JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2183/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce ing. J. R., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 108/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 39 Co 339/2005 - 57, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se vůči státu domáhal náhrady škody ve výši 40.000,-Kč s příslušenstvím a tvrdil, že po dobu od 3.1.2001 do 2.10.2001, kdy byl držen ve vazbě, nemohl zajišťovat svou vyživovací povinnost k nezletilému synovi J. R., kterou mu soud určil ve výši 4.000,-Kč měsíčně. Náhradu škody požadoval proto, že za uvedenou dobu byl povinen za něho platit výživné stát.

Obvodní soud žalobu zamítl se závěrem, že jednak nedošlo k porušení právní povinnosti s níž žalobce spojuje vznik svého práva na náhradu škody, jednak žalobci tvrzená škoda nevznikla a mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného není ani příčinná souvislost. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce byl po uvedenou dobu ve vazbě, přičemž trestní řízení vedené proti němu u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 7 T 86/2001, skončilo zproštěním obžaloby, avšak pro dobu od 3.1.2001 do 4.10.2001 žalobci nebylo pro jeho nezletilého syna určeno výživné ( v řízení vedeném také u Okresního soudu Plzeň – město, pod sp. zn. 17 Nc 95/98).

Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, shledav správnými skutková zjištění a uzavřel, že není třeba zabývat se otázkou, zda si žalobce sám zavinil vzetí do vazby. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce ani netvrdil, že za něho někdo po dobu, po kterou byl ve vazbě, plnil vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi, a že mu úhradou takového plnění vznikla škoda. Chybí proto podle odvolacího soudu jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje se zřetelem k zásadnímu významu rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní. „Meritem dovolání“ je podle něho „právní otázka zda vydání vědomě nepravdivého rozsudku je či není nesprávným úřadním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a tato právní otázka je odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Totéž podle dovolatele platí ve vztahu k závěru soudu, že rozhodnutí týkající se omezení osobní svobody žalobce nebylo v příčinné souvislosti se vzniklou a žalovanou škodou. Tento závěr je podle dovolatele v rozporu s s předloženým listinným důkazem, který dokládá, že za žalobce jeho zákonnou vyživovací povinnost nikdo neplnil a že tedy vznikl dluh na výživném po dobu, po kterou byl ve vazbě.

Dovolatel kritikou právního posouzení věci uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Kromě toho je řízení podle dovolatele postiženo vadou, která zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), neboť mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tuto vadu dovolatel spatřuje v tom, že soudy obou stupňů v rozhodnutí uvedly „nepravdivá skutková tvrzení“ o tom, že žalobci škoda nevznikla.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelem užitý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým jak soudu prvního stupně, tak odvolacímu soudu vytýká vady řízení, je proto důvodem nezpůsobilým.

Rozhodnutí odvolacího soudu, tedy jeho závěr, že žaloba důvodná není a rozsudek soudu prvního stupně je věcně správným rozhodnutím, spočívá na závěru jediném, totiž že žalobce netvrdil a ani neprokázal, že mu vznikla škoda. Jen prostřednictvím tohoto konkrétního závěru může Nejvyšší soud zkoumat význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní; otázkou existence příčinné souvislosti se odvolací soud vůbec nezabýval, na jejím řešení jeho rozhodnutí nespočívá a dovolatelova kritika těchto závěrů soudu prvního stupně je pro posouzení přípustnosti dovolání bez významu.

Závěr odvolacího soudu, že žalobci škoda nevznikla, nečiní a ani nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu významným po právní stránce, neboť je závěrem převážně skutkovým. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a skutkových zjištění na jejichž základě byly přijaty. V dané věci je to závěr, že za žalobce nikdo po dobu vazby vyživovací povinnost k nezletilému synovi neplnil, a proto ani žalobce sám nikomu takové plnění nenahradil, ve smyslu , že je ani nahradit nemohl, neboť nebylo co.

Jestliže se zřetelem k tomu odvolací soud došel k závěru, že žalobce neprokázal, že došlo ke zmenšení jeho majetkového stavu, či ke ztrátě očekávaného zisku, tedy že by mu vznikla majetková újma (škoda), jde o právní posouzení věci, které je v souladu s hmotným právem ( § 442 odst. 1 obč. zák), a proto ani nečiní rozhodnutí odvolacího soudu významným po právní stránce.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné není a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovanému státu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2006

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2006