JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 337/2015

Porušení předsmluvní odpovědnosti a následná škoda

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Z. T., a b) J. T., obou zastoupených JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Kollárova 336/3, proti žalované J. M., zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o 1.823.434,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 188/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2014, č. j. 11 Co 387/2014-354, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2014, č. j. 11 Co 387/2014-354, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 1.013.500,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 14 C 188/2011-240, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 1.663.500,- Kč s příslušenstvím, žalobu o zaplacení dalších 159.934,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaná v roce 2008 nabídla žalobkyni b) darem svůj dům v Závišicích, neboť měla velmi přátelské vztahy s její matkou, a dne 5. 6. 2009 uzavřela v návaznosti na tuto nabídku s oběma žalobci smlouvu, jejímž obsahem bylo oprávnění žalobců provést rekonstrukci celého domu. Žalovaná žalobcům v červenci 2010 sdělila, že k darování nedojde, ale že sepsala závěť, podle níž měla žalobkyně b) dům zdědit. Později však závěť zrušila a dne 6. 9. 2010 vypověděla smlouvu o právu provést stavbu. Soud dospěl k závěru, že žalobcům, kteří na základě předchozího příslibu o budoucím převodu vlastnictví do domu investovali své finanční prostředky, žalovaná znemožnila dokončení rekonstrukce bez podstatného důvodu. Odvolání tohoto příslibu zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení, protože právní důvod plnění odpadl. V dané věci však šlo zároveň o porušení předsmluvní povinnosti, protože žalovaná jako smluvní partner dávala nejméně od roku 2008 žalobcům naději, že k darování dojde, což se projevilo zejména uzavřením smlouvy o právu stavby, umožněním bouracích prací a vynaložením nemalých investicí do nemovitosti, aby pak byla jednání o budoucí darovací smlouvě bezdůvodně a neopodstatněně přerušena. Tím došlo k porušení prevenční povinnosti chovat se v souladu s oprávněnými očekáváními druhé strany podle § 415 obč. zák. (situaci lze navíc posuzovat i podle § 424 obč. zák.), čímž žalobcům vznikla škoda, spočívající v přímých nákladech na rekonstrukci domu ve výši celkem 1.663.500,- Kč. Žaloba byla ohledně dalších 159.934,- Kč zamítnuta, neboť tato částka představuje zčásti rozdíl ve výpočtu přímých nákladů, jak je vyčíslil ustanovený znalec, a zčásti hodnotu materiálu, který nebyl do domu zabudován, stále se na stavbě nachází, a lze jej proto požadovat zpět.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 11 Co 387/2014-354, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 650.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu ohledně 1.013.500,- Kč s příslušenstvím zamítl, změnil jej také ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ale s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 944/97, 33 Odo 538/2004, 32 Odo 761/2003 a 30 Cdo 3312/2007 nesouhlasil s právním posouzením věci. Podle jeho názoru žalovaná neporušila žádnou prevenční ani smluvní povinnost, protože ačkoli žalobcům slíbila převést na ně v budoucnu vlastnictví k předmětné nemovité věci, nezavázala se k darování smlouvou o smlouvě budoucí; za porušení povinnosti nepovažuje odvolací soud ani zrušení závěti, neboť její pořízení je jednostranným právním úkonem zůstavitele a obmyšleným osobám z ní za života zůstavitele neplynou žádná práva. Rozdíl od již řešených případů odpovědnosti za škodu způsobenou neuzavřením smlouvy odvolací soud odůvodnil tím, že v dané věci „vynaložením finančních prostředků na rekonstrukci nedošlo k rozšíření majetku žalobců“. Žalobci investovali výlučně do majetku žalované, čímž vzniklo na její straně podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat, nikoliv ovšem v rozsahu částky, kterou žalobci na rekonstrukci domu vynaložili, nýbrž v částce, o kterou svými investicemi zvýšili hodnotu domu, tedy 650.000,- Kč, jak vyčíslil znalec Ing. Martin Nenička.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že judikatura, na kterou odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, je zastaralá a rozhodná právní otázka by měla být posouzena jinak. Odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže dovodil jen bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák., ačkoliv tu bylo jednoznačné porušení dobrých mravů ze strany žalované, která po celou dobu vyjadřovala vážný úmysl dům žalobcům bezúplatně převést do vlastnictví a která poté bez omluvitelného závažného důvodu nedodržela svoji předsmluvní povinnost, čímž zavinila, že žalobci vynaložili značnou finanční částku. V důsledku tohoto jednání je žalovaná odpovědná podle § 415 obč. zák. za takto vzniklou škodu. Navrhují proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky předsmluvní odpovědnosti za škodu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Posledně citované ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému. Aplikace ustanovení § 415 obč. zák. přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Nedodržení této prevenční povinnosti představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. a je jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu.

Za porušení prevenční povinnosti lze považovat i počínání jedné ze smluvních stran v procesu uzavírání smlouvy. Při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů označit za protiprávní, jestliže jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod, přestože věděla, že smluvní partner v souvislosti s předpokládaným uzavřením smlouvy vynaložil finanční prostředky. Porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky, tedy vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, publikovaný pod C 6332 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Obdobně v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, publikovaném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud z hlediska ustanovení § 415 a 420 obč. zák. řešil odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti, a to bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, kdy jedna ze stran vynaložila finanční prostředky v souvislosti s přípravou návrhu smlouvy a se zajišťováním si úvěru na smluvní plnění. V případě, že by šlo dokonce o úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy, může nastoupit odpovědnost za škodu podle § 424 obč. zák.

