JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1810/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, a Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 167/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. ledna 2005, č. j. 40 Co 616/2004-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 11. 2003, č. j. 24 C 167/2002-72, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči státu zaplacení částky 43.200,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím O. s. S., odboru V., D. i. F.-M. ze dne 22. 9. 1983, č. j. VB-1880/DI-83, bylo žalobkyni uloženo napomenutí podle § 10 písm. a) zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, neboť dne 6. 7. 1983 na nerovném povrchu vozovky nezvládla řízení kola a havarovala mimo silnici v pravém silničním příkopu, čímž si přivodila újmu na zdraví. Nehoda se stala předmětem vyšetřování pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona proti podezřelému Z. B.; usnesením Policie ČR - obvodního oddělení P. - venkov ze dne 15. 10. 1996, č. j. ORPB-193/PBV-TČ-96, byla věc odložena s tím, že úraz žalobkyně byl způsoben její vlastní nepozorností při jízdě a při řízení kola, nikoli cizím zaviněním. Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla usnesením O. s. z. v P. ze dne 22. 1. 1997, č. j. Zn 76/96-38, jako nedůvodná zamítnuta. Návrh žalobkyně proti O. s. s. P. o náhradu škody byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 6. 1989, č. j. 7 C 104/88-120, zamítnut a v odvolacím řízení toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 1989, č. j. 13 Co 427/89-135. Rovněž žaloba na náhradu škody proti žalovaným Z. B. a České republice – Ministerstvu vnitra byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 3. 1994, č. j. 5 C 245/93-32, zamítnuta, odvolání proti tomuto rozsudku pro opožděnost odmítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, č. j. 11 Co 578/94-59, návrh na povolení obnovy řízení zamítnut usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 4. 1997, č. j. 5 C 235/96-32, a toto usnesení potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 1997, č. j. 23 Co 362/97-48. Nárok na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění, které žalobkyně dovozuje z toho, že nemohla být úspěšná v občanskoprávním řízení právě pro nesprávnost úředního postupu orgánů státu při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, a to orgánu S. - oddělení dopravních nehod P. (vyšetřování příčin dopravní nehody neprováděl řádně, objektivně, nebylo řádně ohledáno místo nehody atd.), vyúsťujícího do nesprávného rozhodnutí O. s. S., odbor V., D. i. F.-M. ze dne 22. 9. 1983, č. j. VB-1880/DI-83, dále nesprávného úředního postupu Policie ČR, Obvodní oddělení P. - venkov (ta si nevyžádala řádně znalecké posudky z oboru silniční doprava a z oboru soudního lékařství), vedoucího k nesprávnému rozhodnutí Policie ČR - obvodního oddělení P. - venkov ze dne 15. 10. 1996, č. j. ORPB-193/PBV-TČ-96, ve spojení s usnesením O. s. z. v P. ze dne 22. 1. 1997, č. j. Zn 76/96-38, soud shledal nedůvodným zejména s poukazem na ustanovení § 4 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Dovodil, že tvrzená škoda na zdraví nebyla způsobena nesprávným úředním postupem, neboť pokud orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, právně je posuzuje atd., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, které mohou být zvažovány toliko z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 až § 17 zákona č. 58/1969 Sb., nikoli podle § 18 a § 19 zákona upravujících odpovědnost za nesprávný úřední postup. Nelze přitom hovořit ani o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť žalobkyní uváděná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 1. 2005, č. j. 40 Co 616/2004-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně se zcela správně a úplně vypořádal se všemi skutkovými aspekty v posuzované věci a správně dovodil, že požadavek žalobkyně podle zákona č. 58/1969 Sb. není opodstatněný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, konstatuje, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a jejich právní posouzení představují činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, přičemž nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu tohoto individuálního právního aktu a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (z ustanovení § 4 zákona č. 58/1969 Sb. vyplývá, že otázku nezákonnosti nelze řešit v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím jako otázku předběžnou). Jelikož nedošlo k naplnění hmotněprávního předpokladu odpovědnosti státu, tj. objektivně chybí rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, a okolnosti, z nichž žalobkyně dovozuje nesprávný úřední postup (vady řízení při shromažďování podkladů pro rozhodnutí o přestupku v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 6. 