JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1676/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. A. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. P., zastoupenému advokátem, o 221.423,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě, pod sp. zn. 6 C 213/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, č. j. 20 Co 514/2005-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě, rozsudkem ze dne 15. 8. 2005, č. j. 6 C 213/2004-71, zamítl žalobu na zaplacení částky 221.423,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 8. 1998 a dne 16. 8. 1998 prodal žalobce dvě vozidla zn. Avia za prodejní cenu celkem ve výši 612.330,80,- Kč. Dne 17. 8. 1998 byl na majetek žalobce prohlášen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 48 K 1037/98, konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný. V důsledku prohlášení konkursu byl žalobce povinen podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty z prodeje automobilů v částce 144.078,- Kč. Žalobce kupní cenu obdržel dne 24. 8. 1998, tedy po prohlášení konkursu na jeho majetek, přesto daň finančnímu úřadu zaplatil; finanční úřad ji na výzvu žalovaného vrátil do konkursní podstaty. Finanční úřad pohledávku daně z přidané hodnoty v konkursním řízení přihlásil, ale k uspokojení jeho nároku v konkursním řízení došlo pouze poměrně. Dne 15. 10. 2003 byl konkurs na majetek žalobce zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Žalobce zaplatil dne 28. 1. 2004 finančnímu úřadu v konkursním řízení neuspokojenou část přiznané daně z přidané hodnoty ve výši 122.151,- Kč. V důsledku prodlení s placením této daně bylo žalobci podle jeho tvrzení vyměřeno penále celkem v částce 99.272,- Kč, které rovněž po skončení konkursu zaplatil. Soud prvního stupně žalobu zamítl se závěrem že zaplacením daňové povinnosti žalobci škoda vzniknout ani nemohla, neboť bylo povinností žalobce daň zaplatit; v důsledku prohlášení konkursu došlo pouze k tomu, že finančními prostředky nebyl oprávněn nakládat žalobce sám, ale toto oprávnění přešlo na žalovaného jako správce konkursní podstaty. V řízení před soudem prvního stupně pak nebylo prokázáno, že by žalovaný jako správce konkursní podstaty nepostupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, nebylo tedy zjištěno porušení právních povinností žalovaného, pro které by vznikla žalobci škoda.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 3. 2006, č. j. 20 Co 514/2005-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právním posouzením. Správce daně nemá dle názoru odvolacího soudu v konkursním řízení výjimečné postavení, které by ho zvýhodňovalo oproti ostatním věřitelům. Pokud žalobce žalovanému vytýkal, že žalobcem zaplacenou daň po prohlášení konkursu vyžádal od finančního úřadu zpět a zahrnul ji do konkursní podstaty, ze které pak byli jeho věřitelé uspokojeni poměrně, vytýká mu právě to, že jednoho z jeho věřitelů nezvýhodnil. Postup žalovaného jako správce konkursní podstaty byl zcela v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání a odpovídá i ustálené soudní praxi, přičemž odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 648/04. Žalobci postupem žalovaného v konkursním řízení žádná škoda nevznikla a pokud žalobci bylo vyměřeno penále za pozdní platbu této daně, nebyl to žalovaný, kdo by svým nezákonným postupem tuto pozdní platbu zapříčinil.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že zaplacení daně z přidané hodnoty z prodeje předmětných automobilů se žalovaným konzultoval a ten daňové přiznání z titulu své funkce správce konkursní podstaty spolupodepsal. Tím, že posléze žalovaný vyžádal částku zaplacenou na dani z přidané hodnoty od finančního úřadu zpět do konkursní podstaty, dopustil se jednání v rozporu se zákonem, neboť každý, kdo je plátcem DPH, je povinen daň z přidané hodnoty platit. V tomto případě měl tuto povinnost žalovaný, přestože prodej a úhradu daně z přidané hodnoty provedl žalobce dne 2. 9. 1998, tak jak mu ukládal zákon, a to navíc za situace, kdy nevěděl o prohlášení konkursu (usnesení převzal až dne 24. 8. 1998). Žalobce poukazuje na stanovisko Ministerstva financí ze dne 13. 12. 2004, z něhož vyplývá, že správce konkursní podstaty žádal vrácení daně neoprávněně. Tím, že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, způsobil žalobci škodu, za kterou odpovídá podle § 420 obč. zák. a § 415 obč. zák. Vznik škody dovolatel spatřuje v tom, že žalovaný nezákonným způsobem vyžádal platbu daně z přidané hodnoty od finančního úřadu zpět a zapříčinil tak pozdní platbu daně. Dále dovolatel poukazuje na nepoužitelnost nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 648/04, citovaného odvolacím soudem, pro tento případ. Naopak se odvolává na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že plátce daně zajišťuje pouze její výběr od konečného spotřebitele jménem státu. Nebylo proto významné, zda daň zaplatil konkursní správce nebo úpadce, protože se jednalo o úhradu splatné daňové povinnosti, kde dochází k úhradě dluhu na dani, nikoli o započtení nebo vratitelný daňový přeplatek. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v tomto případě řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., 42/1994 Sb., 74/1994 Sb., 117/1994 Sb., 156/1994 Sb., 224/1994 Sb., 84/1995 Sb., 94/1996 Sb., 151/1997 Sb. a 12/1998 Sb., tj. ve znění platném ke dni 17. 8. 1998, kdy byl prohlášen konkurs na majetek žalobce. Podle § 14 odst. 1 zák. o konkursu a vyrovnání má prohlášení konkursu za účinek přechod oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce konkursní podstaty. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné.

