JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1979/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované G. f., spol. s r. o., o 354.948,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 75/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č. j. 25 Co 561/2004-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, č. j. 25 Co 341/2002-55, byl zrušen rozsudek pro uznání ze dne 29. 5. 2002, č. j. 7 C 75/2001-39, jímž Okresní soud v Berouně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 354.948,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a to s odůvodněním, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o.s.ř. nebyly splněny.

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č. j. 7 C 75/2001-111, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 3. 11. 1999 zakoupil v provozovně společnosti D. – K. s. r. o. plynovou tlakovou láhev PB-10, při jejímž připojování ke kamnům dne 12. 11. 1999 došlo k úniku propan – butanu a k výbuchu, jehož následkem bylo zranění žalobce a poškození jeho domu. Žalobce při manipulaci s výrobkem dodržel bezpečnostní předpisy a příčinou výbuchu byl láhvový ventil, vadný již z výroby od závodu A. M. – S., který láhev vyrobil v roce 1991 (láhev byla od té doby provozována cca 8 roků bez problémů). V řízení nebylo prokázáno, že by PB láhev, jejímž výbuchem byla škoda způsobena, plnila plynem právě žalovaná společnost, neboť láhev nebyla opatřena jejím polepem, a nebyl si tím jist ani majitel společnosti D. – K. s. r. o., který sice uvedl, že v předmětné době pro ně láhve plynem plnila žalovaná, nicméně tak jindy činily i další firmy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., tj. protiprávní jednání žalované ani příčinná souvislost a zavinění, nejsou naplněny. Vada výrobku spočívala ve vadném ventilu, jehož výrobce byl žalobci znám, a žalovaná tuto vadu výrobku nemohla nijak ovlivnit. I kdyby věc měla být posuzována podle speciálního předpisu - zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (soud jeho použití vyloučil s ohledem na to, že PB láhev byla uvedena na trh v roce 1991, kdy byla vyrobena, tedy před nabytím účinnosti tohoto zákona, tj. 1. 6. 1998), neodpovídala by žalovaná, nýbrž D. – K. s. r. o., jako dodavatel vadného výrobku.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 25 Co 561/2004-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak aplikoval na ně zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, s odůvodněním, že PB láhev jako konečný výrobek byla uvedena na trh až v době koupě žalobcem, tj. k 3. 11. 1999, tedy již za účinnosti tohoto zákona, byť jednotlivé komponenty výrobku byly vyrobeny před jeho účinností. Odpovědnost výrobce podle tohoto zákona je odpovědností objektivní a dopadá nejen na něj, ale i na další osoby uvádějící výrobky do oběhu. Pasivní legitimace žalované ovšem není dána, protože nebylo jednoznačně prokázáno, že to byla žalovaná, kdo naplnil předmětnou PB láhev plynem (byť je to velmi pravděpodobné); za škodu tedy neodpovídá. I pokud by bylo prokázáno, že láhev plnila plynem žalovaná (jako výrobce součásti výrobku - plynu), zprostila by se odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 5 odst. 2 zákona, neboť vada byla způsobena konstrukcí lahvového ventilu, který nevyrobila žalovaná, nýbrž subjekt, jehož totožnost byla žalobci známa.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., případně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení a dále proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně, a tedy v rozporu s hmotným právem, aplikují příslušná ustanovení zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Namítá, že ustanovení § 5 odst. 2 zákona je třeba vyložit tak, že „umožňuje výrobci součásti výrobku zprostit se odpovědnosti za škodu v případě, kdy tento vyrábí bezpečné a kvalitní výrobky, které se však zapracováním do konečného výrobku, konstrukcí konečného výrobku či nesprávným návodem k finálnímu výrobku stanou vadnými“, nikoli tak, „že by se snad výrobce konečného výrobku mohl zprostit své odpovědnosti za škodu v případě, že by prokázal, že vadná součást byla zapracována do tohoto výrobku“. Výrobcem konečného výrobku je žalovaná, která PB láhev naplnila a uvedla na trh; nelze ji považovat jen za výrobce součásti výrobku, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Dovolatel má dále za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce zakoupil dne 3. 11. 1999 PB láhev v provozovně společnosti D.-K. s. r. o. v C. a že tuto láhev dodala do provozovny žalovaná. Odvolací soud, i když vyslovil, že je velmi pravděpodobné, že předmětnou PB láhev naplnila propan - butanem žalovaná, žádné žalobcem navrhované důkazy neprovedl, nevypořádal se s dalšími svědeckými výpověďmi, vyvodil určité závěry k důkazům provedeným před soudem prvního stupně v rozporu se soudním spisem a jeho rozsudek nepřezkoumal tak, jak mu to ukládá § 212 o.s.