JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1849/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému PharmDr. L. Ch., zastoupenému advokátem, o 224.128,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 338/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 17 Co 514/2004-180, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.836,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 18. 3. 1997 se právní předchůdce žalobkyně, S. a. z. z. v P. (dále též jen „S.“), domáhal zaplacení částky 236.628,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku toho, že žalovaný nevyklidil nebytové prostory, tj. lékárnu v M. u., v P. – B., užíval je od 1. 5. 1996 do 31. 12. 1996 bez právního důvodu a žalobci tím vznikla povinnost k náhradě škody vůči nájemci, jemuž nebyl schopen prostory předat k užívání. V průběhu řízení bylo řízení pravomocně zastaveno pro částku 12.500,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 6. 1999, č. j. 24 C 87/97-48, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 1999, č. j. 24 C 87/97-70, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalující městské části částku 236.628,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, č. j. 54 Co 39/2000, 54 Co 40/2000-78, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně částky 224.128,- Kč s příslušenstvím zamítl, ohledně částky 12.500,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, č. j. 25 Cdo 1807/2001-112, byl rozsudek městského soudu v měnícím výroku zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 27. 8. 2003, č. j. 16 Co 400/2003-122, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 1999, č. j. 24 C 87/97-48, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 24 C 338/2003-161, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 224.128,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že S. uzavřel dne 15. 10. 1992 s L. s. hl. m. P. nájemní smlouvu, kterou jí pronajal nebytové prostory – lékárnu v objektu v M. u. v P. – B., s účinností od 1. 7. 1992 na dobu neurčitou. L. s. hl. m. P. pak tyto nebytové prostory smlouvou ze dne 28. 12. 1993 přenechala do dočasného užívání žalovanému. Dohodou o skončení nájmu ze dne 30. 1. 1996 se L. s. hl. m. P. zavázala předat nebytové prostory ke dni 30. 4. 1996 S. Žalovaný o ukončení nájemního vztahu, na němž záviselo jeho podnájemní právo, v předstihu věděl, jak ostatně vyplývá z jeho dopisu ze dne 24. 1. 1996 se žádostí o uzavření nájemní smlouvy, do 30. 4. 1996 však nebytové prostory nevyklidil a nadále je užíval bez právního důvodu až do 31. 12. 1996. S. smlouvou o nájmu ze dne 23. 4. 1996 pronajal nebytové prostory od 1. 5. 1996 společnosti C. s.r.o. (dále též jen „C.“), která za účelem provozování lékárny v pronajatých prostorách uzavřela pracovní smlouvy se dvěma farmaceuty, Mgr. L. P. a RNDr. M. R. Protože k předání nebytových prostor k posledně uvedenému datu nedošlo, byl pracovní poměr obou zaměstnanců ukončen ve zkušební době, přičemž C. za dobu trvání pracovního poměru vyplatila na mzdě 58.320,- Kč Mgr. L. P. a 59.400,- Kč RNDr. M. R. a odvedla za ně pojistné V. z. p. ČR a Č. s. s. z. ve výši 106.408,- Kč. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR dospěl soud prvního stupně po doplnění dokazování k závěru, že společnosti C. vznikla v důsledku nepředání (nevyklizení) nebytových prostor lékárny žalovaným ke sjednanému datu škoda, jelikož nemohla využít pracovní činnosti svých zaměstnanců vyplývající z uzavřeného pracovního poměru. S. zaplatil částku v nyní žalované výši společnosti C. z titulu náhrady škody, za kterou odpovídal jako pronajímatel tím, že pronajaté prostory nepředal k užívání nájemci. Žalobkyně tak má ve smyslu § 440 obč. zák. regresní nárok vůči žalovanému ve výši 224.128,- Kč.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, č. j. 17 Co 514/2004-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když rovněž vzal za prokázané, že společnosti C. vznikla škoda v souvislosti s vynaložením nákladů na zaměstnání dvou pracovníků, kteří v důsledku porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nemohli vykonávat pracovní činnost ve prospěch zaměstnavatele, jelikož jako lékárenští pracovníci nemohou konat svoji práci, a to ani v podobě zařizování lékárny doma nebo v jiných prostorách, ale pouze přímo v prostoru lékárny, která nebyla do konce jejich pracovního poměru žalovaným zpřístupněna. Dále dovodil přímou příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného, který předmětné prostory v termínu nevyklidil, a vzniklou