JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 2070/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. M., proti žalovanému: D. s., o 1.089.078,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 C 396/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2006, č. j. 16 Co 537/2005-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 1995, č. j. 16 Co 83/95-34, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 1994, č. j. 7 C 396/93-18, jímž byla žaloba na zaplacení částky 1.089.078,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 6. 1995, č. j. 7 C 396/93-37, žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20.640,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1.068.438,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 1996, č. j. 16 Co 331/95-53, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1.068.438,20 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 3. 1998, č. j. 2 Cdon 1023/97-79, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 10. 1998, č. j. 13 Co 323/98-103, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, změnil jej ohledně nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Posledně uvedené rozhodnutí bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99, zrušeno a Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, č. j. 16 Co 537/2005-153, znovu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 6. 1995, č. j. 7 C 396/93-37, v zamítavém výroku ohledně částky 1.068.438,20 Kč a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle jeho názoru odvolací soud otázku zásadního právního významu vyřešil v rozporu s hmotným právem. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 13. 6. 1995, tedy před uvedeným datem), postupoval podle tohoto předpisu i Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 1.068.438,20,- Kč s příslušenstvím; byť mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není splněna podmínka přípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v napadené části jinak než v dřívějším rozsudku (měnící rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 1. 1996 byl zrušen rozhodnutím dovolacího soudu a pro posouzení přípustnosti dovolání je bez významu). Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 239 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku tohoto rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) nevyslovil. Z obsahu spisu sice vyplývá, že dovolatel při jednání odvolacího soudu dne 23. 1. 1996 žádal připuštění dovolání pro případ, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, následným rozhodnutím dovolacího soudu však byl tento návrh (z hlediska jeho důsledků podle § 239 odst. 2 o.s.ř.) konzumován, a poté již nemůže mít další procesní účinky, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozhodnutím potvrzujícím, ale měnícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1708/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 971). Protože následně již žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nepodal, je i bez ohledu na to, jaké důvody ho následně k podání dovolání vedly, nedostatek návrhu na připuštění dovolání překážkou přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v této fázi řízení řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006