Podle § 9 odst. 1 tehdy platného zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, se zdanitelné plnění při prodeji zboží podle kupní smlouvy považuje za uskutečněné dnem dodání. Podle § 10 odst. 1, 3 cit. zák. č. 588/1992 Sb. povinnost uplatnit daň na výstupu vzniká dnem uskutečnění zdanitelného plnění, pokud zákon nestanoví jinak. Daň na výstupu je plátce povinen uvést do daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění. Vzhledem k tomu, že k prodeji předmětných automobilů došlo ve dnech 12. 8. 1998 a dne 16. 8. 1998, vznikla žalobci povinnost uhradit DPH na výstupu ještě před prohlášením konkursu na majetek žalobce. K prohlášení konkursu došlo až dne 17. 8. 1998. Účinky prohlášení konkursu nastávají vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil. Tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem (§ 13 odst. 4 cit. zák. č. 32/1991 Sb.). Žalobce byl tedy povinen předmětnou daňovou povinnost uvést ve svém daňovém přiznání za příslušné zdaňovací období před prohlášením konkursu, což také správně učinil. Pohledávka správce daně proto představovala běžnou pohledávku za úpadcem podléhající vypořádání v rozvrhovém usnesení. Nejednalo se zde o pohledávku za podstatou, neboť pohledávka správce daně vznikla ještě před prohlášením konkurzu (§ 31 cit. odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb.). Pro právní posouzení pohledávky za úpadcem je nerozhodné, zda úpadce o prohlášení konkursu v okamžiku vzniku pohledávky či jejího plnění ví nebo nikoli.

Účelem právního institutu konkursu je provedení specifické formy uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku a není tak schopen dostát svým majetkovým závazkům. Jedním ze základních právních nástrojů provedení konkursu je přechod dispozičního oprávnění k majetku úpadce na řádně jmenovaného správce konkursní podstaty. Disponuje-li úpadce i po prohlášení konkursu se svým majetkem, jak tomu bylo i v daném případě, jsou takové právní úkony vůči konkursním věřitelům neúčinné, avšak jen tehdy, jestliže poškozují podstatu. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 11. 1998, 31 Cdo 542/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 34/1999.) Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně musí být vydány do postaty; domáhat se toho může správce i kterýkoli z konkursních věřitelů (§ 15 odst. 2 zák. o konkursu a vyrovnání).

Od přechodu dispozičního oprávnění nakládat s majetkem úpadce v konkursu je třeba odlišovat jiné právní skutečnosti, tj. zejména vznik závazků úpadce a jejich plnění, jež nejsou prohlášením konkursu zásadně dotčeny. Prohlášením konkursu ani jeho zrušením existující závazky úpadce bez dalšího nezanikají a nezaniká ani povinnost dlužníka dluh splnit. Dlužník tak může učinit jakýmkoli přípustným způsobem dle své vlastní volby (např. prostřednictvím třetí osoby), nicméně z důvodů výše uvedených není oprávněn po dobu konkursu použít k plnění svých závazků majetek tvořící součást konkursní podstaty.

Zákon o konkursu a vyrovnání ani jiný právní předpis platný v době prohlášení konkursu (ostatně ani v současnosti) nestanovil pro veřejnoprávní daňové závazky žalobce žádný zvláštní režim. Majetek úpadce, byť třeba dle původního záměru úpadce určený na splnění jeho daňové povinnosti, se stává prohlášením konkursu součástí konkursní podstaty a po dobu trvání konkursu s ním nakládá výhradně správce konkursní podstaty. Na tom nic nemění ani skutečnost, že úpadce je povinen přiznat a odvést daň z přidané hodnoty za zdanitelná plnění uskutečněná před prohlášením konkursu.

Právní úkon, kterým žalobce nakládal s majetkem tvořícím součást konkursní podstaty, byť za účelem zaplacení jedné z jeho daňových povinností, byl právním úkonem neúčinným vůči věřitelům, neboť poškozoval podstatu a znevýhodňoval ostatní věřitele. Pokud žalovaný vyžádal plnění z takovéhoto právního úkonu zpět do postaty, jednal zcela v souladu se svými povinnostmi správce konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že žalovaný neporušil uvedeným jednáním žádnou právní povinnost, nevzniká mu ani odpovědnost za případnou škodu na straně žalobce.

Závěry obsažené ve stanovisku Ministerstva financí, nejsou věcně správné, neboť nerespektují odlišnou povahu vzniku daňové povinnosti dle zák. č. 222/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a zákazu nakládat s majetkem tvořícím součást konkursní podstaty dle zákona o konkurzu a vyrovnání. Ve sledovaných souvislostech není významné ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003; toto rozhodnutí se týká posouzení výše škody způsobené trestným činem, nikoli otázky dispozic s konkurzní podstatou.

Jen pro úplnost lze dodat, že úpadce, který nesouhlasí s rozvrhovým zařazením některé ze svých pohledávek nebo se způsobem jejich úhrady v konkursním řízení, je oprávněn podat odvolání proti rozvrhovému usnesení konkursního soudu. Pravomocným rozvrhovým usnesením je vázán i konkursní správce při jeho plnění. Při posuzování náhrady škody způsobené postupem správce v konkursním řízení jsou soudy vázány pravomocným rozvrhovým usnesením konkursního soudu a případné porušení povinností správce konkursní podstaty musí být posuzováno i s ohledem na obsah tohoto usnesení.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud věc posoudil správně a jeho rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z čehož plyne, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2006

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. October 2006