JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2174/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – G. ř. c., o 86.940,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 231/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006, č.j. 28 Co 469/2005 – 47, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 86.940,- Kč, jako náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění, tvrdíc, že služební pes celní správy ji dne 23.2.2003 napadl v obci S. H. a ublížil ji na zdraví.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.6.2005, č.j. 10 C 231/2004 – 24, uložil žalované zaplatit žalobkyni 86.940,- Kč a náklady řízení. Dovodil, že i když pes B., který žalobkyni pokousal, neplnil služební úkoly, přesto žalovaná ve smyslu § 853 obč. zák., za použití § 420a odst. 2 písm.a) obč. zák., odpovídá za škodu kterou způsobila, neboť neočekávané vybočení z běžného chování psa, ve kterém žalovaná spatřovala důvod ke zproštění se své odpovědnosti, nelze považovat za neodvratitelnou událost mající původ v provozu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2006, č.j. 28 Co 469/2005 – 47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 28.980,- Kč, ve zbývající části rozsudek změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – posoudil odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák., a to z hlediska potřebného dozoru nad zvířetem; porušením právní povinnosti může být i porušení ustanovení § 415 obč. zák. Pes B. by sice žalobkyni nenapadl a nepřekonal oplocení, kdyby nedošlo ke konfliktu žalobkyně s volně pobíhajícím jezevčíkem, kterého B. považoval za druhého člena smečky a mohl mít pocit, že ho musí chránit. To však mohl psovod obou psů vědět a tomu předejít. Nižší přiznanou náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění odvolací soud odůvodnil tím, že se zřetelem k věku žalobkyně a kvalitě jejího života před úrazem nejde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [ § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Jak uvádí žalovaná v dovolání, její odpovědnost v dané věci není dána podle žádného z ustanovení občanského zákoníku upravujících odpovědnost za škodu. Prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. žalovaná neporušila, neboť v řízení nebylo prokázáno, že pes nebyl dostatečně zabezpečen. Naopak znaleckými posudky prokázáno bylo, že pro standartní situace šlo o zabezpečení dostatečné. Útok na žalobkyni byl situací, kterou předvídat nešlo; pes je šelma, která jedná intuitivně, dovozuje dovolatelka, a pudovému jednání se nedá zabránit, ani je nelze předvídat. Pes byl řádně ustájen a jeho ponechání v kleci, bez možnosti výběhu, by bylo týráním zvířete.

Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), avšak proti rozhodnutí, proti němuž přípustné není.

Dovolatelka nesprávně dovozuje přípustnost podaného dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Proti výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl přirozeně žalovaná není subjektivně oprávněna podat dovolání, neboť jí tímto rozhodnutím nebyla způsobena žádná újma. Z hlediska subjektivní přípustnosti je tudíž žalovaná oprávněna podat dovolání pouze proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 28.980,- Kč. Jelikož tímto výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka sama ovšem v dovolání neuvádí ničeho ve prospěch zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Odtud také plyne, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo.

Do posouzení přípustnosti dovolání v dané věci se tato zákonná východiska promítají potud, že Nejvyšší soud je vázán (ve smyslu, že je povinen z něj vycházet) skutkovým závěrem odvolacího soudu, že celní inspektor (psovod) mohl s ohledem na okolnosti a osobní poměry vědět, že volně pobíhající jezevčík způsobí problém a B. se tak ocitne v nikoliv běžné situaci. Právní závěr odvolacího soudu, tomuto závěru skutkovému odpovídající, že totiž na porušení povinnosti stanovené v § 415 obč. zák., počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám a na potřebnou míru dohledu je nutno usuzovat z objektivního hlediska, je správný. Odvolací soud toto hledisko zcela přesně vyložil tak, že jde o takové opatření a dohlížení, jaké lze rozumně požadovat s ohledem na konkrétní časovou a místní situaci se zřetelem na přirozenou povahu zvířete. K tomu Nejvyšší soud jen dodává, že takovým preventivním opatřením v dané věci nepochybně bylo oplocení (jeho výška), které pes Brutus ani v mimořádné situaci při svých dispozicích překonat nemohl.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy zcela v souladu s hmotným právem a proto nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce významným.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006