JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1573/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. V. K., o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 124/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2004, č. j. 22 Co 1550/2004-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 13. 4. 2004, č. j. 9 C 124/2003-62, zastavil řízení o zaplacení částky 3.330,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21. 6. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částek 500.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 10. 9. 1999 do zaplacení a 9.470,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21. 6. 2001 do 18. 7. 2003, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 19.200,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 19. 7. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným, jenž je advokátem, smlouvu o právním zastupování ve sporu proti L. V., a. s., která měla odstoupením od smlouvy o dílo způsobit žalobci škodu ve výši 500.000,- Kč. Žalovaný vyinkasoval 28.000,- Kč a kromě několika úkonů právní pomoci sepsal v dubnu 2001 žalobu, avšak k soudu ji nepodal; podle žalobce tím došlo v srpnu 2001 k promlčení nároku. Soud dovodil, že žalovaný porušil svou povinnost plynoucí mu ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, avšak přestože žalobu nepodal, žalobci v příčinné souvislosti s tím škoda nevznikla. Nárok žalobce vůči L. V., a. s., se totiž odvozuje od smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, takže nároky z ní vzniklé se promlčují ve čtyřleté lhůtě (§ 398 obch. zák.), běžící nejpozději od 1. 9. 1999. Přestože tato lhůta skončila dnem 1. 9. 2003, podal žalobce žalobu na náhradu škody proti advokátovi již dne 30. 4. 2003, tedy v době, kdy ještě mohl sám proti L. V., a. s., podat žalobu, kterou opomenul podat žalovaný. Nedůvodným shledal soud i nárok na zaplacení částky 9.470,- Kč, která žalovanému náleží za poskytnutou právní pomoc, zbývající převzatou částku 19.200,- Kč je však povinen vrátit.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 22 Co 1550/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 500.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, zrušil jej ve výroku o zamítnutí žaloby v částce 9.470,- Kč s příslušenstvím i ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k výroku o zamítnutí žaloby v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Zdůraznil a podrobně rozvedl, že smlouva žalobce s L. V., a. s., se řídila obchodním zákoníkem stejně jako promlčení nároků z ní plynoucích, a proto žalobce tím, že žalovaný za něj nepodal ve sjednané době žalobu, o svůj nárok vůči dlužníku nepřišel pro promlčení, které nastalo až po podání žaloby vůči advokátovi. Mezi porušením povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody na straně žalobce tak chybí vztah příčinné souvislosti. Kromě toho by i v případě vznesení námitky promlčení dlužníkem právo žalobce nadále existovalo, avšak lze mít pochybnosti o výši nároku. Ve zbývajícím rozsahu označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, a v zamítavém výroku ohledně částky 9.470,- Kč s příslušenstvím jej proto zrušil.

Proti tomuto rozsudku (konkrétně proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které podává z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel poukazuje na to, že soud prvního stupně nejprve rozhodl formou platebního rozkazu, ačkoliv žalobce o jeho vydání nežádal, a na to, že soud neprovedl dostatečné důkazy o zániku L. V., a. s., a o jejích převodech na další společnosti. Namítá, že v řízení nebylo zjištěno, zda se žalobce, pokud by po selhání žalovaného sám podal žalobu, mohl vůči nástupcům uvedené společnosti svého nároku domoci. Odvolacímu soudu pak vytýká úvahu, že k promlčení nároku by došlo až vznesením námitky promlčení, což podle jeho přesvědčení není soud oprávněn předjímat. Dovolatel je proto přesvědčen, že mezi nečinností žalovaného a nemožností vymoci částku od dlužníka je příčinný vztah. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení právní otázky odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v důsledku nepodání žaloby advokátem ve sjednané lhůtě; dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud je při tom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a může tedy posuzovat jen takové právní otázky, které jsou v dovolání označeny.

Podle § 24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Soudy obou stupňů dovodily porušení povinnosti advokáta využít všechny zákonné prostředky k ochraně zájmů klienta, jestliže ve sjednané době nepodal žalobu proti dlužníku klienta, čímž došlo k naplnění první podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci podle § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. Správně vyložily i to, že škoda, spočívající v dané věci v promlčení žalobcova nároku ze smlouvy o dílo, je ušlým ziskem, tedy majetkovým prospěchem, který bylo možno s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat, avšak v důsledku škodné události k tomu nedošlo, to vše za předpokladu, že nárok byl podle hmotného práva opodstatněný.

Předpokladem vzniku odpovědnosti žalovaného za tuto škodu je vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody, tedy tím, že se uvedený nárok promlčel, a mezi okolností, jež byla toho příčinou, tedy mezi opomenutím žalovaného jako advokáta včas a řádně nárok uplatnit. Škoda přitom nevzniká samotným nepodáním žaloby před uplynutím promlčecí doby, nýbrž právě promlčením nároku žalobce na plnění vůči jeho dlužníku, čímž dochází k zásadnímu oslabení jeho subjektivního práva a v případě vznesení námitky promlčení ze strany dlužníka k jeho faktické nevymahatelnosti. Vznik škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu řádně a včas uplatněno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou promlčení a dobrovolně plnit odmítá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002). Je jednoznačné, že v posuzovaném případě ani konkrétní zjištěné porušení povinnosti žalovaného při výkonu advokacie nevedlo k zániku nároku žalobce (jeho klienta) vůči dlužníku.

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění [jeho správnost není v tomto směru dovolatelem zpochybňována, ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu], že účastníci uzavřeli počátkem roku 2001 smlouvu o právním zastoupení, na jejímž základě měl žalovaný podat žalobu proti L. V., a. s., a to podle dohody účastníků do srpna 2001, aby se nárok nepromlčel. Žalovaný takovou žalobu nikdy nepodal a v době od 11. 2. 2002 měl pozastaven výkon advokacie. Promlčecí doba žalobcova nároku, který měl žalovaný vymoci, uplynula k 1. 9. 2003, tedy až dva roky poté, co měl žalovaný advokát podle dohody účastníků podat žalobu na plnění.

Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že nebýt pochybení advokáta, k uspokojení pohledávky žalobce jeho dlužníkem by došlo, tedy že toto pochybení je hlavní a rozhodující příčinou vzniklé majetkové újmy. V dané věci je zřejmé, že okolnost, že žalovaný nepodal u soudu žalobu do konce srpna 2001, nezpůsobila nevymahatelnost této pohledávky, neboť nárok žalobce se nepromlčel ke dni, kdy žalovaný opomenul podle dohody účastníků žalobu podat, nýbrž až o dva roky později, tedy bez přímé souvislosti s pochybením žalovaného. Na tom nic nemění okolnost, že již předtím činil žalovaný kroky k případnému odškodnění žalobce tím, že se obrátil na svého pojistitele odpovědnosti za škodu. Ostatně ještě v době, kdy žalobce vůči žalovanému uplatnil u soudu nárok na náhradu škody, nebyl jeho nárok proti L. V., a. s., promlčen.

Je zároveň zřejmé, že správnosti popsaných závěrů se nemohou dotknout dovolací výhrady k postupu soudu prvního stupně při vydání platebního rozkazu či při ověřování právního nástupnictví dlužníka žalobce, neboť jde o otázky, které nejsou významné pro zjištění vztahu příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného při výkonu advokacie a vznikem škody na straně žalobce.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. May 2007