JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1458/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce a/ J. H., zastoupeného advokátem, b/ G. H., a c/ Ing. H. B., proti žalovanému JUDr. P. L., o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 358/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, takto:

I. Dovolání žalobce a/ se odmítá.

II. Žalobce a/ a žalovaný nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 C 358/2000-73, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 500.000,- Kč s úrokem z prodlení, a žalovanému uložil povinnost zaplatit druhé a třetí žalobkyni společně a nerozdílně částku 500.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14. 2. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené jednáním žalovaného, který za dnes již zemřelé právní předchůdce žalobců JUDr. V. H. a Ing. J. H. udělil souhlas s demolicí objektu jejich cihelny, aniž k tomu byl oprávněn. Soud zjistil, že žalovaný byl pravomocně uznán vinným, že jako advokát v rozporu s dohodou o správě majetku uzavřenou s klienty JUDr. V. H. a Ing. J. H. a proti vůli Ing. J. H. uzavřel s obecním úřadem dohodu, že obec V. provede demolici objektu cihelny, a poté, co v říjnu 1992 vypověděl plnou moc, jménem Ing. J. H. udělil souhlas s demolicí a v důsledku jeho jednání demolice cihelny byla v dubnu 1994 provedena, čímž způsobil poškozenému Ing. J. H., resp. jeho právním nástupkyním škodu. Soud, vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem a na základě zjištění, že obě žalobkyně jsou dědičkami Ing. J. H., shledal důvodným nárok obou žalobkyň, které se s nárokem na náhradu škody připojily k trestnímu řízení. Oproti tomu dovodil, že žalobce jako dědic po svém otci JUDr. V. H., který zemřel, není ve sporu o náhradu škody aktivně věcně legitimován. Jak soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 D 314/2003, dědictví po zůstaviteli JUDr. V. H., zemřelém, bylo potvrzeno jeho synům, tj. žalobci a PhDr. V. H., a dovodil, že s ohledem na nerozlučné společenství dědiců by měli vystupovat oba v tomto řízení. Dospěl proto k závěru, že žalobci aktivní legitimace z titulu dědění nesvědčí. Dále dovodil, že na základě darovací smlouvy mezi žalobcem a jeho otcem z roku 1995 nárok na odškodnění na něho nepřešel, neboť ve smlouvě je výslovně uvedeno, že její součástí není nevyřešená náhrada škody způsobená znehodnocením nemovitostí, a ani postupní prohlášení ze dne 10. 2. 1998 o postoupení nároků JUDr. V. H. ze škody vzešlé škodním jednáním JUDr. P. L. na žalobce, není důkazem o převodu nároku, neboť nebyl přeložen originál, podpis JUDr. V. H. byl zpochybněn a nebyla uvedena výše pohledávky, což vede k závěru o neurčitosti tohoto právního úkonu. Na základě zjištění, že JUDr. V. H. s demolicí cihelny souhlasil, souhlas vždy uděloval ústně a ani k trestnímu řízení proti žalovanému se nepřipojil, soud dovodil, že chybí jeden ze základních předpokladů pro přiznání náhrady škody podle § 420 obč. zák., a to protiprávní jednání škůdce ve vztahu k poškozenému.

K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení mezi nimi potvrdil. Ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu k oběma žalobkyním rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry, že žalobce neprokázal darování ani postoupení pohledávky, a vzhledem k tomu, že předmětem dědického řízení nebyla pohledávka zůstavitele vůči žalovanému, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99 uzavřel, že aktivní legitimace svědčí všem dědicům, kteří v řízení o právech a povinnostech vůči jiným osobám mají postavení nerozlučných společníků, a nepodá-li některý z nich žalobu, musí být žaloba ostatních dědiců pro nedostatek věcné aktivní legitimace zamítnuta.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a/ dovolání, jež odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), který řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítá, že oba soudy oddělily jeho nárok od nároku dalších dvou žalobkyň, ačkoliv skutkový a důkazní základ žaloby je u všech žalobců zcela shodný. Nesouhlasí s názorem obou soudů, že k podání žaloby není aktivně legitimován, a uvádí, že bylo prokázáno, že se stal dědicem veškerého majetku i pohledávek po svém otci a k přechodu tak došlo ex lege v rámci dědického řízení. Pokud jde o postupní prohlášení ze dne 10. 2. 1998, uvádí, že jeho originál by měl být založen v trestním spise Okresního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 195/96. Žalobce je přesvědčen, že o celém nároku proti žalovanému mělo být rozhodnuto stejně, neboť ani při rozhodování o vině žalovaného v trestním řízení k takovému rozdělení nedošlo a soud je trestním rozhodnutím vázán. Nesouhlasí s názorem o nerozlučném společenství dědiců v řízení a poukazuje na Nálezy Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. III. ÚS 258/03 a sp. zn. Pl. ÚS 33/97 o tom, že soud není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení a smí se od něj odchýlit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v tomto rozsahu věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy jde-li o právní otázku, jejíž řešení se v soudní praxi neustálilo nebo která dosud dovolacím soudem nebyla řešena, popř. která je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem.

V daném případě je dovolání podáno pro otázku aktivní legitimace žalobce.

Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně je založeno na závěru, že nebyla-li pohledávka zůstavitele vypořádána v dědickém řízení, mají dědici ve sporu s jinými osobami ohledně této pohledávky, patřící do dědictví, postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), a žalobce, který není jediným dědicem po zůstaviteli, není aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému.

Škoda, spočívající v hodnotě demolovaného objektu cihelny, vznikla ještě za života otce žalobce JUDr. V. H. a jeho nárok na náhradu škody přešel po jeho smrti na jeho právní nástupce – oba syny, kteří jsou dědici a kteří až do vypořádání dědictví se považují za vlastníky celého majetku zůstavitele. V řízení, v němž uplatňují nároky z dosud nevypořádaného majetku zůstavitele, mají postavení tzv. nerozlučných společníků ( § 91 odst. 2 o. s. ř.).

Otázka aktivní legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, je soudy řešena jednotně, byla opakovaně řešena dovolacím soudem a právní názor, jaký zaujaly soudy obou stupňů, je plně v souladu s publikovanou judikaturou i s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, roč. 1974, pod č. 24, roč. 2002, pod č. 49, roč. 1974, dále rozsudek NS ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 6/2000 pod č. 67, rozsudek NS ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, rozsudek ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005).

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá z hlediska otázky aktivní legitimace žalobce zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v tomto řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 09. May 2007