JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2471/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše Ph.D., v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 179/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3.4.2006, č.j. 12 Co 254/2005 – 53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20.12.2004, č.j. 22 C 97/2003 – 34, kterým byl zamítnut žalobcův návrh na obnovu řízení o náhradu škody proti státu, kterou mu měly způsobit celní orgány nezákonným rozhodnutím o vyměření cla a DPH (vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 22 C 179/2000). Soud prvního stupně rozhodoval znovu o obnově poté co jeho předchozí rozhodnutí, kterým obnovu řízení povolil, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 31. 5. 2004, č.j. 12 Co 259/2004 – 21; žalobu neshledal důvodnou se závěrem, že žalobce nedoložil nové skutečnosti nebo důkazy, které by pro něho mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Stále totiž trvá stav – jak zdůraznil okresní soud - který tu byl v původním řízení; platební výměry celních orgánů byly sice zrušeny, avšak nikoliv pro nezákonnost, a řízení dosud nejsou skončena. Odvolací soud, maje za správný skutkový závěr i právní posouzení věci soudem prvního stupně, zdůraznil, že příznivější rozhodnutí se nejeví ani pravděpodobným, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 179/2000 byla žaloba na náhradu škody zamítnuta pro předčasnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 237 písm. b) popřípadě c) o.s.ř. , a uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm.b) o.s.ř. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v řešení otázky, zda zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je jeho zrušením pro nezákonnost a zda je pro povolení obnovy nezbytné, aby nová správní rozhodnutí byla vydána před pravomocným skončením původního řízení, či zda mohou být vydána i později. Za nesprávný má dovolatel závěr odvolacího soudu, že nelze očekávat příznivější rozhodnutí v obnoveném řízení. Splnění této podmínky prokázal, jelikož celní řízení, v němž mu původně bylo uloženo zaplatit celní dluh, již skončilo, přičemž v původním řízení byla žaloba zamítnuta právě proto, že nebylo možné s jistotou zjistit, zda mu nakonec nebude uložena povinnost zaplatit celní dluh.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 238 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení 237 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2). Ustanovení § 237 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud vykládá tak, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení.

V projednávané věci nelze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím. Dovolání však není přípustné ani podle písm. b) citovaného ustanovení, třebaže mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu.

Ve věcech uvedených v § 238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné za stejných podmínek, jež zákon stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesení ve věci samé v ustanovení § 237, a to včetně omezení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 2. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. mimo jiné je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde míří na situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde takového vlivu není, tedy když odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nebo uložil odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor" totiž obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve zrušovacím usnesení ze dne 31. 5.2004, č.j. 12 Co 259/2004 – 21 žádný právní názor ve výše uvedeném smyslu nevyslovil, neboť soudu prvního stupně jen vytknul dvojí pochybení; jednak, že rozhodl bez jednání, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky a jednak, že jeho rozhodnutí je pro kusost odůvodnění nepřezkoumatelné. Podle obdobného užití § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže.

Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. zda usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Na řešení otázky, již má dovolatel za právně významnou, tedy zda zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je jeho zrušením pro nezákonnost a zda je pro povolení obnovy nezbytné, aby nová správní rozhodnutí byla vydána před pravomocným skončením původního řízení, odvolací soud svůj právní závěr nezaložil. Odvolací soud jen posoudil podmínku příznivějšího rozhodnutí ve věci, stanovenou v § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a uzavřel, že celní řízení stále pokračuje, tedy je tu stejný stav jako v původním řízení, kdy žaloba byla zamítnuta pro předčasnost. Celní ředitelství O. znovu, poté co jeho rozhodnutí odvolacího orgánu byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.3.2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, zrušilo i rozhodnutí Celního úřadu O. o vyměření cla a DPH.

Je zjevné, že právní posouzení věci, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, se míjí s důvody, jimiž dovolatel přesvědčuje o právním významu rozhodnutí. K argumentaci dovolatele zbývá dodat, že soud prvního stupně, jehož závěr odvolací soud převzal, zdůraznil že příznivější rozhodnutí nelze očekávat již proto, že nebyla splněna podmínka nezákonného rozhodnutí, stanovená v § 8 odst. 1 zákona 82/1998 Sb., v tehdy platném znění, neboť celní řízení skončeno není. Odvolací celní orgán, jak zjistil soud prvního stupně, totiž v rozhodnutí ze dne 3.7.2003, uložil pokračovat v dokazování a to i ve spolupráci se zahraničními celními orgány. Proto Nejvyšší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 25. května 2004, č.j. 25 Cdo 593/2003 – 102, ve kterém rozhodoval o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v původním řízení, zdůraznil, že uvedená podmínka nemůže být splněna tím, že rozhodnutí celního orgánu prvního stupně byla zrušena, neboť řízení po jejich zrušení pokračuje.

Jestliže právní posouzení věci odvolacím soudem z těchto závěrů vychází, nemůže mít jeho rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006