JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2844/2013

K odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou nepodáním ústavní stížnosti

Právní věty

  1. Přestože se právní úprava i soudní praxe v této otázce dále vyvíjela, v době rozhodné pro podání předmětné ústavní stížnosti byla dikce zákona i praxe Ústavního soudu restriktivní, a proto by i včasná ústavní stížnost byla v daném případě neúspěšná, a to nikoliv z důvodu pochybení právního zástupce, ale díky tehdejšímu znění zákona a jeho převládajícímu výkladu. Nelze tedy dovodit, že by škoda, která žalobci měla vzniknout, byla způsobena opomenutím žalovaného advokáta.

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. L., zastoupeného Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 22, proti žalovanému JUDr. P. H., se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 36, zastoupenému JUDr. Marií Hohenbergerovou, advokátkou se sídlem tamtéž, o 384.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 221/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012, č. j. 9 Co 35/2012-105, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 19 C 221/2009-44, zamítl žalobu na zaplacení 384.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, kterou mu měl způsobit žalovaný advokát při jeho zastupování v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 291/99, v němž se žalobce domáhal po společnosti Holtex, a.s., smluvního plnění ve výši 384.000,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 4 v daném řízení dospěl k závěru, že uzavření smlouvy zakládající nárok na plnění je vzhledem k důkazům předloženým společností Holtex krajně nepravděpodobné a žalobu zamítl. Tento rozsudek následně potvrdil i odvolací soud (Městský soud v Praze), který stejně jako soud prvního stupně odmítl pro nadbytečnost provést výslech svědka J. A. V. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 16. 12. 2005 a žalobce proti němu podal dovolání odůvodněné tím, že nevyslechnutím svědka bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Pro dovolací řízení mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů – JUDr. Pavel Horák, který zastoupení převzal dne 23. 6. 2006 a dovolání žalobce doplnil tak, že se jedná o dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1256/2007, odmítnuto a usnesení bylo žalovanému doručeno 24. 5. 2007. Žalovaný informoval žalobce o výsledku dovolacího řízení až dne 7. 1. 2008, kdy mu zaslal dopis spolu s usnesením dovolacího soudu. Na základě těchto zjištění Okresní soud v Děčíně dospěl k závěru, že je nesprávný závěr žalobce, podle kterého mu v důsledku prodlení žalovaného bylo znemožněno podat včasnou ústavní stížnost. V daném případě se šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjí již od okamžiku doručení rozsudku odvolacího soudu, tedy od data 16. 12. 2005. S odkazem na argumenty publikované v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, totiž dovodil, že žalobci nesvědčilo „dobrodiní“ ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, protože jeho dovolání bylo zamítnuto nikoliv z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, ale proto, že uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody (napadl správnost skutkových zjištění).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 9 Co 35/2012-105, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil i jeho právní závěr, že v případě podání objektivně nezpůsobilého dovolání je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost tohoto dovolání lze dovodit pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Namítá, že podmínkou k podání ústavní stížnosti je mimo jiné i vyčerpání všech opravných prostředků, tedy i dovolání, neboť na ně měl žalobce ze zákona nárok. Má proto za to, že žalovaný, pokud nepodal ústavní stížnost poté, co obdržel rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak ho žalobce zmocnil, porušil své povinnosti zástupce a způsobil mu tak škodu v žalobě uvedenou. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření neztotožňuje s důvodem dovolání, podle jeho názoru soudy postupovaly v souladu s platnými právními předpisy, proto je dovolání nedůvodné.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 7. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné pro posouzení otázky odpovědnosti advokáta za škodu v souvislostech, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelem namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení advokát se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1) výkon advokacie, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii [advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odstavec 2).]. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem je i újma vzniklá tím, že se nezvýšil majetkový stav klienta, který pro neúspěch v soudním sporu pozbyl možnosti vymoci pohledávku od svého dlužníka. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.

V posuzované věci dovozuje žalobce vznik škody ze ztráty možnosti vymoci svou pohledávku vůči společnosti Holtex a pochybení žalovaného při výkonu advokacie spatřuje v tom, že po skončení dovolacího řízení nepodal ústavní stížnost, jíž by dosáhl odstranění pro žalobce nepříznivého rozhodnutí obecných soudů. Pro posouzení opodstatněnosti tohoto nároku je tedy rozhodující, zda žalovaný skutečně pochybil tím, že poté, co byl ustanoven jako zástupce pro dovolací řízení, a po vydání odmítacího rozhodnutí dovolacího soudu, nenapadl rozsudek odvolacího soudu ústavní stížností; podmínkou odpovědnosti advokáta dále je, že právě v důsledku tvrzeného pochybení vznikla škoda, tedy že ústavní stížnost by byla úspěšná a žalobce by následně svou pohledávku vymohl.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tj. znění účinné v období, kdy mohla být ústavní stížnost podána - žalobce převzal rozsudek odvolacího soudu ve věci sporu proti společnosti Holtex, a.s., dne 16. 12. 2005), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V první řadě je zřejmé, že žalovaný advokát byl žalobci v soudním sporu proti společnosti Holtex ustanoven pro dovolací řízení poté, co žalobce sám napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu. Nelze mu tedy vytýkat, že na základě zmocnění pro zastupování v dovolacím řízení (plynoucího z výroku usnesení soudu prvního stupně o ustanovení zástupcem) nepodal proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost. Byl to sám žalobce (tehdy ještě žalovaným nezastoupený), kdo měl za tehdejšího právního stavu možnost alternativy mezi podáním mimořádného opravného prostředku, tj. dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podáním ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 3232/07). Zákon nevyžadoval, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti. Dovolání zde bylo možno uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť dovolací soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, a stěžovateli zůstávala otevřena lhůta pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 ZÚS). Podmínkou ovšem bylo, aby stěžovatel dovolání uplatnil řádně, tj. aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 339/07). Mezi další případy tzv. objektivní nepřípustnosti (tj. stavu, kdy je dovolání zjevně nepřípustné z předem známých zákonných důvodů) praxe Ústavního soudu řadí i uvedení nezpůsobilých dovolacích důvodů. V případech, kdy je dovolání předem zjevně odsouzeno k neúspěchu, proto obecně platí závěr, že takové dovolání není považováno za prostředek k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je pak nutno směřovat přímo proti rozsudku soudu odvolacího a dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se neuplatní, neboť odmítnutí dovolání nebylo důsledkem subjektivního soudního uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 715/05, ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 767/07, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 913/06, nebo ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 652/07).

Přestože se právní úprava i soudní praxe v této otázce dále vyvíjela, v době rozhodné pro podání předmětné ústavní stížnosti byla dikce zákona i praxe Ústavního soudu restriktivní, a je proto zřejmé, že případná ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 33 Cdo 1256/2007, by byla pro nepřípustnost odmítnuta, neboť dovolání bylo unesením Nejvyššího soudu odmítnuto právě pro uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože by tedy i včasná ústavní stížnost (počítáno od doručení rozhodnutí odvolacího soudu) byla v daném případě neúspěšná, a to nikoliv z důvodu pochybení právního zástupce, ale díky tehdejšímu znění zákona a jeho převládajícímu výkladu, nelze dovodit, že by škoda, která žalobci měla vzniknout, byla způsobena opomenutím žalovaného advokáta. Odpovědnost žalovaného za škodu proto nemohla být v této věci shledána.

Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a vyjádření žalovaného postrádající jakoukoliv věcnou argumentaci bylo vůči výsledku dovolacího řízení bez významu, a nelze je proto považovat za účelné bránění práva.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2015

JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu

Vydáno: 30. July 2015
Vloženo: 01. October 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč