JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1379/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ M. S., zast. advokátem a 2/ R. N., zast. advokátkou, o 1.839.678,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 122/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. ledna 2005, č. j. 30 Co 321/2004-493, takto:

I. Dovolání se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu částku 1.839.678,- Kč s příslušenstvím jako náhradu za jeho zboží, ke kterému mu žalovaní dne 25. 11. 1992 znemožnili přístup a on tak ztratil možnost se zbožím nakládat.

Okresní soud v České Lípě poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 26. 11. 1997, č. j. 13 C 122/93-110, jímž byla žaloba na zaplacení částky 1.839.678,- Kč zamítnuta, byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. 9. 1999, č. j. 29 Co 103/98-143, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 17. 5. 2000, č. j. 13 C 122/93-184, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 839.678,- Kč a žalobu na zaplacení další částky 1.000.000,- Kč společně a nerozdílně zamítl. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení částky 1.839.678,- Kč je důvodný, avšak vzhledem ke kompenzačním námitkám žalovaných započetl proti této pohledávce celkem 600.000,- Kč a 400.000,- Kč, když existence ostatních pohledávek namítnutých k započtení a tvrzených ve výši 334.782,- Kč (nedoplatek nájmu za prodejnu K.), 66.000,- Kč (půjčka na auto), 250.000,- Kč (nájem za zámečnictví), 390.000,- Kč (domovní daň, 80.000,- Kč (na nákup zboží), 140.000,- Kč (na vydražení prodejny v M.) a 125.000,- Kč (z částky 525.000,- Kč) nebyla v řízení prokázána, stejně jako částka 99.500,- Kč složená na účet, k němuž měli podpisové právo všichni 3 účastníci, a nebylo prokázáno, že by ji žalobce od žalovaných obdržel, tvrzení prvního žalovaného ohledně částky 72.000,- Kč bylo vyvráceno písemným dokladem, což první žalovaný to vysvětlil tím, že se spletl, a nebylo prokázáno, že by žalobce obdržel částku 99.456,- Kč od žalovaných na vyrovnání hodnoty zboží. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání všech účastníků rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 6. 2001, č. j. 30 Co 341/2000-252, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno uzavření dohody o společném podnikání žalobce a druhého žalovaného a žalobce dostatečným způsobem prokázal, že zboží v prodejně K. ke dni 26. 11. 1992 bylo jeho vlastnictvím. Protože oba žalovaní protiprávně v listopadu 1992 zamezili žalobci v přístupu a dispozici se zbožím na prodejně, odpovídají za škodu tím žalobci způsobenou, a to společně a nerozdílně. Vzhledem k tomu, že dosud nespornou výši škody žalovaní ve svých závěrečných návrzích zpochybnili, stala se výše škody spornou skutečností, ohledně níž je třeba provést dokazování, a za tím účelem byla věc soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 13 C 122/93-438, žalobu na zaplacení částky 1.839.678,- Kč s 3% úroky z prodlení od 26. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 18% úroky z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že mu vznikla škoda v důsledku chování žalovaných, neboť ani na základě znaleckého posudku, jímž provedl důkaz, nebyla zjištěna přesná výše škody, spočívající v hodnotě zboží na prodejně, a podle názoru soudu prvního stupně žalobce a druhý žalovaný, i když neuzavřeli dohodu o společném podnikání, společně podnikali na základě fakticity bez jakéhokoliv právního aktu. Proto žalobu zamítl, aniž by se znovu zabýval námitkami započtení vznesenými žalovanými pro případ, že by jiná jejich obrana proti žalobě nebyla shledána důvodnou.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 30 Co 321/2004-493, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba co do částky 839.678,- Kč s 3% úroky z prodlení od 26. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 18% úroky z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení se odmítá, a v části ohledně 628.745,39 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15. 1. 1995 žalobě vyhověl, ve zbytku ohledně zaplacení dalších 371.254,61 Kč s úrokem z prodlení a na zaplacení dalšího úroku z prodlení z částky 628.745,39 Kč ve výši 3% od 26. 11. 1994, ve výši 18% od 15. 7. 1994 do 14. 1. 1995 a ve výši 2% od 15. 1. 1995 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že žalobce při jednání dne 3. 6. 1994 zvýšil svůj žalobní požadavek o dalších 839.678,- Kč, aniž by změnu žaloby jakkoliv odůvodnil a nedostatky ve změněné žalobě neodstranil, měl soud prvního stupně postupovat podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a žalobu v rozsahu 839.678,- Kč s příslušenstvím odmítnout, a nikoliv se v této části zabývat sporem věcně (§ 220 odst. 1 v návaznosti na § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř.). Pokud jde o náhradu škody na zboží v částce 1.000.000,- Kč, odvolací soud poukázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 1. 6. 2001, v němž byl učiněn definitivní závěr, že mezi žalobcem a druhým žalovaným se nemohlo jednat o společné podnikání a nemohlo být založeno ani faktickým stavem a že žalobce v řízení prokázal, že zboží v prodejně K. v N. B. ke dni 26. 