JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2659/2013

Dělená odpovědnost více škůdců za škodu

Právní věty

  1. Společná a nerozdílná odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 1 obč. zák. je pravidlem, a jejím účelem je posílení ochrany poškozených. Dělená odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z tohoto obecného pravidla, a lze ji proto vyslovit pouze v odůvodněných případech.

  2. Kritériem dělené odpovědnosti není míra zavinění každého ze škůdců, nýbrž jejich "účast na způsobení škody", což je pojem širší, než míra zavinění. Úvahu o účasti (podílu) více škůdců na způsobené škodě je na místě založit na srovnání charakteru a významu povinností a závažnosti jejich porušení. Porušení zvláštní povinnosti, jejímž účelem je zabránění vzniku škody, lze ve srovnání s porušením obecné prevenční povinnosti považovat za významnější. Obdobně je oproti porušení prevenční povinnosti závažnější úmyslné protiprávní (trestné) jednání.

25 Cdo 2659/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Tomášem Vacíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Vlastina 23, proti žalovaným 1) J. F., a 2) O. K. Trans Praha spol. s r. o., IČO 00473251, se sídlem Chýně, Hlavní 182, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 163, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 585/2009, o dovolání žalobkyně a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 17 Co 49/2012-133, takto:

I. Dovolání žalobkyně do vyhovujícího výroku II a nákladového výroku IV se odmítá.
II. Dovolání žalované 2) do nákladového výroku IV se odmítá.
III. Dovolání žalované 2) do vyhovujícího výroku II se zamítá.
IV. Dovolání žalobkyně do zamítavého výroku III se zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala po žalovaných zaplacení částky 123.481,54 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že jde o náhradu nákladů na odstranění ekologické havárie, ke které došlo v areálu čerpací stanice provozované žalobkyní v důsledku vytečení motorové nafty z vozidla odstaveného zde řidičem, jenž byl zaměstnancem žalované 2).

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, č. j. 10 C 585/2009-97, uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 18.525,- Kč s příslušenstvím, dále žalobu na zaplacení částky 123.481,54 Kč společně a nerozdílně oběma žalovanými a zaplacení úroku z prodlení z částky 18.525,- Kč od 13. 3. 2008 do 18. 3. 2010 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že na čerpací stanici žalobkyně byla způsobena ve dnech 23. až 26. 12. 2007 ekologická havárie tím, že neznámý pachatel při krádeži nafty z odstaveného kamionu způsobil, že nafta vytekla do sběrného kanálu čerpací stanice. Žalovaná 2) je vlastníkem odstaveného kamionu a zaměstnavatelem řidiče, jenž na čerpací stanici kamion odstavil i přes dopravní značení, které povolovalo stání pouze na jednu hodinu. Podle soudu řidič porušil povinnost vyplývající z § 26 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. i z omezení doby stání vozidla, čímž došlo ke škodě, která vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů řidiče, a proto za škodu způsobenou vytečením nafty ze zaparkovaného vozidla odpovídá podle § 420 obč. zák. žalovaná 2) jako zaměstnavatelka řidiče, a to v rozsahu 15 %. Po právní stránce dovodil soud, že za škodu odpovídá v rozsahu 15 % i žalobkyně z důvodu, že dopravní obsluha stanice o stání vozidla žalované 2) musela vědět, přesto nezajistila dodržování dopravních značek omezeného stání, a umožnila tak vznik ekologické havárie. Největší měrou (70 %) se na vzniku škody podílel neznámý pachatel, který se pokoušel odcizit naftu ze zaparkovaného vozidla. Odpovědnost žalovaného 1) jako zaměstnance žalované 2) pak soud v dané věci neshledal, neboť nebylo zjištěno jeho vybočení z rámce plnění pracovních úkolů pro žalovanou 2).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 17 Co 49/2012-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný 1) byl povinen zaplatit žalobkyni částku 123.481,54 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 61.740,77 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení dalších 61.740,77 Kč s příslušenstvím vůči žalované 2) (výrok III) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný 1) není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť jako řidič a zaměstnanec žalované 2) pouze na její pokyn předmětné vozidlo vyzvedl z parkoviště po vánočních svátcích a na Policii ČR sepsal protokol o krádeži nafty. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o podílu žalobkyně na vzniklé škodě, neboť okolnost, že odstavené vozidlo na soukromém pozemku nenahlásila policii a nepožadovala jeho odtažení, nelze podle odvolacího soudu dávat do příčinné souvislosti se vznikem škody, která jí byla způsobena v důsledku jednání neznámého pachatele. Odvolací soud dospěl k závěru, že na vzniku škody se stejnou měrou podíleli žalovaná 2), která nechala své vozidlo zaparkované na soukromém pozemku čerpací stanice v rozporu s dopravním značením, a neznámý pachatel, který svým protiprávním jednáním zavinil vytečení nafty z odstaveného nákladního vozidla žalované 2) do sběrného kanálu čerpací stanice. Uzavřel, že žalovaná 2) porušila přinejmenším svoji prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., a proto jí uložil povinnost nahradit žalobkyni škodu v rozsahu 50 %, tedy v částce 61.747,77 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž výslovně napadá výroky II, III a IV. Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem v závěru, že žalovaná 2) odpovídá žalobkyni za vzniklou škodu z 50 % a z 50 % odpovídá za její vznik neznámý pachatel. Podle žalobkyně mají žalovaná 2) a neznámý pachatel odpovídat za škodu společně a nerozdílně ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. Namítá, že dělená odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z pravidla o solidární odpovědnosti. Uvádí, že společná odpovědnost vzniká nejen tam, kde na straně škůdců je úmyslné spoluzavinění, či spoluzavinění z nedbalosti, nýbrž i tam, kde u jednoho škůdce půjde o úmyslné způsobení škody a u druhého o způsobení škody z nedbalosti. Dovozuje, že přijetím závěru o dělené odpovědnosti ponese stejné náklady na odstranění škody jako žalovaná 2), byť se na vzniku škody žádným způsobem nepodílela. Uzavírá, že případný závěr o dělené odpovědnosti musí soud odůvodnit a uvést, z jakého důvodu je spravedlivější požadovat po poškozeném, aby vypátral druhého škůdce (v daném případě neznámého pachatele) oproti nepřímému přenesení této povinnosti na žalovanou 2) uložením jí povinnosti uhradit celou škodu na základě solidární odpovědnosti podle ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (vyhovujícímu výroku II a nákladovému výroku IV) podala dovolání též žalovaná 2), a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že neexistuje příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a jednáním řidiče, který kamion zaparkoval. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyně nijak nepodílela na vzniku škody, přestože podle žalované 2) přinejmenším porušila svoji prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. a neudělala nic pro to, aby předmětné vozidlo bylo ze soukromého pozemku odstraněno. S ohledem na nesprávnost vyhovujícího výroku napadá též výrok o náhradě nákladů řízení a žádá o náhradu vzniklých nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.

Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalobkyně proto není oprávněna podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobkyni 61.740,77 Kč s úrokem z prodlení, neboť v této části bylo žalobě vyhověno a žalobkyně tedy není tímto rozhodnutím na svých právech nikterak zkrácena.

Oběma dovoláními rovněž napadený výrok IV o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně do vyhovujícího výroku II a nákladového výroku IV a dovolání žalované 2) do nákladového výroku IV podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalované 2) do výroku II je přípustné zčásti podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zčásti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (neboť výrok II je obsahově zčásti výrokem měnícím a zčásti potvrzujícím bez vázanosti předchozím právním názorem odvolacího soudu), důvodné není.

Dovolací námitky žalované 2) směřují vůči závěru odvolacího soudu, že žalobkyně neporušila prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. a nepodílela se na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle ustanovení § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Ustanovení § 415 obč. zák. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a platí tedy i pro chování poškozeného. Obecná prevenční povinnost se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy i na toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Porušení prevenční povinnosti samotným poškozeným může též zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody (§ 441 obč. zák.). Každý je podle § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně.

Ustanovení § 441 obč. zák. se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Předpokladem použití § 441 obč. zák. tedy je, aby jednání či opomenutí poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody, v daném případě vzniku ekologické havárie. Jednání poškozeného, jež přispělo ke vzniku škody, může, ale nemusí mít povahu porušení právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční.

Ustanovení § 441 obč. zák. nevylučuje možnost nedbalostního spoluzavinění poškozeného v případě úmyslného zavinění škůdce. Způsobil-li však škůdce škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že k ní nebude možné přihlédnout (srov. č. 27/1977 s. 124 a č. 22/1979 s. 504 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ke spoluzavinění poškozeného na vzniku škody způsobené trestným činem se přihlíží zejména v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním trestný čin proti své osobě vyprovokoval, nebo tam, kde pachatel odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004, uveřejněný pod č. 67/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 415 a § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

