JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2378/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. I. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 218/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 11 Co 258/2004-207, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 4. 2004, č. j. 10 C 218/2001-180, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči státu náhrady škody ve výši 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, spočívající v odstranění jejích věcí z bytu nesprávným úředním postupem, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 30. 3. 2001, č. j. 1 E 173/99-39, nařídil Obvodní soud pro Prahu 8 na návrh oprávněné B. K. proti povinnému Mgr. P. K. provedení výkonu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, č. j. 11 C 195/94-62, nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 18. 5. 2000, č. j. 1 E 173/99-7. Vyklizení bytu, při němž byli účastni oprávněná i povinný, justiční stráž, příslušník MOP, zámečník a stěhovací firma, bylo provedeno dne 31. 5. 2001, ačkoliv se žalobkyně (manželka povinného) domáhala zastavení výkonu rozhodnutí a poté odkladu provedení výkonu; o těchto návrzích nebylo Obvodním soudem pro Prahu 8 rozhodnuto. Soud prvního stupně ve sporu o náhradu škody dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nejsou naplněny. Exekuční titul byl pravomocný a vykonatelný, účastníky řízení o výkon rozhodnutí (a rovněž předcházejícího nalézacího řízení) byli ve smyslu ustanovení § 255 odst. 1 o.s.ř. oprávněná B. K. (bývalá manželka povinného) a povinný Mgr. P. K., nikoli žalobkyně, a proto nerozhodnutí soudu o návrzích žalobkyně na zastavení výkonu rozhodnutí a na odklad provedení výkonu není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou a nezakládá odpovědnost státu, byť toto odepření projednání a rozhodnutí ve věci představuje nesprávný úřední postup. Výkon rozhodnutí byl proveden řádně a v souladu s občanským soudním řádem, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 8. 1996 č. 1360/95-odd., kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele. Soud dále dovodil, že ani postup podle § 255 odst. 2 o.s.ř. by nebyl na místě, neboť vyklizením bytu nebyly postiženy majetkové hodnoty nebo práva patřící do společného jmění žalobkyně a povinného, když nešlo o výkon rozhodnutí prodejem movitých nebo nemovitých věcí, nýbrž o vyklizení nájemního bytu. Žalobkyně nájemcem předmětného bytu nebyla, a proto nemohlo být porušeno ani její nájemní právo; ze stejného důvodu by pak nebyla úspěšná ani s případnou excindační žalobou, byť žádné takové podání neučinila. Z těchto důvodů se soud již nezabýval výší škody, jež měla podle žaloby vzniknout odstraněním věcí z vyklizovaného bytu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2004, č. j. 11 Co 258/2004-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, že předmětný výkon rozhodnutí vyklizením bytu byl proveden v souladu se zákonnými i podzákonnými předpisy, že žalobkyně nebyla účastnicí řízení nalézacího ani vykonávacího (a proto by o jejích návrzích nemohlo být rozhodnuto s výsledkem, který by mohl jakkoli ovlivnit průběh a výsledek vykonávacího řízení) a v rámci tohoto výkonu nedošlo k žádnému zásahu do vlastnických práv žalobkyně k věcem, za něž požaduje náhradu. Žalobkyně neprokázala, že by k vyklizení bytu došlo nezákonným úředním postupem ani že se věci, za něž náhradu požaduje, v době vyklizení v bytě nacházely.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, a otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „jím byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem“ a to v posouzení, „zda takový rozsudek, pokud soud pravomocným rozsudkem zruší právo společného nájmu bytu mezi účastníky, mezi nimiž nikdy nevzniklo, a jednomu z nich tedy založí právo, které mu podle hmotného práva svým rozhodnutím oprávněn založit nemohl, má povahu nulitního aktu, k jehož neexistenci je jiný soud oprávněn přihlédnout v jiném sporu vyvolaném oprávněným subjektem v prejudici, nebo má povahu aktu formálně platného, byť v rozporu s hmotným právem, který je nutno pro to, aby