JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2189/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobkyně ing. J. K., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice –Ministerstvu spravedlnosti, o 1.000.000,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 221/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2006, č.j. 39 Co 349/2005 – 164, takto :

I. Dovolání s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 27.4.2005, č.j. 10 C 221/2001 – 141, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti státu domáhala zaplacení částky 1.000.000,-Kč jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8. Tento soud rozhodoval v roce 1998 a v roce 2000 o tom, zda převzetí žalobkyně do psychiatrické léčebny v B. bylo přípustné, a v řízeních, vedených pod sp. zn. L 92/1998 a L 193/2000 vydal, jak tvrdila žalobkyně, nezákonná rozhodnutí v jejichž důsledku byla zbavena možnosti najít si zaměstnání odpovídající její vysokoškolské kvalifikaci a od dubna 1998 byla proto převážně evidována u Úřadu práce.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, stanovené v § 8 odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb. Ve věci vedené pod sp.zn. L 92/98 totiž Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12.3.1998, č.j. L 92/98 – 4, kterým bylo rozhodnuto, že k převzetí žalobkyně do ústavu zdravotnické péče byly zákonné důvody. V pořadí druhém řízení sice usnesením ze dne 29.3.2000 , č.j. L 193/2000 – 16, týž soud prohlásil za nezákonné převzetí žalobkyně do ústavu, v němž byla žalobkyně sedm dní bez svého souhlasu umístěna, nicméně žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by jí vznikla škoda ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, dovozujíc jeho přípustnost pro zásadní význam rozsudku po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.], neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a také ji řeší v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky jsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu, neboť rozhodnutí obvodního soudu, vydané v řízení vedeném pod sp. zn. L 92/98 sice zrušeno nebylo, avšak jen proto, že odvolací soud nevzal v úvahu, že nebyl vyslechnut její ošetřující lékař a opatrovníkem byl ustanoven justiční čekatel Mgr. M. S. Opatrovník jí neposkytl dostatečnou právní pomoc a její odvolání proto úspěšné nebylo. Druhé nedobrovolné umístění v psychiatrické léčebně v roce 2000 bylo důsledkem umístění prvého a nepříznivých záznamů ve zdravotní dokumentaci žalobkyně. V důsledku toho lékaři nedoporučovali její přijetí na odpovídající volná pracovní místa. Dovolatelka je přesvědčena, že listinnými důkazy doložila souvislost mezi nezákonným postupem soudu a vzniklou škodou. Rozhodnutí odvolacího soudu je právně významné i se zřetelem k tomu, jak byl posouzen rozsah nároku na náhradu nákladů řízení; uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti je podle dovolatelky úkonem, který nutně souvisí s podáním žaloby .

Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), avšak proti rozhodnutí, proti němuž přípustné není.

Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.

Již odtud plyne, že přípustnost dovolání nelze v dané věci posuzovat z hlediska námitek směřujících k rozhodnutí o nákladech řízení, neboť se netýkají rozhodnutí ve věci samé. Dovolání v dané věci také nemůže být přípustné ani vzhledem k tomu, jak odvolací soud hodnotil, zda žalobkyně prokázala vznik škody; jde o hodnotící závěry týkající se dokazování, vyjádřené poté v závěru o skutkovém stavu, jímž je dovolací soud vázán.

Přípustnost dovolání v dané věci nemůže být založena ani tím, jak po právní stránce odvolací soud posoudil nárok na náhradu škody, který žalobkyně uplatňuje, majíc za nezákonná rozhodnutí soudů vydaná v řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. L 92/98. Důvod je zřejmý. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ve věci vedené pod sp.zn. L 92/98 tento předpoklad odpovědnosti za škodu splněn není, jelikož konečným pravomocným rozhodnutím bylo usnesení Městského soudu v Praze, který k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12.3.1998, č.j. L 92/98 – 4, jímž bylo rozhodnuto, že k převzetí žalobkyně do ústavu zdravotnické péče byly zákonné důvody.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na právním závěru, jež je přímou aplikací zákonného vymezení předpokladů odpovědnosti za škodu, proto nemůže mít po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst.5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. října 2006

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006