JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 201/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) C., s. r. o., 2) Č. T., a. s., a 3) obci P., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 68/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2003, č. j. 19 Co 226/2001 - 134, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, č. j. 19 Co 226/2001 - 134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se původně domáhal proti prvnímu žalovanému zaplacení částky 99. 538,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody na zdraví s odůvodněním, že v obci P., kde bydlí a kde žalovaný prováděl výkopové práce, po nichž neuvedl chodníky do původního stavu (položená dlažba zůstala vadná a neukončená, nezapravené dlaždice vyčnívaly, jiné se propadaly, spáry zůstaly nezapravené), utrpěl dne 15. 4. 1997 úraz - přetržení Achillovy šlachy, když zakopl o jednu vysunutou dlaždici a upadl. Byl ošetřen na I. chirurgické klinice FN v O., dne 23. 4. 1997 podstoupil na II. chirurgické klinice operaci a v pracovní neschopnosti byl od 16. 4. 1997 do 1. 1. 1998. Žalobce požadoval odškodnění za bolestné v částce 2.820,- Kč, za ztížení společenského uplatnění v částce 5.100,- Kč a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 91.618,- Kč. V průběhu řízení okresní soud k návrhu žalobce usnesením ze dne 29. 9. 1999, č. j. 7 C 68/99 - 50, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupil druhý žalovaný a třetí žalovaná, a usnesením ze dne 7. 2. 2001, č. j. 7 C 68/99 - 97, připustil změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 102.643,- Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 91.618,- Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, z částky 4.725,- jako náhrady za bolestné a z částky 6. 3000,- Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 9. 2. 2001, č. j. 7 C 68/99 - 103, uložil třetí žalované povinnost zaplatit žalobci částku 102.643,- Kč s příslušenstvím, žalobu proti žalovaným ad 1) a ad 2) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na podzim roku 1996 prováděl žalovaný ad 1) jako zhotovitel pro žalovaného ad 2) jako objednatele a investora stavby v obci P. výkopové práce na položení dálkového optického kabelu a že třetí žalovaná byla účastnicí stavebního řízení, neboť práce zahrnovaly též zásah do komunikací v obci. Po položení kabelů byly žalovaným ad 1) zakryty výkopy, avšak dlažba v místech, kde se původně nacházela, byla položena vadně, a to téměř v celé obci. Z výslechu svědka M. Š. soud dále zjistil, že žalobce utrpěl před vraty na chodníku úraz tím, že zakopl o vyčnívající dlaždici, upadl a stěžoval si na bolesti v Achillově patě, následně byla přivolána sanitka a žalobce pak podstoupil operaci. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vzal soud za prokázané, že žalobce utrpěl poranění Achillovy šlachy, kompletní přerušení a podvrtnutí hlezenního kloubu, pro něž se dne 23. 4. 1997 podrobil operaci. Podle zprávy zaměstnavatele žalobce byl žalobce v pracovní neschopnosti od 16. 4. 1997 po dobu 186 pracovních dnů. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce unesl důkazní břemeno, když prokázal, jakým způsobem mu škoda na zdraví vznikla a že k jeho úrazu došlo na místní komunikaci, jež je v majetku třetí žalované. Dospěl k závěru, že za vznik škody žalobci odpovídá třetí žalovaná podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle § 415 obč. zák. a násl., neboť neodstranila závady ve schůdnosti na místní komunikaci, která je v jejím majetku a na níž došlo k úrazu žalobce, a že tato závada přímo souvisí se škodou, která vznikla žalobci, přičemž třetí žalovaná se odpovědnosti nezprostila. Vzhledem k tomu, že soud podle zákona č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal odpovědnost prvního a druhého žalovaného za škodu vzniklou žalobci, žalobu proti těmto žalovaným zamítl. Při určení výše škody vycházel soud ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a na bolestném žalobci přiznal částku 4.725,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 6.300,- Kč. Náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti posuzoval podle § 446 obč. zák. a vycházeje ze zprávy zaměstnavatele žalobce stanovil její výši částkou 91.618,- Kč.

K odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé ve vztahu k druhému žalovanému a k odvolání třetí žalované proti vyhovujícímu výroku o věci samé Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č. j. 19 Co 226/2001 - 134, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu proti třetí žalované zamítl, ve výroku, jímž žaloba byla proti druhému žalovanému zamítnuta, jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku; v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud s poukazem na obsah spisu - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že žalobce “vůbec neprokázal kdy, kde a jakým způsobem došlo k jeho poranění, neboť pokaždé uváděl něco jiného”. Ze žaloby vyplývá, že k úrazu žalobce došlo dne 15. 4. 1997 tak, že zakopl o jednu vysunutou dlaždici, upadl a zranil se, v lékařském záznamu ze dne 16. 1. 1998 se uvádí, že podle sdělení žalobce byl dne 15. 4. 1997 ošetřen na chirurgickém oddělení I. kliniky Fakultní nemocnice v O., neboť tohoto dne měl zakopnout v 16,00 hod. o dlaždici a spadnout do neoznačeného výkopu, a rozpory jsou i v účastnické výpovědi žalobce, neboť nejprve uvedl datum 15. 4. 1997 s tím, že k úrazu mělo dojít v dopoledních hodinách a posléze datum 16. 4. 1997 a hodinu nebyl schopen blíže určit; jde o velmi vážné nesrovnalosti ve výpovědi žalobce, které jsou i v rozporu “s lékařskými zprávami založenými ve spise, resp. v lékařské dokumentaci”. “Pokud není známo, jak došlo k poranění žalobce, lze těžko dovozovat protiprávní jednání žalovaného ad 2) či žalované ad 3)”, tedy “zda šlo při jeho poranění o závadu ve schůdnosti chodníku, kdy by odpovídala třetí žalovaná jako obec, nebo o výkop v souvislosti se stavebními pracemi a činností prvního žalovaného pro druhého žalovaného”. “Jestliže nebyla prokázána opodstatněnost základu nároku žalobce, ani mechanismus vzniku škody, pak nelze zjišťovat protiprávní jednání druhého žalovaného nebo třetí žalované”.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že jeho rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Namítá především závažné procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 o. s. ř., aniž by ve smyslu ust. § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. opakoval dokazování či je doplnil, a přesto dospěl k závěru, že žalobce neprokázal kdy, kde a jakým způsobem došlo k jeho poranění, ačkoliv soud prvního stupně dovodil, že žalobce unesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že dne 15. 4. 1997 utrpěl úraz pádem o vyčnívající dlaždici na obecním pozemku. Poukazuje na to, že odvolací soud vycházel jen z lékařského záznamu ze dne 16. 1. 1998, který však není primární lékařskou zprávou a který se zřejmě opírá o mylnou interpretaci úrazového děje, a pokud shledal rozpory ve výpovědi žalobce, jednalo se jen o nepřesnost vyvolanou časovým odstupem od úrazu a tím, že žalobce si přesně nepamatoval, zda v pracovní neschopnosti byl od 15. 4. 1997 či od 16. 4. 1997. Okolnosti tvrzené žalobcem byly přitom před soudem prvního stupně potvrzeny výpovědí M. Š., který byl očitým svědkem žalobcova zranění a který celý úrazový děj před soudem prvního stupně popsal, dále vyjádřením třetí žalované, zdravotnickou dokumentací, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Tyto důkazy však odvolací soud nehodnotil a zejména se nevypořádal s výpovědí svědka Š., nehledě na to, že způsob vzniku zranění žalobce, místo, kde k němu došlo, ani časové údaje, nebyly mezi účastníky sporné. Z lékařské dokumentace nade vší pochybnost vyplývá, že žalobce byl dne 15. 4. 1997 ve 20 hod., 52 minut ošetřen na traumatologickém oddělení Fakultní nemocnice O. a bylo tedy dostatečně prokázáno, kdy k úrazu došlo. Pokud jde o právní stránku věci, má dovolatel za to, že bylo namístě dovodit odpovědnost za škodu jak žalovaného ad 2), tak žalované ad 3), neboť oba se dopustili porušení právní povinnosti. Žalovaný ad 2), kterému bylo vydáno stavební povolení k provedení výkopových prací a položení kabelu, nezajistil, aby jeho subdodavatel - žalovaný ad 1) uvedl chodník do původního stavu, a proto odpovídá za škodu, která byla způsobena osobami, jež použil pro zajištění své činnosti. Odpovědnost za škodu žalované ad 3) pak dovolatel dovozuje jak z ust. § 27 odst. 3 zák. č. 13/1997, ve znění pozdějších předpisů, tak i z ust. § 415 obč. zák., neboť za situace, kdy žalovaný ad 2) neodstranil závadný stav, měla žalovaná ad) 3 zajistit nápravu jiným subjektem nebo poškozenou komunikaci provizorním způsobem označit. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ad 3) ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť za vznik škody žalobci neodpovídá.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Ve výroku o věci samé ve vztahu žalobce a třetí žalované odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu podle ust. § 220 odst. 2 o. s. ř., které umožňuje odvolacímu soudu změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout.