7. 1983), nelze takto kvalifikovat, ztotožnil se odvolací soud zcela se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud rozhodl o podaném odvolání bez důkazů, které navrhovala žalobkyně, ty odmítl a zmařil tak její právo na prokázání uplatněného nároku. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že nevyhnutelnou podmínkou odpovědnosti státu je, aby rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno, a domnívá se, že skutečnost, zda se v daném případě jednalo o nezákonný postup orgánů státu, „měl vyřešit soud prvního stupně jako otázku předběžnou“. Stát odpovídá za nesprávný úřední postup spočívající v tom, že dopravní nehoda ze dne 6. 7. 1983, při níž utrpěla poškození na zdraví, nebyla řádně šetřena a „nebyly zmíněny důležité důkazy a stopy zajištěné na místě nehody“, na základě těchto pochybení dospěly státní orgány k nezákonným rozhodnutím, a z toho důvodu pak žalobkyně neměla podklady pro uplatnění náhrady škody proti konkrétní osobě, která jí újmu na zdraví způsobila. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná (prostřednictvím Ministerstva vnitra ČR) se ve vyjádření zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, shledá-li je přípustným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Soudy obou stupňů v dané věci v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu rozlišily obě formy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. a správně dovodily, že shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 1 - 17 zákona (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 14, pod C 1000). Spatřuje-li žalobkyně nesprávný úřední postup ve vyšetřování skutkových okolností dopravní nehody (dovozuje, že nebyli vyslechnuti určití svědci, nebylo řádně ohledáno místo nehody a nebyly ani zajištěny stopy, jež žalobkyně považuje za rozhodující pro znalecké posudky, které by stanovily pravou příčinu dopravní nehody) jako podkladu (důkazů) pro vydání rozhodnutí, vyložil odvolací soud pojem nesprávný úřední postup správně a v souladu s ustanovením § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Žalobkyní tvrzená pochybení O. s. S., odboru V., D. i. F.-M., Policie ČR - obvodního oddělení P. - venkov a O. s. z. v P. tedy nepředstavují nesprávný úřední postup, nýbrž by mohla znamenat nesprávnost rozhodnutí vydaných na základě chybného skutkového zjištění. Pak je třeba souhlasit rovněž s právním názorem odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 4 zákona č. 58/1969 Sb. je okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).

Dovolatelka též tvrdí, že popsaný a jí kritizovaný úřední postup se projevil v řízení jiném, totiž v občanskoprávních řízeních o náhradu škody, které následně vedla proti škůdcům a v nichž nebyla úspěšná právě proto, že nedisponovala dostatečnými důkazy k doložení uplatněných nároků. Přehlíží však přitom, že podle občanského soudního řádu měla ve sporu důkazní povinnost a v tom, že ji nesplnila, nelze spatřovat nesprávný úřední postup orgánů státu v jiném řízení. Zde je třeba poukázat na smysl a účel trestního řízení, jímž je především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů podle zákona [srov. § 1 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]; obdobné platí i pro řízení přestupkové. Shromažďovaly-li orgány činné v trestním řízení důkazy tak, aby mohlo být rozhodnuto o případné trestní odpovědnosti na nehodě zúčastněných osob (výsledek jejich činnosti, tj. rozhodnutí v trestním řízení nebyla pro nezákonnost zrušena či změněna), nelze v tom, že použití zjištěných materiálů nepostačovalo v jiném (občanskoprávním) řízení k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody, spatřovat nesprávnost jejich postupu, která by byla v příčinné souvislosti s újmou spočívající v neúspěchu v soudním sporu.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl o věci bez provedení jí navržených důkazů a že jí tak znemožnil prokázat nesprávný úřední postup při vyšetřování nehody, napadá tím rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv ohledně právního posouzení věci. Je-li obsahem dovolání námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), nemůže tato okolnost přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit.

Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobkyně tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. May 2007