11. 1992 bylo jeho výlučným vlastnictvím. V tomto směru odvolací soud vycházel i z dalších důkazů následně v řízení provedených, které svědčily ve prospěch závěru o vlastnictví zboží. Protože oba žalovaní společným jednáním znemožnili žalobci disponovat se zbožím, stíhá je oba povinnost nahradit žalobci újmu, která v jeho majetkové sféře nastala, neboť jejich postup je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Odvolací soud výši skutečné škody určil na základě znaleckého posudku, který na podkladě inventurního soupisu zjistil prodejní cenu zboží v celém objemu s ohledem na výši marže v daném místě a čase a po jejím odečtení stanovil nákupní cenu zboží ke dni 26. 11. 1992 v částce 1.628.745,39 Kč. Dále se soud vypořádal s kompenzačními námitkami (půjčka 600.000,- Kč a platba žalobci 300.000,- Kč po datu 26. 11. 1992), které byly zohledněny již při podání žaloby, a z dalších částek započetl prokázaných a nesporných 100.000,- Kč. Ostatní kompenzační námitky jak prvého tak druhého žalovaného neshledal odvolací soud důvodnými, neboť existence pohledávek nebyla prokázána. Částky 125.000,- Kč (zbývající z celkové sumy 525.000,- Kč), dále 334.782,- Kč (nájemné za provozovnu K.), 66.000,-Kč (půjčka na automobil), 250.000,- (za nájem provozovny zámečnictví), 390.000,- Kč (za domovní daň) prokázány nebyly, naopak existence některých z nich byla vyvrácena. Po započtení zbývá tedy dle závěru odvolacího soudu k zaplacení částka 628.745,39 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal první i druhý žalovaný dovolání. První žalovaný napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě bylo vyhověno, a dále výrok o nákladech řízení. Namítá, že v jeho případě není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to protiprávní jednání a zavinění. Se žalobcem a druhým žalovaným uzavřel nájemní smlouvu na pronájem prodejny K. v N. B. a tato smlouva je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu městského úřadu. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouvu s ním uzavírali oba a že při podnikání používali razítko „K. – H. – N.“, je přesvědčen, že na jejich podnikání dopadá § 10 odst. 2 obchodního zákoníku, které stanoví, že podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny plnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně. Z toho dovozuje, že jestliže on jako vlastník nemovitosti, kde měli žalobce a druhý žalovaný uskladněno zboží, umožnil dispozici s ním jednomu z nich, žádnou právní povinnost neporušil, protože nemohl vědět, že smluvní vztahy žalobce a druhého žalovaného nejsou platné a že druhý žalovaný měl za povinnost se s žalobcem vyrovnat. Nesouhlasí s tím, že jeho povinnost k náhradě škody je společná a nerozdílná s druhým žalovaným, za svoji osobu vznesl několik kompenzačních námitek, kterým zčásti odvolací soud vyhověl, a jeho kompenzační námitky tak prospívají i druhému žalovanému, který žalobci neposkytl nic. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadených částech zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Druhý žalovaný podal dovolání rovněž proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 628.745,39 Kč s úroky z prodlení a proti výrokům o nákladech řízení. Uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci - a podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Druhý žalovaný namítá porušení zásady dvojinstančnosti, když odvolací soud zohlednil pouze některé kompenzační námitky a v odůvodnění svého rozhodnutí se nevyjádřil ke všem kompenzačním námitkám (konkrétně 99.500,- Kč, 72.000,- Kč a 99.456,- Kč). Dále namítá vadná skutková zjištění k otázce jeho společného podnikání se žalobcem, v této souvislosti poukazuje na nájemní smlouvu ohledně provozovny K., kterou uzavřeli žalobce a druhý žalovaný jako nájemci s prvním žalovaným jako pronajímatelem, a uvádí, že oba se chovali jako rovnocenní partneři, měli i označení na razítku, pod kterým v době do 16. 11. 1992 vystupovali, oba měli dispoziční právo k bankovnímu účtu a podstatným důkazem o společném podnikání jsou i účetní doklady za rok 1992, které odvolací soud nesprávně hodnotil a z tohoto důkazu vyvodil nesprávné závěry. Zpochybňuje vlastnictví žalobce ke zboží na prodejně s tím, že důkazy, z nichž odvolací soud vycházel, nejsou způsobilé prokázat vlastnictví zboží, a odvolacímu soudu vytýká pochybení ve skutkových závěrech ohledně výše škody, zejména když na tak široký sortiment zboží byla použita průměrná marže 20%, a znalcovo vyčíslení hodnoty zboží při nemožnosti zjistit přesnou výši marže u jednotlivých druhů zboží tak neodpovídá skutečné hodnotě zboží. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil po stránce právní otázku společného podnikání mezi žalobcem a druhým žalovaným, když neaplikoval ust. § 10 odst. 2 obch. zák., zejména když v obchodních sporech proti žalobci a druhému žalovanému soud dovodil, že žalobce a druhý žalovaný podnikali společně. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadených částech zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že obě dovolání, jež jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nejsou opodstatněná.