Odvolací soud se otázkou spoluzavinění poškozené na vzniku škody podrobně zabýval, zohlednil konkrétní okolnosti případu, zejména místo, kde bylo nákladní vozidlo odstaveno, a též dobu, po níž se vozidlo nacházelo na soukromém pozemku. Dovolací soud sdílí názor soudu odvolacího, že po žalobkyni nebylo možné spravedlivě požadovat, aby za daných skutkových (časových a místních) souvislostí vyvíjela snahu o odstranění kamionu z parkovací plochy u čerpací stanice, a že i kdyby takovou snahu vyvíjela, nic podstatného by to na situaci nezměnilo, chybí tedy příčinná souvislost mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody. Za právně relevantní (podstatnou) příčinu vzniku škody je třeba považovat vedle samotného neoprávněného odstavení vozidla zejména jednání neznámého pachatele. Po poškozeném nelze požadovat, aby předvídal veškeré možné negativní důsledky, jež mohly být spojeny s odstavením uvedeného vozidla, a vyvíjel úsilí o jejich odvrácení.

Námitky žalované 2) proti závěru odvolacího soudu, že žalobkyně neporušila prevenční povinnost a nepodílela se na vzniku škody tedy důvodné nejsou.

Žalobkyně dovoláním do zamítavého výroku III napadá posouzení míry účasti žalované 2) na vzniku škody a odůvodněnost stanovení podílu žalované 2) na náhradě škody (pouze) v rozsahu 50 %. Dovolání žalobkyně do tohoto výroku (jenž je podle obsahu výrokem potvrzujícím) je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla na obdobném skutkovém základu řešena dovoláním předestřená právní otázka rozsahu povinnosti k náhradě škody jednoho z více škůdců.

Podle § 438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení může soud v odůvodněných případech rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.

Společná a nerozdílná odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 1 obč. zák. je pravidlem, a jejím účelem je posílení ochrany poškozených. Dělená odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z tohoto obecného pravidla, a lze ji proto vyslovit pouze v odůvodněných případech (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 19 Co 215/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/1998, s. 86). Kritériem dělené odpovědnosti není míra zavinění každého ze škůdců, nýbrž jejich "účast na způsobení škody", což je pojem širší, než míra zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5793). Úvahu o účasti (podílu) více škůdců na způsobené škodě je na místě založit na srovnání charakteru a významu povinností a závažnosti jejich porušení. Porušení zvláštní povinnosti, jejímž účelem je zabránění vzniku škody, lze ve srovnání s porušením obecné prevenční povinnosti považovat za významnější (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 13650). Obdobně je oproti porušení prevenční povinnosti závažnější úmyslné protiprávní (trestné) jednání.

Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žalovaná 2) porušila přinejmenším svoji prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., když ponechala po dobu několika dní odstavené vozidlo bez dohledu na parkovišti u čerpací stanice s omezenou dobou parkování, čímž neznámému pachateli umožnila přístup k vozidlu, z něhož odcizil motorovou nafty a současně způsobil únik motorové nafty do sběrného kanálu čerpací stanice, jehož následky byla žalobkyně nucena na své náklady odstranit. Uvedené porušení prevenční povinnosti posoudil tak, že žalovaná 2) odpovídá (vedle neznámého pachatele) žalobkyni za vzniklou škodu v rozsahu 50 %.

Dovolací soud sdílí názor soudu odvolacího, že s ohledem na zjištěný skutkový stav, zejména s přihlédnutím k tomu, že rozhodující příčinou vzniku škody bylo aktivní úmyslné protiprávní (trestné) jednání neznámého pachatele, zatímco jednání řidiče vozidla, za něž nese odpovědnost žalovaná 2), spočívalo vedle nerespektování dopravního značení o omezení stání na vyhrazeném soukromém pozemku, jež pouze stěží předvídatelným během událostí přispělo ke vzniku škodlivého následku, nelze považovat účast žalované 2) na způsobení škody za vyšší než 50 %. Právě uvedené konkrétní okolnosti daného případu odůvodňují závěr, že žalované 2) nelze uložit povinnost k náhradě škody v rozsahu vyšším než 50 %, a to ani s poukazem na zásadu solidarity škůdců uvedenou v § 438 odst. 1 obč. zák., neboť s ohledem na výrazně nižší podíl účasti žalované 2) ve srovnání s účastí neznámého pachatele na vzniku škody není adekvátní ukládat jí náhradu škody ve větším rozsahu.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně do zamítavého výroku III a dovolání žalované 2) do vyhovujícího výroku II podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně i žalované 2) bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, žádná z nich tedy neměla v dovolacím řízení úspěch.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2015

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu

Vydáno: 28. July 2015
Vloženo: 08. December 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč