JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2612/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce: J. S. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. J., za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 82/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 19 Co 422/2004-244, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 16. 12. 1999, č. j. 16 C 82/96-75, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2000, rozhodl, že žalobní návrh je opodstatněný do dvou třetin, částečným rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, č. j. 16 C 82/96-228, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na jednorázovém odškodnění částku 4.667,- USD. Vyšel ze zjištění, že dne 27. 3. 1996 došlo na území Polské republiky ke srážce vozidla žalobce a žalovaného, když žalovaný najel zezadu do stojícího neosvětleného vozidla žalobce. Při nehodě byla usmrcena manželka žalobce. Žalovaný byl pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody a peněžitý trest. Žalobce uplatnil proti žalovanému různé nároky z titulu náhrady škody, přičemž řada z nich byla v průběhu řízení uspokojena plněním pojišťovny, a předmětem řízení zůstaly jen nároky nezletilého syna žalobce, K. S., a to nárok na odškodnění za ztížení životní situace dítěte ve výši 7.000,- USD a nárok na rentu ve výši 70,- USD měsíčně. Vzhledem k tomu, že k nehodě došlo na území Polské republiky, soud věc posoudil podle čl. 416 a čl. 446 odst. 2 a 3 polského občanského zákoníku (kodex cywilny), podle nichž platí, že kdo způsobil druhému škodu, je povinen ji napravit, a je zde zakotven i nárok na odškodnění dítěte, u něhož v případě úmrtí jednoho z rodičů došlo ke zhoršení rodinné situace a životní úrovně. Soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok má v těchto ustanoveních oporu a že žalobce jako zákonný zástupce svého nezletilého syna je aktivně legitimován k podání žaloby svým jménem. Přiznal mu dvě třetiny z požadované částky 7.000,- USD s tím, že o rentě bude dále jednáno. Námitku promlčení soud neshledal důvodnou, neboť podle § 442 odst. 2 polského občanského zákoníku se nárok na náhradu škody vzniklé následkem trestného činu promlčuje po deseti letech ode dne spáchání trestného činu. K nehodě došlo dne 27. 3. 1993 a žaloba byla o tento nárok rozšířena podáním žalobce ze dne 23. 9. 2002, tedy včas.

K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. 19 Co 422/2004-244, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žaloba byla o nárok na jednorázové odškodnění pro syna rozšířena až po vydání mezitímního rozsudku, nebyl soud při rozhodování tímto rozsudkem vázán, a dále vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně zaměnil procesní způsobilost žalobce za jeho aktivní legitimaci, když dovodil, že žalobce může uplatnit svým jménem i nárok svého syna. Účastníkem řízení je v dané věci pouze žalobce, který je osobu zletilou a není tak důvod pochybovat o jeho procesní způsobilosti, jeho nezletilý syn účastníkem řízení není a není třeba jeho procesní způsobilost zkoumat. Aktivní legitimace vyplývá z hmotného práva, jímž je v tomto případě právní řád Polské republiky (§ 15 zákona č. 97/1963 Sb.). Podle § 446 odst. 3 polského občanského zákoníku může soud přiznat členům rodiny zemřelého náhradu škody, jestliže došlo ke značnému zhoršení životní situace. Pokud tedy žalobce tvrdí, že došlo ke zhoršení situace nikoli jeho, ale situace jeho syna, a z tohoto důvodu žádá pro syna odškodnění, je aktivně legitimován k podání žaloby jeho syn, avšak nikoliv žalobce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení. Namítá, že soud se nedostatečně zabýval rozdílem mezi postavením zákonného zástupce a opatrovníka. Uvádí, že je soudem jmenovaným opatrovníkem svého syna K., avšak soud ho považoval pouze za jeho zákonného zástupce. Poukazuje na čl. 160 litevského zákona o rodině, podle nějž opatrovníci uzavírají veškerá právní jednání jménem svých svěřenců a v jejich zájmu. Z toho dovozuje, že jako opatrovník je aktivně legitimován k vymáhání odškodného pro svého svěřence - syna K. Odvolacímu soudu dále vytýká, že poněkud restriktivně vyložil mezitímní rozsudek, když dovodil, že na nárok podle čl. 446 § 3 polského občanského zákoníku se tento rozsudek nevztahuje vzhledem k tomu, že tento nárok byl v řízení uplatněn až později. Uvádí, že mezitímní rozsudek přiznává dvoutřetinový nárok v plném rozsahu dle čl. 446 polského občanského zákoníku a již z toho hlediska nebylo v rozšíření žaloby uplatňováno jiné plnění, ale pouze žádáno více než v původní žalobě. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Především nelze přisvědčit námitce dovolatele, že nárok syna K. na mimořádné odškodnění podle § 446 odst. 3 polského občanského zákoníku byl uplatněn již původní žalobou, a že byl proto soud vázán pravomocným rozsudkem o základu nároku.

Jak vyplývá z obsahu spisu, v žalobě ze dne 20. ledna 1996, jíž bylo zahájeno řízení, žalobce uplatnil nárok na „výdaje na výživu“ nezletilého syna K. s odůvodněním, že při nehodě zahynula jeho matka M. S., jejíž měsíční plat před smrtí činil 220 „litů,“ což je cca 55 USD. Protože jiné nároky týkající se jeho syna nebyly touto žalobou a ani do dne vydání mezitímního rozsudku uplatněny, mohlo být rozhodnuto o základu pouze tohoto nároku. Nárok na mimořádné jednorázové odškodnění nezl. K. se zakládá na jiném skutkovém základě, nikoli na skutkovém tvrzení o výši příjmu matky K., nýbrž na základě skutkového tvrzení, že úmrtím matky došlo k podstatnému zhoršení rodinné situace a životní úrovně nezletilého K. Takto nebyl žádný nárok skutkově odůvodněn a z tohoto důvodu nebyla pro nezletilého K. požadována jakákoliv částka, nýbrž se tak stalo až po vydání mezitímního rozsudku - v podáních ze dne 23. 9. 2002 a 30. 10. 2002. Odvolací soud tedy zcela správně uzavřel, že soud nebyl při rozhodování o nároku nezletilého K. na jednorázové odškodnění podle § 446 odst. 3 polského občanského zákoníku mezitímním rozsudkem vázán. Rozhodnutí soudu se totiž nemůže vztahovat na jiné nároky, než na ty, které byly uplatněny a staly se tak předmětem řízení.

Dovolatel dále namítá, že je soudem ustanovený opatrovník svého syna, který s ohledem na článek 160 litevského zákona o rodině je aktivně legitimován domáhat se svým jménem plnění pro svého svěřence syna K. Bez ohledu na to, že žalobce v řízení nedoložil, že byl soudem ustanoven opatrovníkem svého syna, ač byl k tomu soudem prvního stupně vyzván, jeho námitka, týkající se jeho aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku jeho syna, není důvodná.

Nárok nezletilého K. se posuzuje podle polského práva, neboť dopravní nehoda, při níž došlo ke smrti jeho matky, se stala na území Polské republiky a podle § 15 zákona č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších změn, se nárok na náhradu škody řídí polským právem. Nárok podle ust. § 446 odst. 3 polského občanského zákoníku náleží podle polského práva osobě, která je členem rodiny zemřelého, u níž došlo v důsledku úmrtí ke značnému zhoršení rodinné situace a životní úrovně. Podle tvrzení žalobce je touto osobou jeho nezletilý syn K., což znamená, že ten je podle polského práva aktivně legitimován k uplatnění svého nároku.

Dovolatel však namítá, že jako soudem jmenovaný opatrovník svého nezletilého syna je podle litevského zákona o rodině oprávněn zastupovat ho a vlastním jménem vymáhat pro něho tento nárok.

Vzhledem k tomu, že syn K. je občanem Litevské republiky, je třeba v této otázce vycházet z litevského práva (srov. § 24 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle nějž vztahy mezi rodiči a dětmi, včetně výchovy a výživy, řídí se právem státu, jehož příslušníkem je dítě).

Z litevského zákona o rodině plyne, že rodiče jsou zákonnými zástupci dítěte, mají práva a povinnosti dítě vychovávat a starat se o jeho vzdělání, jsou povinni hájit práva a zájmy nezletilých dětí, aniž by k tomu museli mít zvláštní zmocnění. Litevský zákon o rodině však nezakládá oprávnění rodičů k tomu, aby svým jménem uplatňovali nároky na odškodnění, jež podle hmotného práva náleží jejich dětem.

Pokud jde o práva a povinnosti opatrovníka, podle litevského práva opatrovník je zákonným zástupcem svého svěřence, jedná jeho jménem a v jeho zájmu činí veškeré potřebné právní úkony, jak vyplývá z článku 160 odst. 1 litevského zákona o rodině (srov. vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR podle § 53 zákona č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedeného je zřejmé, že ani opatrovník, který jedná jménem svého svěřence, není oprávněn svým jménem uplatňovat nároky, jež náleží jeho svěřenci, a není tedy ani věcně legitimován k podání žaloby svým jménem. Jde o tzv. přímé zastoupení, kdy zástupce činí projev vůle jménem zastoupeného (alieno nomine) a na jeho účet, takže práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému. Úprava práv a povinností opatrovníka v článku 160 litevského zákona o rodině ostatně odpovídá tomu, co je citováno v dovolání, tedy, že opatrovník jedná jménem svých svěřenců, což znamená, že nemůže v jeho právních věcech jednat jménem svým. Proto ani podle litevského zákona o rodině nelze dovodit oprávnění žalobce podat svým vlastním jménem žalobu na plnění, které hmotněprávně náleží jeho synovi.

Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. částečnému a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 06. September 2007