JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1496/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: Statutárnímu městu P. – Úřadu městského obvodu P., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a. s., na straně žalované, o 354.600,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 24 C 460/2003-139, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2006, č. j. 12 Co 621/2005-183, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2006, č. j. 12 Co 621/2005-183, se ve výroku I. o věci samé co do částky 168.000,- Kč a i v závislých výrocích III.-VI. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaného odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody ve výši 354.600,- Kč, což odůvodnil tím, že dne 17. 12. 2001 upadl na neošetřené místní komunikaci čtvrté třídy ve vlastnictví žalovaného a poranil si pravý kolenní kloub i pravé hlezno. Odškodnění požadoval v částkách 102.600,- Kč za vytrpěnou bolest a 252.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21. 6. 2005, č. j. 24 C 460/2003-139, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 24 C 460/2003-147, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 185.377,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco do částky 169.222,50 Kč byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 17. 12. 2001 žalobce uklouzl a upadl na místní komunikaci čtvrté třídy (§ 6 odst. 3 písm. d) zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) ve vlastnictví žalovaného v P., Sluneční ulici, zlomil si pravý kolenní kloub i pravé hlezno a vznikla mu tak škoda na zdraví, za níž žalovaný odpovídá dle ust. § 27 odst. 3 zák. č. 13/1997 Sb., neboť zmíněný chodník v inkriminovaný okamžik trpěl závadou ve schůdnosti, jež byla v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce. Žalovaný oproti tomu neprokázal existenci liberačního důvodu zakotveného v ust. § 27 odst. 3 zák. č. 13/1997 Sb. S ohledem na datum škodné události (17. 12. 2001) i ustálení zdravotního stavu žalobce soud prvého stupně posoudil náhradu bolestného dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., zatímco na ztížení společenského uplatnění aplikoval vyhlášku č. 440/2001 Sb., přičemž vycházel z lékařských zpráv vypracovaných MUDr. M. T. a MUDr. T. P., kteří ohodnotili bolestné z předmětného úrazu 427,5 body (12.825,- Kč) a ztížení společenského uplatnění 1400 body, jež byly ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. navýšeny o 50% (2100 bodů - částka 252.000,-Kč). K posuzované škodě na zdraví došlo i z toho důvodu, že žalobce při své chůzi nepoužil dne 17. 12. 2001 žádnou protetickou pomůcku, ačkoli to jeho stav vyžadoval, v čemž soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 450 obč. zák., jež umožňuje náhradu škody přiměřeně snížit (v posuzovaném případě o 30%). Závěr o nutnosti použití protetické pomůcky žalobcem a o jeho patologické viklavosti pravého kolene učinil soud prvého stupně výhradně ze svědecké výpovědi MUDr. T. Soud prvého stupně tak žalobci přiznal na náhradě bolestného částku 8.977,50 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 176.400,- Kč.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č. j. 12 Co 621/2005-183, rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 180.825,-Kč (12. 825,- Kč na bolestném a 168.000,- Kč na ZSU) do tří dnů od právní moci rozsudku, v zamítavém jej změnil tak, že žalobu zamítl do částky 173.775,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že v posuzovaném případě je dána odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci na zdraví shora zmíněným úrazem (základ nároku), avšak na rozdíl od soudu prvého stupně neshledal podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dle ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. zejména s ohledem na věk žalobce a ani podmínky zakotvené v ust. § 450 obč. zák. umožňující přiměřené snížení náhrady škody s tím, že závěr soudu prvého stupně o spoluzavinění žalobce na vzniku jeho úrazu nepoužitím nezbytné protetické pomůcky byl shledán nesprávným, neboť viklavost kolene žalobce nebyla v řízení prokázána.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (jen do vyhovujícího výroku o věci samé a výroků nákladových) z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je charakterem měnící. Odvolacímu soudu zejména vytýká, že se výrazně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvého stupně o viklavosti pravého kolene žalobce bez náležitého provedení dokazování, a požaduje z tohoto důvodu zrušení výroku o věci samé, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 180.825,- Kč, jakož i výroků akcesorických (závislých).

Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a z jeho obsahu je nepochybné (§ 243c, § 41 odst. 2 o. s. ř.), že žalovaný uplatnil dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání ohledně částky 168.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění pak vyplývá z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek má měnící charakter.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.

Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Z těchto ustanovení vyplývá, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. O nové hodnocení důkazů jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Zásada, podle níž odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), neznamená, s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení nebo svědka. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr než soud prvého stupně (ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska dokazování irelevantní), jestliže důkaz sám neopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.). Při hodnocení důkazů totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen v protokolu, i další skutečnosti, které v protokolu zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 44/1966 a R 92/1968 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek). Neučiní-li tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení je v takovém případě postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (srovnej též rozsudky Nejvyššího soudu z 22. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 977/96, z 18. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 635/96, a z 31. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdon 1201/2000, posledně jmenovaný publikovaný pod C 136/svazek 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávané nakladatelstvím C. H. Beck).

V dané věci soud prvního stupně učinil zjištění o viklavosti pravého kolene žalobce ze svědecké výpovědi MUDr. T. (prvý odstavec na str. 4, část odůvodnění na str. 7 rozsudku soudu prvého stupně a č. l. 133, 134 spisu), zatímco soud odvolací dospěl k odlišnému skutkovému závěru bez opakování či doplnění dokazování, z čehož vyplývá, že hodnotil výpověď tohoto svědka jinak než soud prvého stupně, aniž sám výslech svědka MUDr. T. opakoval. Odvolací soud tak učinil zjištění v rozporu s ust. § 132, § 211 a § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s tím, že přiléhavé zodpovězení otázky spoluzavinění žalobce na vzniku škody na zdraví dle § 441 obč. zák. má zcela zásadní význam pro rozhodnutí dané věci.

Je tedy zřejmé, že ve věci samé ohledně částky 168.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění je dán dovolací důvod uvedený v ust. § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ve zmíněné části zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu i o nákladech původního řízení včetně nákladů vzniklých v dovolacím řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Oproti tomu ohledně částky 12.825,- Kč uložené žalovanému zaplatit žalobci (náhrada za bolest) bylo dovolání žalovaného odmítnuto dle § 218 písm. c) o. s. ř. za použití § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jednotlivé složky práva na náhradu škody, kterým je vymezen obsah náhrady škody, se projevují jako samostatné dílčí nároky.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2006

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. July 2006