Pokud první žalovaný namítá nedostatek protiprávnosti a zavinění svého jednání, když jako pronajímatel zamezil vstup do provozovny jednomu z nájemců, o němž byl přesvědčen, že podniká společně s druhým nájemcem, je třeba uvést, že ani v případě, že by oba byli společnými podnikateli, nebyl pronajímatel oprávněn některému z nich bránit v přístupu a v dispozici se zbožím, které měl uskladněno v provozovně. Z hlediska protiprávnosti jeho jednání vůči žalobci není proto podstatné, zda ve smyslu § 10 odst. 2 obchodního zákoníku podnikal žalobce a druhý žalovaný společně či nikoliv. Okolnost, že první žalovaný umožnil dispozici se zbožím jen jednomu z nich, nebo že se později dozvěděl, že nájemní smlouva je neplatná, nejsou okolnostmi vylučujícími protiprávnost jeho jednání a neprokazují ani nedostatek zavinění na jeho straně. Odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je totiž založena na principu presumovaného zavinění, a to ve formě nevědomé nedbalosti. Zavinění žalovaného neprokazuje ve sporu žalobce, neboť jsou-li předpoklady odpovědnosti žalovaného splněny, je na něm, aby ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. prokázal, že škodu nezavinil, tzn. že nevěděl a ani předvídat nemohl, že svým jednáním může jinému způsobit škodu.

Vzhledem k tomu, že při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému (§ 438 obč. zák.) s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle účasti na způsobení škody (§ 439 obč. zák.), není pochybením, jestliže soud takto rozhodl. Kompenzace pohledávek znamená zánik pohledávky věřitele bez ohledu na to, zda se jedná o započtení pohledávky jednoho nebo všech solidárně zavázaných dlužníků. Právě ve vzájemném vypořádání mezi dlužníky, tj. žalovanými, lze tyto okolnosti vyřešit.

Druhý žalovaný namítá nesprávná skutková zjištění k otázce společného podnikání se žalobcem a nesprávné právní posouzení s poukazem na ust. § 10 odst. 2 obch. zák.

Ust. § 10 odst. 2 obchodního zákoníku stanoví, že podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny plnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně.

