JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 300/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) V. Č., a b) A. Č., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému S. B., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 34/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2004, č. j. 13 Co 387/2003-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech poté, co jeho dřívější rozhodnutí, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 140.000,- Kč, bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č. j. 7 C 34/97-185, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 122.372,- Kč, co do částky 17.628,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud po provedeném dokazování, včetně znaleckého, v řízení zjistil, že žalovaný provozuje malou vodní elektrárnu, k jejímuž provozu využívá přírodní vodní tok, který sousedí s pozemkem žalobců. V zájmu zvýšení průtočnosti vodního kanálu jej žalovaný nechal prohloubit o 550 až 600 mm pod základy opěrné zdi, čímž došlo k částečnému podemletí základů opěrné zdi, a zeď, patřící žalobcům, vystavěná na hranici obou pozemků se tak stala značně nestabilní. Sami žalobci se na vzniklé škodě podílejí v rozsahu 11,26 %, neboť vystavěním opěrné zdi nerespektovali vlastnické hranice a odchýlením zdi do pozemku žalovaného v průměru o 42 cm zmenšili příčný profil koryta odpadního kanálu, čímž se úměrně zvýšila rychlost proudící vody v korytě, což mělo vliv na zvýšení intenzity eroze na dno koryta a okolní břehy, včetně založení opěrné zdi. Soud dovodil, že poškození zdi bylo způsobeno provozní činností žalovaného, který je za škodu odpovědný podle § 420a odst. 1, 2 písm. c) obč. zák. Náklady na opravu zdi činí 137.899 Kč, z 11,26 % však náklady nesou sami žalobci vzhledem k tomu, že zeď částečně zasahuje do pozemku žalovaného.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 6. 2004, č. j. 13 Co 387/2003-210, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí shledal věcně správným. Námitku žalovaného, že nebyl spolehlivě zjištěn průběh vlastnické hranice mezi pozemkem žalobců a žalovaného, a tím i rozsah, v jakém opěrná zeď zasahuje do jeho pozemku, neshledal důvodnou s ohledem na výsledky znaleckého dokazování (znalce ing. V. a ing. K.) a k namítanému vlastnictví stavby dodal, že i neoprávněný nebo tzv. „černý stavebník“ je vlastníkem stavby, a to i za situace, že stavbu postavil na cizím pozemku; okolnost, že předmětná zeď je z hlediska stavebních předpisů „černou stavbou“, nemá sama o sobě pro danou věc význam. Namítanou vadu řízení před soudem prvního stupně, kdy se jednání uskutečnilo bez přítomnosti žalobce, soud neshledal.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). S odkazem na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 131/1994 Sb. uvádí, že stavba opěrné zdi se považuje za součást pozemku, a s touto otázkou se odvolací soud nevypořádal a rozdílně řešil i otázku, zda se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, neboť na základě vlastního pozorování i znaleckého posudku ing. Václavíčka je dovolatel přesvědčen, že opěrná zeď není spojena se zemí pevným základem a není tedy nemovitostí. Soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly otázkou vlastnictví zdi podle toho, na pozemku kterého vlastníka stojí, a k prokázání vlastnictví jim postačovalo tvrzení, že zeď postavili žalobci. Odvolací soud tak nesprávně aplikoval ust. § 420a odst. 1 a 2 písm. c) obč. zák. a navíc přiznal žalobcům náhradu škody ve výši odpovídající nákladům na opravu zdi včetně vybudování jejích základů, které však nikdy neměla, čímž by došlo ke zhodnocení věci. Za rozpor s dobrými mravy považuje přiznání náhrady škody způsobené na černé stavbě. Vadu řízení spatřuje v tom, že mu bylo odepřeno právo účastnit se jednání, při němž byl vyslechnut znalec, a klást mu otázky. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s .ř).

Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto jinak poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání se tedy řídí podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Z hlediska přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde jen o prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem na základě námitek v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud přistoupí až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má ve výše uvedeném smyslu po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam jak pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, a zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, č. j. 25 Cdo 1312/2005).

Nesprávnou aplikaci § 420a odst. 1 a 2 písm. c) obč. zák. dovozuje dovolatel proto, že zpochybňuje charakter opěrné zdi jako věci nemovité. Je třeba mu přisvědčit v názoru, opakovaně dovozovaném v judikatuře (např. R 4/1992) i právnické literatuře, že opěrné zdi zásadně tvoří součást pozemku. Tak je tomu i v daném případě, kdy zeď slouží coby opora pozemku a nemá samostatný hospodářský význam, a tedy jako samostatná stavba nemá ani opodstatnění. Hlavním smyslem a důvodem existence zdi je totiž opora a ochrana pozemku, sousedícího s řečištěm odpadního kanálu. Odvolací soud, byť cituje § 120 odst. 2 obč. zák., že stavba není součástí pozemku, při právním posouzení věci ze závěru o charakteru opěrné zdi coby nemovitosti jednoznačně vycházel, veden úvahou, výslovně uvedenou, že stavebník je vlastníkem stavby, byť je postavena na cizím pozemku. Ovšem z hlediska aplikace § 420a odst. 1 a 2 písm. c) obč. zák. není rozhodující, zda odvolací soud považoval zeď za nemovitost z důvodu, že zeď je součástí pozemku, nebo proto, že je spojena se zemí pevným základem.

Opěrná zeď, jež je součástí pozemku, k němuž přiléhá, je nemovitostí bez ohledu na vlastnosti jejího základu. Námitka dovolatele, že – na rozdíl od skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů – opěrná zeď neměla a ani nemá pevný základ, není proto po právní stránce významná, nehledě k tomu, že jde o námitku proti hodnocení znaleckého důkazu a tedy proti skutkovému stavu věci zjištěnému na jeho základě. Totéž se týká otázky vlastnictví pozemků, na nichž je zeď postavena, kterou soudy vyřešily na základě zjištění, učiněných ze dvou znaleckých posudků ohledně hranice mezi pozemkem žalobců a žalovaného. Jestliže podle zjištěného skutkového stavu došlo k podemletí základů opěrné kamenobetonové zdi a ke zmenšení plochy základové spáry, nedává zjištěný skutkový stav věci podklad pro závěr, že po právní stránce je opěrná zeď samostatnou věcí movitou, jak naznačuje dovolatel. Rovněž otázka výše nákladů, potřebných k opravě a zpevnění podemleté zdi, je otázkou skutkovou, jež byla zjištěna na základě provedeného dokazování.

Protože přípustnost dovolání závisí na tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, není způsobilým dovolacím důvodem námitka nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci ani námitky proti hodnocení důkazů soudem. Jak vyplývá přímo z ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., lze dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

Namítaná vada řízení, jež má spočívat v jednání soudu prvního stupně v nepřítomnosti žalobce, je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízní přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné, což není tento případ.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 234b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2006

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. August 2006