Škodou (§ 442 odst. 1 obč. zák.) mohou být v takových případech zejména náklady vynaložené v souvislosti s předsmluvním vyjednáváním či s přípravou podmínek pro uzavření smlouvy (náklady na právní zastoupení, na znalecké posudky, na správní a jiné poplatky, na zajištění si úvěru apod.) nebo i výdaje směřované k předmětu smlouvy. Není významné, komu byly takové částky zaplaceny (zda je obdržela potenciální smluvní strana či třetí osoby), z hlediska definice skutečné škody je rozhodující, zda se jejich zbytečným vynaložením snížil majetkový stav poškozeného. Takový charakter mohou mít i náklady na úpravu věci, která má být předmětem převodu a kterou předpokládaný budoucí vlastník provedl v dohodě s dosavadním vlastníkem, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci.

Bylo totiž zjištěno (skutkové závěry podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají, jejich správnost ostatně není ani dovolateli napadána), že žalovaná iniciovala jednání, které směřovalo k uzavření darovací smlouvy k předmětnému domu v budoucnu, a s žalobci uzavřela smlouvu, na jejímž základě mohli začít s rekonstrukcí jejího domu. Následně si darování domu rozmyslela a pořídila závěť, v níž dům odkázala žalobkyni, ovšem závěť později zrušila. Ukončila tedy jednání o uzavření darovací smlouvy a změnila svůj postoj k bezúplatnému převodu i cestou pořízení pro případ smrti, ač věděla, že žalobci s jejím souhlasem a v dobré víře v následné darování či dědění vynaložili finanční prostředky na rekonstrukci domu (náklady na nájemném a dojíždění nebyly předmětem soudního řízení). Za dané situace proto nelze bez dalšího odmítnout závěr, že žalovaná porušila svou prevenční povinnost nezpůsobit nikomu škodu podle § 415 obč. zák., a nelze tak ani vyloučit její odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu vzniklou žalobcům.

Odvolací soud nesprávně odmítl aplikaci § 415 obč. zák. s poukazem na to, že žalovaná se k darování domu smluvně nezavázala a nebyla povinna dům odkázat ani v závěti (podmínkami obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na toto ustanovení se nezabýval). Přehlédl totiž, že pokud by tak učinila, šlo by o přímé porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., nikoliv o tzv. generální prevenci. Oproti tomu dopad obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (její porušení rovněž zakládá obecnou odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák.) je širší a vztahuje se právě i na daný případ, kdy uzavření nabízené darovací smlouvy nebylo podchyceno smlouvou o smlouvě budoucí, avšak vzhledem k okolnostem případu, způsobu jednání účastníků i opodstatněnému očekávání, že druhá strana dodrží své slovo, mohli žalobci jako potenciální účastníci smlouvy důvodně spoléhat, že k jejímu uzavření dojde, a tomu i přizpůsobili své jednání. Ostatně podkladem pro takové jejich očekávání byla vedle nabídky darování i smlouva o bezúplatné rekonstrukci domu, která vycházela z předpokládaného převodu domu na žalobce. Kromě toho žalovaná následně i svou závětí, v níž obmyslela žalobkyni b), nadále udržovala u žalobců opodstatněné přesvědčení, že na ně vlastnické právo k domu v budoucnu přejde.

Odvolací soud sice v posuzované věci správně dovodil, že investovanými finančními prostředky žalobců byla rozšířena majetková sféra žalované a že takový stav zakládá vznik povinnosti vydat předmět bezdůvodného obohacení, nesprávně ovšem dospěl k závěru, že právní vztah bezdůvodného obohacení je v dané věci jediným možným právním důsledkem a že vylučuje možnost vzniku odpovědnostního vztahu za škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti. U nároku na náhradu škody totiž není podstatné, kam směřovaly zbytečně vynaložené finanční prostředky (a zda se osoba odpovědná za škodu obohatila), nýbrž zda jedna z potencionálních smluvních stran utrpěla jejich vynaložením odčinitelnou újmu. Musí pak být samozřejmě splněny i další předpoklady obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. i specifické požadavky z hlediska tzv. generální prevence, totiž že investováno do cizí věci bylo v dobré víře, že k uzavření darovací smlouvy nakonec dojde, a že druhá strana současně jednání o uzavření smlouvy ukončila bez uznatelného důvodu.

Zákon výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního) právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Vedlo-li ovšem zaviněné protiprávní jednání osoby odpovědné za škodu podle § 420 obč. zák. zároveň k jejímu bezdůvodnému obohacení, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody, jehož se může domáhat bez ohledu na případnou existenci vztahu z bezdůvodného obohacení. Právo poškozeného na vydání předmětu bezdůvodného obohacení tedy nevylučuje odpovědnost obohaceného za škodu, jsou-li založeny její zákonem stanovené podmínky (srov. v právnické literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1324, v soudní judikatuře pak obdobně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013).
Zbývá dodat, že výklad judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem není přesný, neboť právě v citovaném rozsudku sp. zn. 29 Odo 1166/2004 dovolací soud vyložil, že odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti – bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy – se posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák., přičemž i v této věci šlo o případ, kdy potenciální smluvní strana vynaložila náklady v souvislosti s předpokládaným uzavřením smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 9/1998 pod označením SJ 66/98, pak řešil pouze dílčí otázku, že odvolání příslibu vlastníka převést nemovitou věc na osobu, která z tohoto důvodu do dané věci investovala, zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení, aniž byl předmětem dovolacího přezkumu závěr, zda jednání obohaceného může zároveň založit jeho odpovědnost za škodu.

Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba ohledně částky 1.013.500,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Odvolací soud v novém rozhodnutí rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2016

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu

Vydáno: 26. October 2016
Vloženo: 23. January 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč