000, podle níž měl nakládání a shrnování hnoje na pozemcích objednatele provést nakladačem UN 053.2 v době od 22. 3. 2000 do 28. 4. 2000 (nejpozději), žalobce b) pak písemnou smlouvou o dílo z téhož dne, podle níž měl rozmetání hnoje na pozemcích objednatele provést rozmetadlem RMA-8 taktéž v době od 22. 3. 2000 do 28. 4. 2000 (nejpozději); jedná se tedy o smluvní ujednání, která mohou svědčit o tom, že žalobci měli možnost získat dohodnuté částky. Nelze však přehlédnout, že k tvrzené příčině vzniku ušlého zisku, tj. k odvozu rozmetadla a lopaty na sypké hmoty z areálu K. S. s. r. o. v J. žalovaným, došlo dne 24. 3. 2000, tedy až dva dny poté, kdy podle obou smluv začala běžet doba pro provedení prací, aniž by žalobci v té době již sjednané práce vykonávali, popř. začali vykonávat, a nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že by byla provedena alespoň příprava pro sjednané polní práce. Okolnost, že žalobci již slíbený výdělek nezískají (neboť objednatel v důsledku nedodržení termínu od uvedených smluv odstoupil), není sama o sobě rozhodující. Pro posouzení důvodnosti nároku je podstatné, zda žalobci prokázali, že to bylo pouze jednání žalovaného, co jim znemožnilo provedení prací. Za situace, kdy žalobci předtím, než došlo k omylu žalovaného (dne 24. 3. 2000), s dohodnutou činností ani nezapočali, ačkoli se podle obou smluv zavázali provést ji v době od 22. 3. 2000, odvolací soud nezvážil, zda smlouvy o dílo lze považovat skutečně za reálně existující podklad pro dosažení zisku poškozenými či zda jde jen o písemně zachycený záměr, který nedošel reálného naplnění bez ohledu na škodnou událost. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získali určitý prospěch, přitom tíží žalobce, kteří jsou povinni nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.; neunesou-li břemeno v tomto směru, nemohou být ve sporu úspěšní.

Pro úplnost je třeba uvést, že vedle nesprávného právního posouzení vzniku ušlého zisku jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu, které již samo o sobě obstojí jako důvod pro zrušení napadaného rozhodnutí, odvolací soud též nesprávně právně posoudil spoluzavinění poškozených žalobců podle ustanovení § 441 obč. zák. (byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám), které se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného. Odvolací soud v obecné rovině správně uvedl, že odpovědnost poškozeného je dána, jestliže jeho jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. vznikla-li škoda též následkem úkonu poškozeného. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde. Jednání poškozeného, případně jeho opomenutí jednat tak, jak jednat měl, se však nemusí časově krýt s protiprávním jednáním škůdce, může mu předcházet i je následovat. V daném případě, kdy škoda v podobě ušlého zisku je požadována z důvodu neschopnosti poškozených dostát smluvním závazkům vůči třetí osobě, je proto předpoklady spoluzavinění poškozených třeba posuzovat nejen k okamžiku protiprávního jednání škůdce, jímž byla způsobena škoda, nýbrž i k momentům pozdějším, tj. do doby, kdy ke ztrátě zisku (nevyplacení odměny) došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 965/99). Za takový okamžik je třeba považovat i fyzický útok žalobců na žalovaného, kdy - byť jeho následkem byla újma na zdraví oběti, která přímo s nyní projednávaným sporem nesouvisí - je zřejmé, že toto protiprávní jednání žalobců ovlivnilo sled dalších událostí v tom směru, že prakticky znemožnilo vysvětlení celého omylu a jeho okamžité nápravy. Do termínu vrácení předmětných přístrojů se totiž po tomto incidentu promítlo především rozhodnutí vyšetřovatele o zajištění lopaty a rozmetadla (spojené s povinností žalovaného zdržet se jakékoli dispozice s těmito věcmi, tj. prakticky se zákazem odevzdat je žalobcům), vydané při prošetřování podezření ze spáchání trestného činu krádeže žalovaným, a to právě na základě trestního oznámení žalobců. Odvolací soud na uvedené zaviněné jednání žalobců, podílející se na vzniku škody, neaplikoval § 441 obč. zák., nýbrž je nesprávně právně kvalifikoval jako důvody zvláštního zřetele hodné pro tzv. moderaci náhrady ve smyslu § 450 obč. zák. Konečně pozdější okolností, ke které musí soud přihlížet při posuzování (spolu)zavinění poškozených na vzniklé škodě, je skutečnost, zda žalobci měli možnost splnit svůj závazek ze smlouvy o dílo jiným dostupným přístrojem, aby ušlému zisku předešli ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., které platí i pro chování poškozeného, neboť obecná prevenční povinnost se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy i na toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Není správná úvaha odvolacího soudu, že spoluzavinění poškozených nepřichází v úvahu, jestliže žalovaný netvrdil, že by jim za tímto účelem v rozhodné době nabídl stroje a že by žalobci takovou nabídku odmítli. Rozhodující je, zda vzhledem k místním a časovým souvislostem bylo možno rozumně požadovat, aby žalobci, jimž hrozila ztráta zisku ze smlouvy o dílo, provedli práce za pomocí náhradních přístrojů. Naopak, měli–li takovou možnost, avšak nevyužili ji, např. proto, že se sami rozhodli polní práce neprovést, šlo by o další příčinu ušlého zisku z neuskutečněné smlouvy o dílo. Odvolací soud se však věcí z tohoto pohledu nezabýval.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tedy naplněn, proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 48.190,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci a) a ohledně částky 45.148,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení ve vztahu k žalobci b), a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2009
JUDr. Petr V o j t e k , v. r.
předseda senátu

Vydáno: 17. June 2009
Vloženo: 07. December 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás