JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1890/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 2) F. n. m., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 31/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2005, č. j. 20 Co 26/2005-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co jeho rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 24 C 31/2003-67, jímž byla žaloba vůči oběma žalovaným v plném rozsahu zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004, č. j. 14 Co 210/2004-77) rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č. j. 24 C 31/2003-85, zamítl žalobu na zaplacení částky 64.852,- Kč „prvým žalovaným event. druhým žalovaným“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s neplatným převodem vlastnického práva k privatizovaným nemovitostem (v žalobě blíže specifikované nemovitosti původního státního podniku M. P.), a to tím, že vynaložil náklady na opravu nemovitostí. Podle žalobce za škodu odpovídá první žalovaná z titulu nezákonného rozhodnutí – usnesení vlády ČR ze dne 23. 6. 1993 o privatizaci - podle zákona č. 58/1969 Sb., a druhý žalovaný jako vlastník nemovitostí v době, kdy žalobce náklady vynaložil. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 10. 1993 uzavřel druhý žalovaný s matkou žalobce H. V. kupní smlouvu, na jejímž základě se stala vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV k. ú. D., které F. n. m. nabyl na základě privatizačního projektu schváleného vládou dne 23. 6. 1993, č. 339. Tyto nemovitosti byly následně převedeny na žalobce darovací smlouvou s právními účinky vkladu ke dni 21. 4. 2000. Rozhodnutím Okresního úřadu P. ze dne 1. 10. 2001, a ze dne 26. 8. 2002, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 30 Ca 305/2001, se na základě uplatněného restitučního nároku ze dne 23. 12. 1992 stali vlastníky nemovitostí právní nástupci L. K. a kupní smlouva mezi druhým žalovaným a právní předchůdkyní žalobce byla pro porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, prohlášena za neplatnou. Soud dospěl k závěru, že zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, nelze na nárok uplatněný proti první žalované aplikovat, neboť vzhledem k ustanovení § 4 odst. 1 zákona nelze takový nárok uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž měla být tvrzená škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 380/97 a sp. zn. II. ÚS 93/99 navíc dovodil, že rozhodnutí státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je rozhodnutím státu jako vlastníka privatizovaného majetku a projevem vlastníkovy vůle, který tak neodpovídá podle ustanovení speciálního zákona; žaloba vůči první žalované proto nemůže obstát. Nárok žalobce není dán ani vůči druhému žalovanému, který je zvláštním zákonem zřízenou právnickou osobou, nikoliv orgánem státu. Žalobce pak nevložil investice do majetku druhého žalovaného, nýbrž do majetku restituentů, vůči nimž mu tím vznikl nárok z bezdůvodného obohacení, a proto žalovaní nejsou pasivně legitimováni.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 20 Co 26/2005-104, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce vůči první žalované nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., a to s odkazem na ustálenou judikaturu v otázce rozhodování státu v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., jako rozhodování vlastníka, nikoli nositele veřejné moci (usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 380/97), bez ohledu na to, o jaké konkrétní otázce jím bylo rozhodováno. Okolnost, že stát při privatizaci rozhoduje jako vlastník, nevylučuje jeho pochybení z hlediska zákonných ustanovení, je však vyloučeno, aby se na daná pochybení vztahovaly zákony o odpovědnosti státu (zákon č. 58/1969 Sb. a zákon č. 82/1998 Sb.). Tím však nemůže být dotčen nárok žalobce na náhradu škody podle § 420 obč. zák., vzniklé porušením právní povinnosti při privatizaci ze strany druhého žalovaného, který předmětné nemovitosti prodal přes uplatněný nárok restituentů (v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb a § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vynaložením investic do cizího majetku bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.) v okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, proto nelze nárok na zhodnocení uplatňovat vůči tomu, kdo později nabyl nemovitost, ale vůči tomu, kdo ji vlastnil v době, kdy k tomuto zhodnocení došlo; není zde proto nedostatek pasivní legitimace druhého žalovaného odůvodněný tím, že došlo ke zhodnocení majetku restituentů, kteří jsou jeho nynějšími vlastníky.

Proti tomuto rozsudku, a to do jeho potvrzujícího výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů aplikovaly nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 380/97 na daný případ nesprávně, vzhledem k jeho odlišnému obsahu vztahujícímu se pouze na proces privatizace ve smyslu výběru uchazečů pro převod vlastnictví privatizovaného majetku. V posuzované věci však žalobce spatřuje nezákonnost v postupu státu představovaného vládou, který nakládal s majetkem, s nímž disponovat nemohl, neboť již dne 23. 12. 1992 byl uplatněn restituční nárok oprávněných na vydání předmětných nemovitostí. Až poté, dne 23. 6. 1993, přijala vláda usnesení č. 339, kterým schválila privatizační projekt na přímý prodej nemovitostí, čímž porušila blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; protože předchozím zrušeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně shodně (v obou případech byla žaloba zamítnuta), lze přípustnost dovolání posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k dovoláním dotčenému výroku ve věci samé založeno na právním závěru, že postup orgánu státu při nakládání s majetkem, byť by byl v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu státu na jiné osoby (tzv. velká privatizace), nezakládá odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Tento právní závěr je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, publikované pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 613/2005, či obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005) a odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (zejména Usnesení ÚS ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, publikované pod č. 27 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998).

Nelze přitom přisvědčit dovolateli, že uvedené závěry se uplatní pouze na tu fázi rozhodování státu o nakládání s majetkem, při níž je vybírán uchazeč, a nikoliv na případy, kdy dojde k prodeji majetku, který není ve vlastnictví státu. Základním předpokladem pro aplikaci zákona o odpovědnosti státu č. 58/1969 Sb. (případně nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.) je, že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní) s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to nejen v souvislosti s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale rovněž i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné nemovitosti do procesu privatizace ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní.

Z toho je zřejmé, že z pohledu dovoláním vytčené právní otázky není napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, tím spíše, že žalobce se ve skutečnosti domáhá nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého vynaložením investic do cizích nemovitostí, nikoli náhrady škody, jak svůj nárok v žalobním návrhu sám označuje. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů a prvé žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. April 2007