JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1952/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: L. p., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované: P. s., a. s., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: A. p., a. s.,, o zaplacení 48.394,80,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 92/2001, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, č. j. 55 Co 212/2005-157, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č. j. 51 C 92/2001-120, ve spojení s usnesením ze dne 24. 3 2005, č. j. 51 C 92/2001-144, vyhověl žalobě na zaplacení náhrady škody ve výši 48.394,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2000, žalobní požadavek na další 1 % úrok z této částky od 1. 10. 2000 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně (obchodní společnost) je od 23. 1. 1996 prvním a jediným držitelem nákladního skříňového automobilu značky HYUNDAI H-100. Dne 19. 5. 2000 došlo k malé dopravní nehodě, kdy řidič vozu, tovární značky IVECO ML 150, jehož držitelem je žalovaná (rovněž obchodní společnost), narazil zezadu do shora popsaného vozidla žalobkyně a způsobil jí tak na tomto vozidle škodu. Vozidlo žalované bylo pojištěno pro odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla u vedlejšího účastníka. Vozidlo žalobkyně bylo opraveno v servisu A. M., s. r .o., celková cena opravy činila 122.481,80 Kč, avšak vedlejší účastník uhradil pouze částečnou cenu opravy vozidla ve výši 74.087,- Kč. Zbývající částka za opravu vozidla ve výši 48.394,80 Kč, kterou uhradila žalobkyně autoservisu, je žalovanou částkou. Ze znaleckého posudku ustanoveného znalce vzal soud za prokázané, že obecná cena vozidla před havárií byla 159.200,- Kč bez DPH, s 22 % DPH 194.200,- Kč. Téměř stejně ohodnotil vozidlo i znalecký posudek zpracovaný znalcem na žádost vedlejšího účastníka. Celkové náklady na opravu vozidla uvedením do předešlého stavu činily dle vyúčtování částku 122.481,80 Kč. Znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce bylo prokázáno, že dodání nových náhradních dílů dle dodacího listu a provedení prací bylo v souladu s poškozením vozidla, přičemž byly dodány jen ty náhradní díly, které byly autohavárií poškozeny. Po provedené opravě pak byla obecná cena vozidla stejná jako před nehodou, tedy 159.200,- Kč bez DPH, s 22 % DPH 194.200,- Kč, a výše majetkové újmy vzniklá pojistnou událostí je rovna nákladům na opravu vozidla, tj. částce, která byla účtována fakturou. Žalobkyni tedy vznikla škoda, jejíž náhrady se důvodně po žalované domáhá. O úrocích z prodlení rozhodl soud prvního stupně dle § 517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., když ke dni 1. 10. 2000 byla diskontní sazba ČNB 5 %; v požadavku vyšších úroků z prodlení nad 10 % žalobu zamítl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, č. j. 55 Co 212,213/2005-157, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 26.307, 90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2000 potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu ohledně 22.086,90 Kč s přísl. zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud odmítl námitky žalované o stejné důkazní hodnotě posudku znalce ustanoveného soudem a posudku znalce vypracovaného na žádost vedlejšího účastníka. Jako důkaz znaleckým posudkem ve smyslu ust. § 125 o. s. ř. lze hodnotit pouze soudem vyžádaný posudek, naopak posudek vypracovaný z podnětu účastníka lze hodnotit pouze jako důkaz listinou, navíc vždy v hodnocení posudku znalce nutno přihlížet k tomu, na čí žádost byl posudek vypracován. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že cena provedené opravy je škodou, vzniklou žalobkyni na vozidle, když opravou nedošlo k žádnému zhodnocení vozidla, ale oprava pouze uvedla vozidlo do stavu odpovídajícímu stavu před nehodou. Ohledně požadavku žalobkyně, aby jí žalovaná jako náhradu škody zaplatila částku 22.086,90 Kč s příslušenstvím, však odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou, neboť tato částka je částkou DPH účtovanou autoopravnou žalobkyni, která je však rovněž plátcem DPH, a mohla tedy částku DPH účtovanou autoopravnou uplatnit jako odpočet DPH ve svém daňovém účetnictví. Žalobkyně přitom nebyla schopna doložit, jak s částkou 22.086,90 Kč představující DPH účetně naložila, a odvolací soud ohledně této částky žalobu zamítl.

Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí kuse a nedostatečně odůvodnil své právní závěry, které jej vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Neztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, že jí uhrazená DPH není škodou, za níž by žalovaná odpovídala. Dovolatelka svůj názor opírá o ustanovení § 442 a § 443 obč. zák. Částka uhrazená na DPH je dle jejího názoru součástí nákladů na uvedení vozidla do původního stavu. Jednalo se tedy o cenu obvyklou, v níž je zahrnuta také daň z přidané hodnoty, kterou musela žalobkyně uhradit, a proto tvoří i tato zaplacená daň vzniklou škodu. Dovolatelka jako poškozená má potom nárok na náhradu celé skutečné škody, tj. škody odpovídající částce, kterou účelně vynaložila na odstranění následků škodné události, tedy celé úhrady opravy vozidla. Žalobkyně rovněž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 152/2003, ve kterém byl vysloven právní názor, že pro stanovení výše škody způsobené trestným činem je rozhodná cena, za kterou se věc prodává a v případě, že prodej takové věci je jako zdanitelné plnění zatížen daní z přidané hodnoty, je cenou obvyklou cena, za kterou věc kupuje konečný spotřebitel, tj. cena včetně daně přidané hodnoty. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v té části, v níž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi). Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.