nezavazoval jiné osoby než ty, kdo vystupovali jako účastníci daného řízení, procesním způsobem zrušit“. Tvrdí, že B. K. nikdy nesvědčilo právo společného nájmu bytu, neboť v době, kdy se Mgr. P. K. stal nájemcem obecního bytu (v březnu 1992 či až v roce 1993), již se svou tehdejší manželkou B. K. nevedl společnou domácnost. Podle § 703 obč. zák. tedy na ní právo společného nájmu bytu manžely nikdy nepřešlo, a proto je nulitní rozsudek, který společný nájem B. K. a Mgr. P. K., jenž nikdy neexistoval, zrušil a výhradní nájemkyní určil právě B. K.; je-li nulitní rozhodnutí v nalézacím řízení, je nulitní i exekuční titul. Má za to, že takové rozhodnutí netvoří ve věci překážku rei iudicatae a nemůže omezovat práva, která již hmotněprávně vznikla, tj. právo společného nájmu k bytu mezi žalobkyní a jejím (nyní již bývalým) manželem Mgr. P. K. Dovolatelka dále namítá, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu státu (v jehož důsledku byla žalobkyně bez náhrady vyklizena i s věcmi, které jsou jejím vlastnictvím), a to „vyklizením z prostor někoho, jemuž svědčí právo společného nájmu, o němž doposud nebylo rozhodnuto, někým komu toto právo nemohlo vzniknout“. V doplňku k dovolání pak podrobně vysvětluje situaci i právní vztahy ohledně předmětného bytu mezi B. a Mgr. P. K. Jelikož považuje napadené rozhodnutí za rozporné se skutkovými zjištěními a se zásadou volného hodnocení důkazů, dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo předtím rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci požaduje žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb. vůči státu náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem, který spatřuje v tom, že byl proveden výkon rozhodnutí vyklizením bytu, čímž došlo ke ztrátě jejích věcí, v něm umístěných. Podrobuje přitom kritice správnost soudního rozhodnutí, jehož výkon byl proveden, poukazem na to, že „B. K. nikdy nesvědčilo právo společného nájmu bytu, že uzavřením manželství s P. K. došlo ke vzniku práva společného nájmu bytu mezi nimi jako manžely, že Obvodní soud pro Prahu 8 svým rozsudkem ze dne 26. 3. 1998, č.j. 11 C 195/94-62, zrušil vztah, který nikdy neexistoval - společný nájem bytu P. K. a B. K., a B. K. založil právo, které nekorespondovalo jejímu předchozímu vztahu k bytu“. Je tedy zřejmé, že své výhrady nesměřuje proti posouzení správnosti úředního postupu ve vykonávacím řízení a otázce příčinné souvislosti, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž napadá správnost exekučního titulu (pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, které nebylo příslušným soudem zrušeno pro nezákonnost či změněno). Dovolání se tak snaží zpochybnit otázku, která byla řešena pravomocným soudním rozhodnutím v nalézacím řízení o zrušení práva společného nájmu B. a P. K. k předmětnému bytu. Jde o otázku, kterou nebyl soud rozhodující o nároku na náhradu škody proti státu oprávněn posuzovat, neboť toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030), a ani soud provádějící jeho výkon nemohl správnost exekučního titulu přezkoumávat. Tento závěr tedy nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci určující a jeho řešení není významné ani pro tuto konkrétní věc, tím méně pak může mít význam pro rozhodovací praxi soudů vůbec ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka se konečně mýlí v tom, co nazývá „nulitou“ takového rozhodnutí. Kritizuje totiž pouze věcnou nesprávnost rozhodnutí, nikoliv oprávnění soudu v takových věcech rozhodovat či jinou zásadní vadu, s níž se v právní teorii nicotnost rozhodnutí (zejména rozhodnutí správního) spojuje.

Konečně nelze přehlédnout ani to, že žalobkyně podle závěrů soudu prvního stupně neprokázala, že by se v bytě při jeho vyklizení nacházely věci, jejichž náhradu nyní proti žalované uplatňuje, a toto skutkové zjištění soudů obou stupňů, z nějž plyne závěr o neprokázání vzniku škody, nepodléhá vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud České republiky je proto - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2007

JUDr. Petr V o j t e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. October 2007