JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2213/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. I. B., zastoupenému opatrovnicí, o 9.765.670,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 253/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č. j. 17 Co 510/2004-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 9.765.670,- Kč s příslušenstvím, kterou mu měl způsobit žalovaný jako advokát při zastupování v občanskoprávním soudním sporu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody z nesprávného úředního postupu tím, že nesplnil pokyn žalobce podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání; porušil tak právní povinnost advokáta, v důsledku čehož se žalobce nedomohl uplatněného nároku ve výši 9.765.670,- Kč a v tomto rozsahu mu opomenutím žalovaného vznikla škoda. Žalobce přitom dal žalovanému opakovaně pokyn, aby podal proti rozsudku dovolání, žalovaný s tím souhlasil a další součinnost od žalobce v tomto směru nevyžadoval. O několik týdnů později se žalobce dostavil do sídla žalovaného, kde mu jeho společnice JUDr. M. F. sdělila, že žalovaný nemůže vykonávat advokacii, neboť má zdravotní obtíže, a že dovolání v jeho věci podáno nebylo.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 10. 2004, č. j. 28 C 253/2003-72, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 5/92 proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti uplatnil žalobce, kterého žalovaný zastupoval na základě smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 8. 1. 1992, nárok na zaplacení 10.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout při realizaci výkonu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, při níž byl omylem vyklizen byt žalobce. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 1999, č. j. 21 C 5/92-182, o této žalobě rozhodl tak, že uložil žalované České republice povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 9.500.000,- Kč žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, č. j. 22 Co 96/2000-215, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu v rozsahu 265.670,- Kč zamítl a co do částky 234.330,- Kč jej potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 21. 7. 2000 doručen tehdejšímu právnímu zástupci žalobce, tj. nynějšímu žalovanému, který dne 18. 8. 2000 utrpěl vážný úraz, při němž utrpěl poškození mozku, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 6. 2003, č. j. 5 Nc 1171/2002-34, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal porušení právní povinnosti žalovaného, tedy to, že žalobce skutečně pokyn k dovolání dal a žalovaný jej nerespektoval, přičemž z formuláře, na němž byla žalovanému udělena plná moc, nelze bez dalšího dovozovat pokyn klienta k podání dovolání. Dále soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na podmínky přípustnosti dovolání stanovené v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 a na skutečnost, že odvolací soud přípustnost dovolání v rozsudku nevyslovil (žalobcem ani navrhována nebyla), mohlo být dovolání účinně podáno pouze ohledně částky 265.670,- Kč. Jelikož však nebylo v řízení prokázáno porušení právní povinnosti žalovaným, soud se ani nezabýval, zda v tomto rozsahu žalobci skutečně škoda vznikla.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2005, č. j. 17 Co 510/2004-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, a to porušení povinnosti advokáta a vznik škody, nebyly prokázány, takže posuzování příčinné souvislosti již není zapotřebí. K žalobcově námitce, že důkazem o udělení pokynu k podání dovolání je plná moc ze dne 8. 1. 1992, odvolací soud vyložil, že plná moc je důkazem existence vztahu zastoupení pro účely styku s třetími osobami a nevyjadřuje rozsah pokynů klienta - naopak pokyn pro průběh zastupování musí být klientem výslovně udělen a advokát jeho pokyn bez ohledu na znění plné moci překročit nemůže. U dalšího předpokladu odpovědnosti za škodu - vzniku škody - pak konstatoval, že o vzniklé škodě by bylo možné uvažovat pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno (což se v tomto případě nestalo), že „podaným dovoláním by byla požadovaná částka přiznána“. Podle odvolacího soudu však dovolání co do částky 9.500.000,- Kč vůbec nebylo přípustné, proto jeho nepodáním nemohla žalobci v tomto rozsahu vzniknout škoda. Pouze ohledně 265.000,- Kč bylo dovolání přípustné, ovšem vzhledem ke kasační povaze dovolacího řízení by muselo být prokázáno, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení nebo že trpí procesními vadami, které by vedly ke změně rozhodnutí; nic takového však prokázáno ani tvrzeno nebylo. Odvolací soud poukázal na omyl žalobce v tom, že slučuje vznik škody s tvrzením o protiprávním jednání žalovaného a že již ze samotného tvrzeného protiprávního jednání dovozuje důvod pro přiznání práva na náhradu škody bez ohledu na to, zda žalobci skutečně škoda (částka, které by se mu na základě rozhodnutí dovolacího soudu dostalo) vznikla.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek – „zda je možné udělit pokyn k provedení konkrétního procesního úkonu v textu procesní plné moci, konkrétně pokyn k podání dovolání“, „zda je možné pokyn k podání dovolání udělit již v době, kdy klient uděluje advokátovi procesní plnou moc pro zastupování v teprve zamýšleném a dosud tedy nezahájeném řízení před nalézací soudem“, „zda je dostatečně konkrétně vyjádřen pokyn k podání dovolání slovy ,vykonávat veškeré úkony´ nebo slovy ,podávat návrhy a žádosti´ nebo slovy ,opravné prostředky´“, „zda je dostatečným důkazem k prokázání udělení pokynu k podání dovolání výše naznačeným způsobem znění písemné plné moci“, „zda je možné rozhodovat otázku přípustnosti a úspěšnosti dovolání jako otázku předběžnou v řízení o náhradě škody probíhajícím před nalézacím či odvolacím soudem, jejíž vznik a výše se dovozuje z nesplnění pokynu uděleného advokátovi vyhotovit a podat dovolání“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o povaze procesní plné moci udělené advokátovi a tvrdí, že již na počátku nalézacího řízení může klient advokátovi udělit různou formou, tedy také přímo v procesní plné moci, konkrétní pokyn k podání dovolání, a že plná moc ze dne 8. 