JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1893/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, zastoupené advokátem, o 6.850.358,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 27/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2007, č. j. 13 Co 461/2007-68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 13 Co 461/2005-68, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2007, č. j. 13 C 27/2005-50, ve výroku o věci samé, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 6.850.358,- Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobu, jíž se žalobce jako vlastník nájemního domu domáhal proti státu náhrady škody (ušlého zisku), představující rozdíl mezi smluvním nájemným ve výši, jaké dosahoval v období let 2002 až 2003 ve svém domě, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 (zrušeny nálezem Ústavního soudu ČR č. 528/2002 Sb.), odvolací soud neshledal důvodnou. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy regulace, resp. deregulace nájemného je protiústavní, avšak nedovodil, že by nepřijetí zákonné úpravy pro oblast nájemného zákonodárným sborem bylo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. za situace, kdy zákonodárnému sboru není k přijetí zákona stanovena žádná lhůta, a přijetí zákona, jenž by neodpovídal politickému konsenzu, mu ani nelze uložit. Na základě závěrů vyslovených Ústavním soudem ČR zvažoval případnou odpovědnost státu za škodu vzniklou v důsledku protiústavní nečinnosti svého zákonodárného orgánu podle § 420 obč. zák., avšak pouze za předpokladu, že by bylo postaveno najisto, že nějaká škoda, jenž by byla v příčinné souvislosti s protiústavním postupem státu, vůbec vznikla. Zdůraznil, že žalobou uplatňovaný nárok se může vázat výlučně k období po 20. 3. 2003 (kdy bylo nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb. zrušeno poslední nařízení vlády č. 567/2002 Sb. o regulaci výše nájemného z bytů); do tohoto dne byl stát činný a vydával regulační normy, byť následně zrušené a označené Ústavním soudem ČR za neústavní, a nálezy Ústavního soudu ČR zpětnou účinnost nemají a nemohou mít. Nárok na náhradu škody vůči státu však může přicházet v úvahu jen tam, kde se oprávněný nedomůže svého práva přímo proti druhému účastníku závazkového vztahu. Jelikož se žalobce žádným způsobem nepokusil domoci se svého nároku na nájemcích, není tak schopen tvrdit ani prokázat vznik škody, natož její výši.

Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že se soudy obou stupňů vypořádaly s odůvodněním zamítnutí nároku pouze za období po zrušení regulačních vyhlášek Ústavním soudem, nikoliv však za období předcházející, kdy nájemci platili podle platného a řádně vydaného právního předpisu, nemohli se tak bezdůvodně obohatit na pronajímatelích, a škoda zde prokazatelně vznikla v důsledku příslušné vyhlášky Ministerstva financí, které jako orgán vyhláškou regulaci provádějící vědělo nebo minimálně vědět mělo a muselo o nízkých cenách pronájmu, avšak na politickou objednávku neprovádělo řádnou regulaci při ochraně práv pronajímatelů, naopak je cíleně poškozovalo jako skupinu menší, než je skupina nájemníků. Domnívá se, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy obou stupňů vycházely z nedostatečných a neúplných zjištění a nárok byl posuzován ve světle rozhodovací praxe, která dopadá na období pozdější. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zcela správná a vynesená na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy se soudy vypořádaly s námitkami a tvrzeními žalobce a provedly dostatečné dokazování; má za to, že dovolání je nedůvodné a je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o.s.ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a pro založení přípustnosti dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud důvod neshledal.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno zejména na závěru, že přijímání zákonů zákonodárným sborem nelze považovat za úřední postup, který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, kdy s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům). K námitce dovolatele, že odpovědnost státu za škodu je v předestřené věci dána činností Ministerstva financí, které vydáváním vyhlášek a výměrů regulujících výši nájemného neprovádělo řádnou regulaci při ochraně vlastnických práv pronajímatelů, lze uvést, že vyhlášky a výměry ministerstev jsou normativní právní akty ústředního orgánu státní správy, které se vyznačují svou abstraktností a obecností; nejedná se o akty individuálně právní, jež by byly výsledkem rozhodovací činnosti v konkrétních věcech. Vyhlášky a výměry ministerstev jsou projevem tzv. odvozené normotvorby ministerstva, tedy výsledkem jeho normativní činnosti a nikoli jeho úředního postupu zakládajícího odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Totéž lze ostatně říci i o normativních právních aktech vlády (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, publikovaný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008).

Pro úplnost je třeba dodat, že ani aplikace § 420 a násl. obč. zák., uvažovaná odvolacím soudem a případně zvažovaná dovolatelem, na daný skutkový stav nepřichází v úvahu a je zcela vyloučena, neboť nároky na náhradu škody vyplývající z jednání orgánů státu při výkonu státní moci je třeba posuzovat podle právního předpisu upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Občanský zákoník upravuje (mimo jiné) majetkové vztahy fyzických a právnických osob a majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§ 1 odst. 2 obč. zák.); pokud je účastníkem těchto občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou a má zásadně rovné postavení s ostatními účastníky občanskoprávních vztahů. Fakt, že stát je současně mocenskou organizací, nadanou významnými kompetencemi, při jejichž výkonu může zasáhnout i velmi výrazně do osobní sféry různých subjektů, má význam pro rovinu práva veřejného a do soukromoprávní sféry se nepromítá. Nejdůležitějším znakem státních orgánů, pokud nevystupují jako účastníci občanskoprávních vztahů s právy a povinnostmi, je jejich pravomoc. Jedná se o „vlastní mocenskou“ náplň činnosti, charakterizovanou okruhem prostředků svěřených do působnosti příslušného státního orgánu, typicky právě vydávání právních aktů normativní a individuální povahy. Z uvedeného je zřejmé, že stát má při legislativním procesu postavení vrchnostenské a jeho případná odpovědnost za jednání zákonodárného orgánu při navrhování a schvalování právních předpisů je povahy veřejnoprávní.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze založit ani námitkami, že soudy obou stupňů vycházely z nedostatečných a neúplných zjištění a že nárok byl posuzován ve světle rozhodovací praxe, která dopadá na období pozdější. Dovolatel v tomto směru uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci; Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 10.300,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do vyhlášky č. 277/2006 Sb., (dovolací řízení bylo zahájeno dne 7. 3. 2007), krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 20. 3. 2007), vše navýšeno o 19% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem 12.257,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2009

JUDr. Petr Vojtek , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-