škodou, jelikož pro provoz lékárny bylo zcela nezbytné navázat pracovní poměr s potřebným počtem lékárníků, jejichž pracovní poměr po několika měsících C. ukončila a tak zabránila vzniku další škody. Vzhledem k tomu, že smyslem prevenčních ustanovení § 415 a § 417 obč. zák. není uložení povinnosti předvídat a přizpůsobit se protiprávnímu jednání jiné osoby, nebyla tak škoda způsobena žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem ani společností C. tím, že by zbytečně zaměstnávala tyto pracovníky, jak namítal žalovaný. Odvolací soud neshledal, že by předběžné opatření, vydané v souvislosti se sporem žalovaného a S. o neplatnost ukončení předchozího nájemního vztahu, mělo pro posouzení věci význam, protože jednak bylo následně zrušeno, jednak C. nebyla účastníkem tohoto řízení; bylo tedy prokázáno, že protiprávní jednání žalovaného je v přímé příčinné souvislosti se vznikem žalované škody, tedy se zbytečně vynaloženými výdaji na pracovní poměr zaměstnanců.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), resp. písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda a jaké právní důsledky má vydané předběžné opatření, spočívající v uložení povinnosti nenakládat s dotčenými nebytovými prostorami, na příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovaným a vzniklou škodou a dále zda a jaké právní důsledky má toto předběžné opatření na dodržení prevenční povinnosti předcházet škodám podle § 415 obč. zák. Namítá, že Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 26. 4. 1996, č. j. Nc 25/96-41, vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření, jímž bylo právnímu předchůdci žalobkyně (S.) zakázáno jakkoliv nakládat s dotčenými nebytovými prostorami, přesto však uzavřel se společností C. nájemní smlouvu datovanou dnem 23. 4. 1996, tedy před vydáním předběžného opatření, datum však zpochybňuje. Poukazuje na skutečnost, že pokud C. za této situace uzavřela pracovní smlouvy s oběma zaměstnanci dne 4. 6. 1996, ačkoliv pravděpodobně věděla, že v nebytových prostorách nadále působí žalovaný a že tedy tito zaměstnanci nebudou moci vykonávat předpokládanou činnost, takže zatímco bude povinna hradit jim mzdu a odvádět za ně odvody státu, nebude jim moci přidělovat práci, porušila prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. Pokud C. o existenci předběžného opatření nevěděla, došlo k porušení prevenční povinnosti ze strany S. tím, že o něm společnost C. neinformoval a neučinil vše pro to, aby jí nevznikala škoda; v důsledku toho nese odpovědnost za takto vzniklou škodu právní předchůdce žalobkyně. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, jelikož je neurčité, když dovolatel dovozuje přípustnost jak podle písm. b) tak c) odst. 1 § 237 o.s.ř.; ani dovolací důvod není dostatečně specifikován. Uvádí, že ve vztahu k ustanovení § 415 a 417 obč. zák. je výklad dovolatele o prevenční povinnosti subjektů absurdní a nepřípustný, jelikož k podpisu nájemní smlouvy s třetím subjektem došlo ještě před vydáním předmětného předběžného opatření a tvrzení o antedatování žalovaný neprokázal, tudíž je jednoznačné, že to byl právě žalovaný, kdo porušil zákonem stanovenou povinnost, v důsledku čehož vznikla třetímu subjektu škoda, kterou uhradila žalobkyně a v souladu s ustanovením § 440 obč. zák. má proti žalovanému postih.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak dovozuje žalovaný, neboť soud prvního stupně ve věci samé rozhodl i v dřívějším rozsudku shodně. Dovolání je však v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro právní otázku, která je uplatněna v dovolání a která činí rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, totiž jaké právní důsledky má předběžné opatření, kterým soud v roce 1996 zakázal pronajímateli nakládat s nebytovými prostorami, na práva a povinnosti nájemce při realizaci jeho nájemních oprávnění, a to z hlediska ustanovení § 415 obč. zák. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatel se domáhá aplikace § 415 obč. zák. (podle tohoto ustanovení každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí) na počínání právního předchůdce žalobkyně a zejména jeho tehdejšího nájemce společnosti C., která podle mínění dovolatele porušila tuto povinnost tzv. generální prevence tím, že zaměstnala (a v souvislosti s tím zbytečně vynaložila finanční prostředky) dvě osoby pro práci v nebytových prostorách, ačkoliv věděla, že zde práci nebudou moci vykonávat, přičemž nerespektovala ani soudní předběžné opatření zakazující pronajímateli nakládat s nebytovými prostorami.