1. 1992 udělená žalovanému obsahuje dostatečně konkrétním způsobem tento pokyn, což vyplývá z jejího výslovného textu. Žalobce se dále neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně prokázání vzniku škody a má za to, že jiný než dovolací soud nemůže posuzovat otázku přípustnosti dovolání a že tu lze řešit jen tehdy, je-li dovolání skutečně podáno. S ohledem na věcnou příslušnost Nejvyššího soudu nemůže mít právní názor na otázku přípustnosti dovolání vyslovený odvolacím soudem žádné právní důsledky. Proto nelze řešit jako otázku předběžnou ani přípustnost dovolání v řízení o náhradě škody, jejíž vznik a výše se zakládá na tvrzené a prokázané skutečnosti, že dovolání nebylo vyhotoveno a podáno. Rozhodující podle žalobce je skutečnost, že podáno vůbec nebylo, ač podle pokynů být mělo a podle zákona být podáno také mohlo; jestliže se tak nestalo, není známa dovolací argumentace a nelze posuzovat otázku úspěšnosti dovolání. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatnil jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 24 odstavce 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění účinném do 3. 6. 2002, tj. v době, kdy došlo k posuzovanému pochybení žalovaného), advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jeho zaměstnancem; případná odpovědnost těchto osob podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimž je 1) pochybení při výkonu advokacie, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 14 citovaného zákona. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený.

Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, vychází ze závěru, že žalobce neprokázal vznik škody, neboť i kdyby žalovaný v soudním sporu o náhradu škody proti státu podle pokynu žalobce podal dovolání, za podmínek přípustnosti dovolání stanovených v občanském soudním řádu ve znění do 31. 12. 2000 by bylo dovolání co do částky 9.500.000,- Kč nepřípustné a co do částky 265.000,- Kč sice přípustné, avšak nedůvodné, tedy neúspěšné; ani za použití tohoto mimořádného opravného prostředku by proto žalobce v předmětném řízení nedosáhl pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že odvolací soud při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie jako předběžnou otázku zkoumal, zda by při řádném postupu advokáta žalobce jako jeho klient se svým nárokem u dovolacího soudu a v následném řízení uspěl a zda byl tudíž pochybením žalovaného skutečně připraven o možnost vymoci svoji existující pohledávku. Tento právní názor je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004) a nic na tom nemění ani okolnost, že v dané věci musel být takto předběžně posouzen výsledek dovolacího řízení, neboť tvrzené pochybení spočívalo v nepodání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který nebyl pro žalobce příznivý. Žalobci lze přisvědčit v tom, že pouze dovolací soud je povolán rozhodovat o dovoláních podaných proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů, nicméně v tomto případě, kdy dovolání v předmětném sporu podáno nebylo (a právě tato okolnost je podstatou uplatněného nároku), jde o řešení otázky předběžné v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi, nikoliv o dovolací přezkum, přičemž jiným způsobem se soud prvního stupně ani nemohl dobrat závěru, zda žalobci vznikla škoda v hodnotě pohledávky, kterou ve sporu, v němž byl zastupován žalovaným, nemohl vymoci. Odvolací soud přitom správně poukázal na to, že samotné pochybení advokáta neznamená automaticky vznik škody na straně klienta, který je samostatnou podmínkou odpovědnosti. Nevytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost konkrétního řešení popsané předběžné otázky, nýbrž jen tento princip samotný, který je v souladu se zákonem i soudní praxí, jak popsáno, nelze z hlediska posouzení této právní otázky přikládat napadenému rozhodnutí zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Za této situace je nadbytečné zabývat se správností, resp. zásadním právním významem rozsudku odvolacího soudu k otázce, zda žalovaný jako advokát skutečně porušil právní povinnost v souvislosti s výkonem advokacie při zastupování žalobce tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 5/92 nepodal přes pokyn klienta proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Je totiž zřejmé, že odvolací soud závěr o neopodstatněnosti nároku žalobce odůvodnil vedle toho, že nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovaného při výkonu advokacie, též tím, že není splněna ani další (kumulativně vyžadovaná) podmínka odpovědnosti žalovaného za škodu, totiž vznik škody. Jestliže z hlediska řešení dílčí otázky vzniku škody neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, jak popsáno v předchozím odstavci, nemohlo by se ani dovolatelem navrhované řešení otázky udělení pokynu k podání dovolání, tj. porušení povinnosti při výkonu advokacie projevit v jeho poměrech kladně; dovolacímu přezkumu nepodléhající otázka vzniku škody totiž obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1999).

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2007