JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1787/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. S. Č. R., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o 94.285,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 18/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2005, č. j. 21 Co 475/2004-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalující společnost se domáhala zaplacení částky 94.285,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí byla způsobena tím, že tato částka byla z jejího účtu odepsána na základě exekučního příkazu vydaného Finančním úřadem v Ch. n. C., a to nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že na exekučním příkazu byla žalující společnost chybně označena, exekuční příkaz obdržela pouze ve fotokopii, nebyl jí doručen exekuční titul a nebylo rozhodnuto o opravném prostředku proti exekučnímu příkazu.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, č. j. 14 C 18/99-194, žalobu na zaplacení částky 94.285,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní společnosti C. H. T., a.s. H. T., proti níž vydal Finanční úřad v Ch. n. C. exekuční příkaz, který byl na adresu této společnosti doručen a 17. 1. 1997 nabyl právní moci. Exekuce byla vedena na základě vykonatelného rozhodnutí správce daně ze dne 2. 4. 1992. Žalobkyně požádala dne 4. 12. 1996 finanční úřad o zrušení příkazu s odůvodněním, že jí byla doručena pouze kopie příkazu a že vykonávané rozhodnutí jí nebylo doručeno. Soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně nebo její právní předchůdce podali proti exekučnímu příkazu řádný či mimořádný opravný prostředek nebo žalobu na přezkoumání exekučního příkazu, a nebylo ani prokázáno, že by žalobkyni byla doručena pouze fotokopie exekučního příkazu, a uzavřel, že peněžní prostředky byly z účtu žalobkyně odepsány na základě pravomocného exekučního příkazu, tedy na základě rozhodnutí, a nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. Obchodní jméno dlužníka sice nebylo uvedeno na příkazu zcela přesně, nicméně byl označen i identifikačním číslem, a byl tak zcela dostatečně specifikován a toto pochybení administrativního charakteru na vznik škody nemá vliv. Exekuční příkaz byl doručen právnímu předchůdci žalobce, který měl možnost obrany proti němu a nebyla proto důvodnou shledána námitka, že vykonávané rozhodnutí nebylo žalobkyni doručeno.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, č. j. 21 Co 475/2004-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho právním posouzením věci a doplnil, že uplatněný nárok byl zcela správně posouzen podle těch ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., jež upravují odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tvrzená majetková újma vzniklá tím, že na základě exekučního příkazu byly z účtu žalobkyně odepsány peněžní prostředky, je totiž v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím a nikoli s úřední činností státního orgánu, která vydání tohoto rozhodnutí předcházela nebo s jeho vydáním souvisela a byla pro jeho vydání nezbytná. Protože exekuční příkaz nebyl do současné doby příslušným orgánem zrušen, nelze nárok na náhradu škody s odkazem na ust. § 4 odst. 1 cit. zák. uplatnit. K námitce žalobkyně, že vady exekučního příkazu by mohly způsobit nejen jeho nezákonnost, ale i jeho „nicotnost“, uvedl odvolací soud, že tato argumentace nemá na posouzení věci vliv, a odkázal na nález Ústavního soudu č. IV. ÚS 547/1999 ze dne 12. 4. 2000, podle nějž i nicotný správní akt je třeba zrušit. Za nepodstatnou považoval i námitku, že exekuční příkaz byl proveden a bance byl dán příkaz k odepsání peněžních prostředků, ačkoliv proti exekučnímu příkazu podala žalobkyně odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. V exekučním příkazu byl totiž dlužník poučen, že proti němu může podat ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení místo námitek odvolání, které však nemá odkladný účinek (§ 73 odst. 1 a 8 zák. č. 337/1992 Sb.). Pokud zákon odvolání odkladný účinek nepřiznává, lze exekuční příkaz realizovat, a tedy peněžní prostředky na jeho základě z účtu dlužníka odepsat, bez ohledu na případně podané odvolání. V tomto ohledu nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup, který by způsobil žalobkyni škodu. Nárok na náhradu škody nelze proto uplatnit ani za použití § 4 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb., a tvrzená okolnost, že o řádně podaném odvolání proti exekučnímu příkazu nebylo příslušnými finančními orgány zatím rozhodnuto, takže ten zatím nebyl zrušen ani změněn, není příčinou majetkové újmy žalobkyně, jejíž náhrady se domáhá. Tvrzená škoda nevznikla totiž v příčinné souvislosti s nečinností státního orgánu, nýbrž právě na základě jeho rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. je nulitní správní akt nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a zda jsou úkony a rozhodnutí ve vykonávacím řízení prováděném správním orgánem, aniž by vykonávacímu řízení přecházelo řízení završené exekučním titulem, nesprávným úředním postupem či nezákonnými rozhodnutími ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. Uvádí, že v nálezu ústavního soudu, na nějž poukázal odvolací soud, se hovoří o potřebě zrušit rozhodnutí vydané v nalézacím řízení, zatímco odvolací soud hovoří o rozhodnutí vydaném v řízení vykonávacím. Dovozuje, že pro provedení exekuce proti žalující společnosti žádný exekuční titul neexistoval, exekuční titul byl vydán proti jinému subjektu, než proti kterému bylo vydáno rozhodnutí o provedení exekuce, a není proto relevantní, zda nicotným či nulitním správním aktem je exekuční příkaz, ale podstatné je, zda nicotným správním aktem je exekuční titul. Pokud odvolací soud uvedl, že nebýt vydání exekučního příkazu, nebyla by peněžní částka z účtu žalobkyně odepsána, měl pak ve svých úvahách jít ještě dále, protože pokud by v nalézacím řízení nebyl vydán exekuční titul, nemohl by být vydán exekuční příkaz a peněžní prostředky by nebyly odepsány. Právě nesprávný úřední postup spočívající v tom, že exekučnímu příkazu nepředcházel exekuční titul, je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Protože vydání nulitního správního aktu spadá do rámce úředního postupu, je dovolatelka přesvědčena, že úkony činěné na základě nulitního správního aktu jsou nesprávným úředním postupem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není ovšem založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce skutečně má. O takovou situaci se jedná zejména tehdy, jestliže jde o posouzení právní otázky, jež je relevantní jak pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, tak především pro danou věc.

Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Ani jedna z otázek, předložených k dovolacímu přezkumu, není v dané věci zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Je zcela jednoznačné - a rozhodnutí odvolacího soudu z toho také vychází, že finanční částka, jež představuje majetkovou újmu, za níž žalující společnost požaduje náhradu, byla v rámci daňové exekuce odepsána z účtu této společnosti na základě exekučního příkazu. Příčinou vzniku této újmy je tedy vydaný exekuční příkaz, na jehož základě byl proveden výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu, a nikoliv samotný tzv. exekuční titul. Proto otázka, zda rozhodnutí, jež bylo exekučně vykonáno (tj. exekuční titul), je nulitním správním aktem a zda takový nulitní akt je ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nemá zásadní význam pro rozhodnutí v této věci, nehledě k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru o nicotném či nulitním exekučním titulu.

Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá ze skutkových zjištění - finanční částka byla z účtu žalující společnosti odepsána v rámci daňové exekuce, a to na základě vydaného rozhodnutí správce daně, které bylo tzv. exekučním titulem, nemůže mít pro rozhodnutí v dané věci žádný význam řešení otázky, zda vykonávací řízení provedené správním orgánem bez tzv. exekučního titulu se posuzuje jako nesprávný úřední postup nebo jako nezákonné rozhodnutí. Navíc v řízení o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. nemůže soud jako předběžnou řešit otázku zákonnosti či nezákonnosti rozhodnutí, jež nebylo zrušeno (R 35/1977), a to ani rozhodnutí, jež bylo vydáno ve správním řízení exekučním ani ve správním řízení nalézacím.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Pokud jde o blíže nespecifikovanou namítanou vadu řízení, je třeba uvést, že k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.

Proto bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s .ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. May 2007