V dané věci vycházel odvolací soud správně z názoru, že žalobce má důkazní povinnost ohledně svého tvrzení, že dne 15. 4. 1997 utrpěl zakopnutím o vyčnívající (nedostatečně zapravenou) dlaždici na obecním pozemku úraz přetržením Achillovy šlachy, a že nepříznivé procesní následky spojené s nesplněním této povinnosti stíhají žalobce.

Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To však neznamená, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědi účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědi účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i dokazování doplnit (ust. § 213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich hodnověrnosti.

Jestliže odvolací soud měl pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, pak měl zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel (zejména měl zopakovat výslech žalobce a svědka M. Š., který byl jeho zranění přítomen). Odvolací soud však ve věci rozhodl podle ust. § 220 odst. 2 o. s. ř., aniž by - jak plyne z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 30. 4. 2003 - důkazy provedené před soudem prvního stupně zopakoval, případně by dokazování doplnil o další důkazy (v protokolu o jednání se sice uvádí, že “byl přečten chorobopis a veškeré lékařské zprávy v chorobopise se nalézající týkající se žalobce”, avšak z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by z těchto listin učinil také skutková zjištění). Zatímco soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil skutkové zjištění, že žalobce dne 15. 4. 1997 zakopl o vyčnívající, nedostatečně zapravenou dlaždici na chodníku před domem a utrpěl úraz přetržením Achillovy šlachy, odvolací soud svůj opačný závěr, že nebyl prokázán tvrzený úrazový děj (viz “žalobce vůbec neprokázal kdy, kde a jakým způsobem došlo k jeho poranění”), odůvodnil rozporem ve výpovědi žalobce (ohledně okolnosti, zda k úrazu došlo dne 15. 4. 1997 či 16. 4. 1997, a v kolik hodin) a údajem v lékařském záznamu ze dne 16. 1. 1998, založeném ve spise (v němž se uvádí: “ Ohodnocení úrazu ze dne 15. 4. 97, kdy jmenovaný zakopl v 16,00 hod. o dlaždici a spadl”, přičemž slova “do neoznačeného výkopu” jsou přeškrtnuta), jehož obsahem důkaz ani neprovedl, aniž zopakoval dokazování výpovědí žalobce a výpovědí svědka M. Š., popř. dokazování doplnil. Rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje ani zásady uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.).

Řízení před odvolacím soudem tak trpí procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která dovolacímu brání zhodnotit jeho správnost z hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí krajského soudu ve výroku o věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu žalobce a třetí žalované změněn, podle ust. § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zrušil.

Vzhledem k tomu, že pro uvedenou vadu řízení podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu žalobce a třetí žalované shledáno důvodným, a protože v daném případě jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky na straně žalované vyplývá z právního předpisu (§ 438 odst. 1 obč. zák. - srov. R 1/75), zrušil dovolací soud s ohledem na ust. § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. rozhodnutí krajského soudu i ve výroku o věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu žalobce a druhého žalovaného potvrzen (srov. R 27/99). Současně byly zrušeny i všechny závislé výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a třetí žalovanou a vůči státu a o soudním poplatku a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud ve vztahu žalobce a druhého žalovaného a třetí žalované nejen o nákladech dovolacího řízení, nýbrž znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 poslední věta o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2004

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 02. September 2004