JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 159/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 107/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 112/2004-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, č. j. 10 C 107/2003-34, zamítl žalobu o zaplacení částky 15.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobcův nárok na náhradu morální a psychické újmy způsobené průtahy řízení ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 210/96 a u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 577/98 neshledal důvodným. Zatímco v řízení proti SBD P., probíhajícím u Krajského soudu v Českých Budějovicích, k průtahům nedošlo, ve sporu vedeném proti České republice – Ministerstvu zdravotnictví u Obvodního soudu pro Prahu 2 shledal soud rozhodující nyní o nároku žalobce na náhradu škody neodůvodněné průtahy řízení, které představují nesprávný úřední postup. Zákon č. 82/1998 Sb. ani zákon č. 58/1969 Sb. však možnost odškodnění nemajetkové újmy (tj. morální či psychické) vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu neřeší a zakládá v případě odpovědnosti státu za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci pouze nárok na náhradu škody skutečné a toho, co poškozenému ušlo, tj. újmy majetkové (§ 442 odst. 1 obč. zák.), nikoliv tedy nárok na satisfakci nebo náhradu nemajetkové újmy.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č. j. 11 Co 112/2004-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním závěrem ohledně náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. (resp. zákona č. 58/1969 Sb.). Zdůraznil, že za škodu se v souladu s ustanovením § 442 odst. 1 obč. zák. považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Kromě náhrady škody definované občanským zákoníkem jiný právní předpis nezakládá možnost odškodnění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu nezávisle na majetkovém stavu poškozeného a bez ohledu na skutečnou škodu neumožňuje satisfakci za morální či psychickou újmu, je-li porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě; odvolací soud zde odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 2. 1997, sp. zn. IV ÚS 215/96.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní význam tohoto rozhodnutí spatřuje v otázce právního výkladu možností daných právním řádem České republiky k odškodňování újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení před soudy a v určení postupu soudů za situace, kdy dovodí neodůvodněné průtahy v řízení, avšak není zde dostatečná právní úprava náhradového postupu. Dovolatel se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že jím formulovaný nárok nelze vyjádřit v penězích, a dovozuje, že je na uvážení soudu, jaká výše hodnoty morálních a psychických škod byla průtahy v řízení způsobena. Nedostatek právní úpravy řešící náhradu škody způsobenou orgánem státu proto nemůže vést ke zbavení se odpovědnosti za takto vzniklou škodu, aniž by docházelo k porušování čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

V posuzované věci se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v průtazích soudních řízení, která vedl. Soudy obou stupňů v řízení o náhradu škody správně věc právně posoudily z hlediska odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci (vzhledem k době průběhu řízení) podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V souladu s hmotným právem platným v době rozhodování odvolacího soudu [tj. v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů], i k němu se vážící judikaturou vyšších soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181) odvolací soud dospěl k závěru, že zákon neumožňuje uhradit nemateriální újmu sestávající z morální či psychické újmy, byť by byl zjištěn nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení.

Na tom nic nemění ani námitka dovolatele, že mu bez ohledu na to, zda je upravena zákonem, náhrada nemateriální újmy náleží podle čl. 36 odst 3 Listiny; s ohledem na odstavec 4 téhož článku (v podrobnostech o odškodňování nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem odkazuje na zákon) totiž nárok nevyplývá přímo z Listiny, nýbrž ze zákona č. 82/1998 Sb., který zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu založil až citovanou novelou účinnou od 27. 4. 2006 (po rozhodnutí odvolacího soudu) za podmínek uvedených v ustanovení § 31a. K této později účinné úpravě však dovolací soud přihlížet nemůže, neboť přezkoumává rozsudek odvolacího soudu ke dni jeho vydání. Odvolacímu soudu nelze samozřejmě vytýkat, že nepředjímal nároky, které byly novelou zákona založeny teprve po vydání jeho rozhodnutí, a ani dovolací soud není v rámci dovolacího přezkumu oprávněn posuzovat uplatněný nárok z hlediska nyní účinného ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb.

Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněné právní otázky považovat za zásadně významné po právní stránce a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2006

JUDr. Petr Vojtek, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 28. June 2006