JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2682/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně F. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Mgr. J. U., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 89/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005, č. j. 11 Co 633/2004-63, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005, č. j. 11 Co 633/2004-63, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 352.800,- Kč, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví sestávající z bolestného ve výši 73.068,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.426.800,- Kč s odůvodněním, že rozsudkem pro uznání Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 25. 5. 2001, č. j. 15 C 119/99-86, jí již byla vůči žalované přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 79.200,- Kč, avšak v průběhu tohoto řízení se ze znaleckého posudku MUDr. D. V. dozvěděla o komplexním bodovém ohodnocení její újmy na zdraví, a proto nyní na jeho základě požaduje bolestné ve výši trojnásobku a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši desetinásobku základního bodového ohodnocení.

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 2. 7. 2004, č. j. 17 C 89/2003-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 352.800,- Kč, ohledně částek 73.068,- Kč a 1.074.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vedlejší účastnicí a vůči státu. Dovodil odpovědnost žalované za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť dne 28. 10. 1995 při řízení motorového vozidla srazila žalobkyni a způsobila jí újmu na zdraví. V řízení vedeném u téhož soudu byla žalobkyni rozsudkem pro uznání ze dne 25. 5. 2001, č. j. 15 C 119/99-86, přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění, jejíž výše (79.200,- Kč), mimořádně zvýšená podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. vycházela ze základního bodového ohodnocení původního lékařského posudku (znějícího na 660 bodů). Znalecký posudek MUDr. D. V. ze 31. 3. 2001 vypracovaný v tehdejším řízení ohodnotil ztížení společenského uplatnění na 5020 bodů a konstatoval ustálenost zdravotního stavu žalobkyně ke dni 31. 10. 2000. Soud prvního stupně k námitce promlčení vznesené vedlejší účastnicí dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba počala u obou nároků běžet den následující po ustálení zdravotního stavu žalobkyně, tj. dne 1. 11. 2000, avšak po dobu předchozího řízení (od podání žaloby dne 9. 6. 1999 do pravomocného skončení řízení dne 3. 7. 2001) se stavěla ve smyslu § 112 obč. zák. u nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Jestliže pak byla žaloba v nyní projednávané věci podána dne 4. 4. 2003, k promlčení nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění nedošlo, neboť subjektivní promlčecí doba by uplynula až 3. 7. 2003. Soud proto o tomto nároku věcně rozhodoval a provedl jeho mimořádné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., avšak pouze na trojnásobek (po odečtení již zaplacených částek na 352.800,- Kč), když tento případ shledal hodným mimořádného zřetele, neboť žalobkyně žila před úrazem nadprůměrně aktivním životem, po úraze je téměř ze všech aktivit vyloučena v důsledku fyzického i psychického poškození. Oproti tomu soud shledal promlčeným nárok na náhradu bolestného, který nebyl předmětem předchozího soudního řízení, promlčecí doba u něj počala běžet dne 1. 11. 2000, nikdy se nestavěla a uplynula dne 31. 10. 2002, tedy před podáním žaloby.

K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 11 Co 633/2004-63, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 352.800,- Kč zamítl, v zamítavé části ve věci samé jej potvrdil, dále jej změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry o promlčení nároku na náhradu bolestného, nikoliv však se závěry ohledně promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uvedl, že předmětem tohoto řízení zahájeného žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 4. 4. 2003 je náhrada škody z téže škodné události jako v předchozím řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 119/99. V něm žalobkyně uplatnila svůj nárok předčasně před započetím běhu dvouleté promlčecí lhůty, neboť ta začala běžet až v průběhu řízení, a to den následující po ustálení jejího zdravotního stavu (dne 1. 11. 2000), a skončila dne 1. 11. 2002. Žalobkyně nerozšířila žalobu o nyní požadované částky a nebyla úspěšná ani v odvolacím řízení. Podle odvolacího soudu pak v tomto řízení nejde o nový nárok na náhradu škody založený na jiných skutečnostech (jako nové zhoršení zdravotního stavu žalobkyně po jeho ustálení ke dni 31. 10. 2000), nýbrž o týž nárok jako v předchozím řízení – nyní však rozšířený; proto se k němu váže jedna promlčecí doba, počínající dnem 1. 11. 2000. Předchozí řízení vyvolalo účinky stavení promlčení pouze ve vztahu k částce 79.200,- Kč, nikoli k 1.426.800,- Kč nyní požadované, u níž promlčecí doba skončila dnem 1. 11. 2002; nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění je tedy promlčen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje částečně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a částečně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že výsledkem předchozího řízení o náhradu škody na zdraví byla zkrácena ve svých právech, neboť v něm bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání přesto, že o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve formě jeho mimořádného zvýšení nelze uzavřít smír (§ 153a odst. 2 o.s.ř.). Žalobkyně se dozvěděla o vzniku škody v podobě bolesti až dne 4. 4. 2001 a ztížení společenského uplatnění až dne 17. 4. 2001 (doručením znaleckého posudku MUDr. D. V.), o rozsahu škody se ale neměla možnost dozvědět, neboť její léčba stále probíhá a pokračuje; proto k promlčení nyní uplatňovaných nároků dojít nemohlo. Má za to, že promlčecí doba se stavěla až do 12. 11. 2001, kdy jí bylo doručeno usnesení o odmítnutí odvolání proti rozsudku pro uznání. Jelikož odvolací soud nesprávně posoudil počátek a konec běhu a stavení promlčecí doby, navrhuje, aby dovolací soudu napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 352.800,- Kč, není však důvodné; ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezí důvod dovolání. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného posouzení běhu subjektivní promlčecí doby.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li o škodu na zdraví.

Pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí doba, počátek jejíhož běhu se váže k vědomosti účastníka o vzniku škody a odpovědné osobě. Pojem „dozví se o škodě“ vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu.

Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti. Odškodňují se tak nepříznivé následky úrazu pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. se posouzení ztížení společenského uplatnění provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz zanechal, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah, zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C 569 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Na jednu stranu sice nepostačuje pouhá možnost poškozeného dozvědět se o rozhodných skutečnostech, na stranu druhou však není počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázán na okamžik, kdy se poškozený ze znaleckého posudku či lékařské zprávy dozví konkrétní výsledek bodového ohodnocení jeho újmy. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že se o vzniku škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění dozvěděla až doručením znaleckého posudku MUDr. V. dne 17. 4. 2001, když vyšetřena pro tento účel byla již dne 31. 10. 2000, kdy nejpozději mohla zjistit, že její zdravotní stav je natolik stabilizován, že umožňuje vypracování posudku k určení výše nároku.

Podle § 112 věta první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.

Stavení běhu promlčecí doby podle citovaného ustanovení nastává v případě, dojde-li ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, a jestliže věřitel (zde poškozený) řádně pokračuje v zahájeném řízení. U soudu se nárok uplatňuje žalobou v řízení občanskoprávním nebo uplatněním nároku poškozeného v trestním řízení (připojením se k trestnímu řízení podle § 43 odst. 2 trestního řádu v tzv. adhezním řízení).

Při posuzování důvodnosti námitky promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice, vycházel odvolací soud z nezpochybněného skutkového závěru, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody uplatnila žalobou podanou dne 9. 6. 1999 u Okresního soudu ve Vsetíně -pobočka ve Valašském Meziříčí, přičemž na náhradě za ztížení společenského uplatnění požadovala desetinásobek základního bodového ohodnocení (znějícího na 660 bodů) ve výši 79.200,- Kč; jestliže jedním z předpokladů stavení běhu promlčecí doby podle § 112 věty první obč. zák. je uplatnění nároku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pak je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby mohlo dojít jen ohledně nároku žalobkyně na odškodnění desetinásobku základního bodového ohodnocení znějícího na 660 bodů za ztížení společenského uplatnění ve výši 79.200,- Kč, a nikoliv ohledně nároku na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši desetinásobku základního bodového ohodnocení znějícího na 5020 bodů požadovaného v projednávané věci, neboť nároky v této podobě a v takovém rozsahu žalobkyně v předchozím řízení vedeném proti žalované neuplatnila (srov. v obdobné věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002).

Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení další náhrady za ztížení společenského uplatnění je promlčen, neboť zdravotní stav žalobkyně se ustálil ke dni 31. 10. 2000, kdy bylo provedeno lékařské vyšetření s výsledkem, že stav žalobkyně je trvalý a nelze očekávat výrazné zlepšení. Uplatnila-li svůj nárok u soudu dne 4. 4. 2003, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.

Podstatná část námitek dovolatelky pak směřuje proti způsobu vedení řízení u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 119/99. Výsledek tohoto řízení (rozsudek pro uznání ze dne 25. 5. 2001, č. j. 15 C 119/99-86) ani jeho tvrzené vady nemohou být předmětem nynějšího dovolacího přezkumu, proto se vznesené výhrady nemohou dotknout hodnocení správnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Lze nicméně poukázat i na to, že otázka mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění rozsudkem pro uznání, byla již kladným způsobem judikatorně vyřešena v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 17 Co 487/2005, publikovaném pod č. 75 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, podle něhož lze rozsudek pro uznání vydat i ve věcech, kde je žalobou požadováno zcela výjimečné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Stejnou úpravu v tomto směru obsahuje § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.

Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně nároku na náhradu bolestného ve výši 73.069,- Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.074.000,- Kč a změněn ohledně částky 352.800,- Kč (část nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění). Jestliže ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně ohledně částky 352.800,- Kč zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve zbylém rozsahu (tj. co do nároku na náhradu bolestného ve výši 73.069,- Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.074.000,- Kč) se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž z hlediska důvodů, pro které bylo dovolání částečně zamítnuto, nelze dovozovat, že by napadené rozhodnutí mělo v této potvrzující části po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

Žalobkyně kromě toho podává dovolání – jak sama uvádí – „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také do výroků o náhradě nákladů řízení. Proti nim však tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), proto bylo dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. l, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované ani vedlejší účastnici náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. January 2008