Podle § 443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.

Podle § 7 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinného v rozhodném období jsou předmětem daně z přidané hodnoty veškerá zdanitelná plnění za úplatu i bez úplaty včetně nepeněžitého plnění v tuzemsku, pokud tento zákon nestanoví jinak. Za subjekty daně z přidané hodnoty se považují osoby podléhající dani, plátci daně a osoby mající zvláštní vztah k plátci. Osobami podléhajícími dani jsou fyzické a právnické osoby, které provádějí zdanitelná plnění. Jde o osoby, které se mohou stát plátcem daně, a tím jejich zdanitelná plnění budou podléhat dani. Plátcem daně se stane osoba podléhající dani, jestliže se k dani zaregistruje, a to buďto povinně nebo na vlastní žádost. Pro povinnou registraci je pak rozhodující tzv. obrat, což jsou příjmy a výnosy za zdanitelná plnění bez plnění osvobozených od daňové povinnosti, snížené u plátce daně o daň (viz § 3 až § 5 cit. zák. č. 588/1992 Sb.).

Podle § 19 cit. zák. č. 588/1992 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Plátce daně je pak podle § 10 cit. zákona č. 588/1992 Sb. povinen účtovat daň z přidané hodnoty všem svým zákazníkům (daň na výstupu). Vybranou daň pak musí plátce odvést do státního rozpočtu. Přitom má právo tento odvod snížit o výši daně zaplacené na vstupu při nákupu od svých dodavatelů. Daň na vstupu je tedy daň u plátce, kterou vůči němu uplatní jako součást ceny za jím přijatá zdanitelná plnění jiný plátce, nebo daň, která je vyměřena při dovozu zboží (viz § 2 odst. 2 písm. d) cit. zák. č. 588/1992 Sb.).

Z uvedeného výkladu je zřejmé, že daň na vstupu představuje zjednodušeně řečeno pohledávku plátce DPH za finančním úřadem a daň na výstupu pohledávku finančního úřadu za plátcem DPH. Za příslušné zdaňovací období se tyto pohledávky vzájemně započtou a vzniklé saldo představuje daňovou povinnost plátce vůči finančnímu úřadu, v případě opačné bilance pak vznikne tzv. nadměrný odpočet a stát se vlastně stává dlužníkem plátce.

Mají-li být nahrazeny náklady potřebné k uvedení věci do původního stavu, pak v případě, že poškozený je plátcem DPH a škoda vznikla na jeho majetku, který používá při podnikání, představují náklady na opravu tohoto majetku provedené třetí osobou zdanitelné plnění ve smyslu cit. zák. č. 588/1992 Sb. Pokud je osoba, která opravu provedla, rovněž plátcem DPH a vůči poškozenému tuto daň uplatnila, vzniká za normálního běhu okolností nárok poškozeného na odpočet DPH vůči správci daně při přiznání DPH na výstupu. Skutečnou škodou pak může být za těchto okolností pouze částka vynaložená na uvedení věci do původního stavu bez uhrazené DPH plátcem na vstupu, neboť pouze o tuto částku se vzhledem k nároku poškozeného na její odpočet majetek poškozeného snížil. Rovněž není v tomto případě možné považovat zaplacenou DPH na vstupu za účelně vynaložené náklady na odstranění škody, neboť za normálního běhu okolností nic nebrání poškozenému, aby nárok na odpočet této daně vůči správci daně uplatnil a účelně tyto prostředky vynaložil jinak.

Odlišná situace by nastala v případě, kdyby poškozený nebyl plátcem DPH nebo by jako plátce nebyl v konkrétním případě oprávněn uplatňovat nárok na odpočet DPH na vstupu.

Z provedeného dokazování vyplynulo, přičemž správnost skutkových zjištění v tomto směru není dovoláním zpochybněna a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu, že žalobkyně je plátcem DPH a že ke škodě došlo na majetku tvořícím součást jejího podniku, tzn. přijala při výkonu podnikání zdanitelné plnění, uskutečněné jiným plátcem a vznikl jí tak nárok na odpočet DPH. Žalobkyně v řízení nikterak neprokázala, že by u ní v konkrétním případě nastala taková mimořádná skutečnost, která by jí bránila v uplatnění odpočtu DPH zaplacené v rámci nákladů vynaložených na opravu poškozeného vozidla.

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jejích nákladů právo, zatímco žalované a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 14. November 2006