Dovolateli je v obecné rovině možno přisvědčit, že povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, dopadá i na poškozeného, má-li možnost vlastním jednáním dosáhnout toho, aby se rozsah škody, za kterou odpovídá škůdce, nezvětšil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS). V posuzovaném případě však není možno dovodit, že by C. tuto prevenční povinnost porušila.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze skutkového stavu, že SAZZ jako pronajímatel předmětných nebytových prostor nahradil společnosti C. škodu spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech na zaměstnání dvou lékárníků v pronajatých prostorách, jejichž řádné užívání ke sjednanému účelu nezajistil v důsledku počínání žalovaného, který v nesprávném přesvědčení o neplatnosti ukončení svého podnájemního vztahu nebytové prostory protiprávně užíval v době od 1. 5. 1996 do 31. 12. 1996. C. uzavřela pracovní smlouvy dne 4. 6. 1996, ačkoliv v soudním sporu mezi žalovaným a S. bylo dne 26. 4. 1996 vydáno předběžné opatření, zakazující S. nakládat s nebytovými prostorami, které bylo zrušeno v odvolacím řízení dne 29. 7. 1996; žalovaný pak nebyl úspěšný ani ve sporu ve věci samé. Správnost těchto zjištění není dovoláním až na výjimku zpochybňována; zmínka dovolatele o možném antedatování nájemní smlouvy mezi S. a C. však není důkazně podložena, přičemž vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být tato skutková okolnost předmětem dovolacího přezkumu.

Není tedy pochyb o tom, že žalovaný v době od 1. 5. do 31. 12. 1996 neoprávněně užíval nebytové prostory a protiprávně tak znemožnil S., aby dostál svým závazkům z nájemní smlouvy vůči nájemci. Společnosti C. není možno vytýkat porušení prevenční povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák., jestliže na základě platné nájemní smlouvy činila kroky k naplnění svých podnikatelských záměrů v pronajatých nebytových prostorách. Nebránilo jí v tom ani předběžné opatření, které jí samotné žádnou povinnost neukládalo ani žádné jednání nezakazovalo, a i když zde byly pochybnosti vznášené žalovaným o platnosti ukončení předchozího nájemního vztahu a bylo zřejmé, že nebytové prostory jsou žalovaným blokovány, nelze přípravu k zahájení provozu lékárny považovat za vybočení z povinností tzv. generální prevence. Jednání společnosti C. při postupných krocích směřujících ke zprovoznění lékárny nevykazuje znaky neobezřetnosti či neopatrnosti ve vztahu k nastalé situaci. Šlo naopak o oprávněný a existujícím poměrům odpovídající postup, přičemž dovolatelem požadované povinnosti předcházet škodám C. dostála tím, že pracovní poměry svých zaměstnanců ukončila ještě předtím, než byl odstraněn protiprávní stav navozený žalovaným, a snížila tak rozsah újmy, jež jí vznikala vynakládáním zbytečných výdajů. Pak je bezpředmětné dovozovat porušení povinnosti generální prevence podle § 415 obč. zák. rovněž na straně S., spočívající v dovolatelem předpokládané okolnosti, že neinformoval C. o vydání předběžného opatření.

Dovolatelův výklad ustanovení § 415 obč. zák. vede k představě, že C. měla přes svůj platný nájemní vztah přerušit veškerou činnost ve vztahu k pronajatým prostorám do doby, kdy žalovaný ukončí své protiprávní počínání. Z takového požadavku je zřejmé, že jde o výklad chybný, legalizující jednání žalovaného, které bylo objektivně v rozporu s právem (jeho přesvědčení o neplatnosti ukončení podnájemního vztahu je z tohoto pohledu nevýznamné). Byl to totiž žalovaný, kdo přes své výhrady k platnosti ukončení svého podnájemního vztahu byl povinen nebytové prostory vyklidit a umožnit jejich užívání. Jestliže tak bez ohledu na neskončené soudní řízení neučinil, vzal na sebe riziko, že v případě neúspěchu v soudním sporu ponese odpovědnost za tím způsobenou škodu. Pro úplnost lze dodat, že podle ustanovení § 77 odst. 3, věty první, o.s.ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005, zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit újmy tomu, komu předběžným opatřením vznikly. Procesní úprava předběžného opatření, účinná i v době, kdy došlo k posuzovaným událostem, tedy zakládala (a v upřesněné podobě zakládá i nyní) nárok na náhradu škody tomu, komu vznikla v důsledku vydání předběžného opatření, jestliže navrhovatel ve věci samé neuspěl. I z tohoto pohledu je zřejmé, že ani vydání předběžného opatření samo o sobě neznamená, že by ten, kdo se jeho vydání domohl, nebyl povinen nahradit škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, byť předběžnému opatření bylo vyhověno.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§ 3 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon představuje částku 34.870,- Kč, po krácení 17.435,- Kč, plus 75,- Kč paušál a 19 % DPH, celkově 20.836,90 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. August 2007