ř. Ačkoli soud prvního stupně poučil žalobce podle § 118a odst. 2 o.s.ř., neučinil tak podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o dosud nenavržených důkazech potřebných k prokázání tvrzení, že žalovaná předmětnou láhev plnila; žalobce tak nemohl předvídat pochybnosti soudu o této skutkové otázce. Žádá, aby „v rámci řízení o dovolání byly uvedené důkazy založené ve spise provedeny“, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl dříve rozsudkem pro uznání a zrušující usnesení odvolacího soudu obsahovalo pouze závěry o nedůvodnosti aplikace ustanovení § 153a o.s.ř., nikoliv závazný právní názor na řešení otázky, jímž by byl soud prvního stupně v dalším rozhodnutí vázán. Přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovodit ji tak lze jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přičemž předmětem řízení před odvolacím soudem byl nárok žalobce proti žalované ve výši 354.948,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv odvolací soud rozhodl jedním výrokem, je jednoznačné, že se tato částka skládá ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, a to z částky 347.148,- Kč na náhradě za poškození domu žalobce a z částky 7.800,- Kč na náhradě bolestného. Protože jde o samostatné nároky, je přípustnost dovolání třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže ohledně bolestného bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, 5/2000, pod č. 55). Dovolání tak v této části směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku odvolacího soudu ohledně částky 7.800,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalobce v dovolání tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí mimo jiné s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci a jak se vypořádal s důkazy; tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce, a to zejména k otázce, od níž se odvíjí pasivní legitimace ve sporu, totiž zda předmětnou láhev naplnila plynem právě žalovaná. Dovolatel tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že dne 3. 11. 1999 zakoupil PB láhev v provozovně společnosti D.-K. s. r. o. v C., že tuto láhev dodala do provozovny žalovaná a že odvolací soud, i když vyslovil, že je velmi pravděpodobné, že ji naplnila propan - butanem žalovaná, žádné žalobcem navrhované důkazy neprovedl, nevypořádal se s dalšími svědeckými výpověďmi a vyvodil určité závěry k důkazům provedeným před soudem prvního stupně v rozporu se soudním spisem. Z toho je zřejmé, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Namítá-li dovolatel nesprávnou interpretaci a aplikaci § 5 odst. 2 zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, jež vedly k zamítnutí žaloby, a formuluje-li v tomto směru otázku zásadního právního významu podloženou argumentací k výkladu tohoto ustanovení, směřuje své výhrady proti závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, byť se takovými úvahami soud zabýval. Napadený rozsudek, potvrzující zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, je prvotně postaven na nedostatku pasivní legitimace žalované a poznámka o možné liberaci žalované pro případ, bylo-li by prokázáno, že žalovaná předmětnou PB láhev naplnila, která je vlastně založena na jiném (hypotetickém) skutkovém závěru, než ze kterého soud vycházel, má charakter spíše doplňkové úvahy. Pak ovšem pro řešení takové otázky nelze rozhodnutí považovat za zásadně právně významné.

Žalobce v dovolání dále namítá, že soud prvního stupně jej nepoučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, „že snad dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání tvrzení o tom, že žalovaná předmětnou PB láhev plnila“, a on tedy nemohl předvídat pochybnosti soudu k této otázce, a že „z rozsudku soudu prvního stupně ani nevyplynulo, zda i tato skutečnost byla či nebyla důvodem zamítnutí žaloby“. Ani k těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze totiž usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Dovolací soud tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání, tj. zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, v posuzované věci neshledal.

K žádosti dovolatele, aby byly v rámci dovolacího řízení provedeny jím navržené důkazy, lze jen poukázat na ustanovení § 243a odst. 2 o.s.ř., podle nějž dovolací soud provádí dokazování jen k prokázání důvodů dovolání, a to buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně nebo soudu dožádaného, nikoli ke zjištění sporného skutkového stavu (to je úkolem nalézacího řízení).

Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu – jak sám uvádí – v celém rozsahu, tedy také výrok, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. August 2007