Společné jméno a ani fakticita společného podnikání více osob nezakládá a ani v roce 1992 nezakládala právní subjektivitu takového společenství. Smyslem uvedeného ustanovení je založení solidární odpovědnosti společníků vůči třetím osobám při plnění závazků, vzniklých při tomto podnikání. Ve vztahu k třetím osobám jsou tedy společní podnikatelé povinni plnit své společné závazky solidárně, avšak toto ustanovení neřeší jejich vztahy navzájem a nezakládá jejich společné vlastnictví. Proto podnikání pod společným jménem, i pokud by byly naplněny znaky ve smyslu § 10 odst. 2 obch. zák., neznamená automaticky společné vlastnictví věcí a zboží.

Námitka nesprávnosti skutkových zjištění ohledně vlastnictví ke zboží na prodejně a ohledně výše škody zakládá dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 o. s. ř. O takovou situaci se jedná, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, že soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak, než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a namítat, že soud měl či neměl některému důkazu uvěřit, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V dané věci odvolací soud svá skutková zjištění ohledně vlastnictví věcí na provozovně v listopadu 1992 čerpal z důkazů, které byly v řízení provedeny, a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Namítá-li druhý žalovaný, že z provedených důkazů nevyplývá skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, a sám jednotlivým důkazům přiřazuje důkazní hodnotu, směřují tyto námitky proti vlastnímu hodnocení důkazů, což není z hlediska dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. přípustné.

Pokud jde o otázku výše škody, odvolací soud při stanovení hodnoty zboží vycházel z listinného důkazu - znaleckého posudku, který zvažoval průměrnou marži 20%. Námitka dovolatele, že při nemožnosti zjistit přesnou výši marže u jednotlivých druhů zboží nelze stanovit hodnotu zboží, je sice logická, avšak právě na tyto situace pamatuje ust. § 136 o. s. ř., podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. V každém případě znalecký posudek byl dostatečným podkladem pro úvahu soudu o výši nároku a za situace, že ostatní důkazy nedávaly podklad pro určení jiné výše škody, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by při svém rozhodnutí vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkaz nevyplynuly nebo které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor. V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování.

Nedůvodně je namítána vada řízení, spočívající v porušení dvojinstančnosti řízení z důvodu, že odvolací soud neprovedl započtení některých pohledávek žalovaných proti pohledávce žalobce a ke všem kompenzačním námitkám se v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil.

Skutková zjištění o existenci či neexistenci jednotlivých pohledávek namítnutých k započtení učinil na základě provedených důkazů soud prvního stupně již ve svém předchozím rozhodnutí, tato zjištění nedoznala změn ani v průběhu následně probíhajícího řízení a nebyly proti nim vzneseny ze strany účastníků nějaké podstatné námitky. O vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. by se mohlo jednat, jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány rozhodné okolnosti, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly navrhovány způsobilé důkazy. Pokud ovšem odvolací soud na základě podkladů rovnocenných s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně, dospěl ke shodným skutkovým závěrům o tom, která tvrzení o konkrétních pohledávkách žalovaných vůči žalobci zůstala v řízení neprokázána či byla přímo vyvrácena, nejde o vadu řízení.

Důvodem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu není ani ta okolnost, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud jednotlivě k částkám 99.500,- Kč, 72.000,- Kč a 99.456,- Kč nevysvětlil, proč je nezapočetl proti pohledávce žalobce, a uvedl pouze, že „ostatní“ kompenzační námitky neshledal důvodnými. Ohledně neexistence těchto pohledávek namítnutých za strany žalovaných k započtení vycházel odvolací soud ze skutkových závěrů soudu prvního stupně v jeho předchozím – zrušeném – rozhodnutí. Nejde o nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění, jež by bránilo dovolacímu soudu přezkoumat rozhodnutí v dovolacím řízení, když po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, v jehož v odůvodnění jsou obsaženy podrobné závěry o neprokázání existence těchto pohledávek, nebyly proti těmto skutkovým závěrům vzneseny ze strany žalovaných žádné námitky ani navrženy další důkazy a neexistence uvedených pohledávek se jevila jako nesporná mezi účastníky. Ostatně ani v dovolání nezpochybňuje dovolatel závěr o neexistenci těchto pohledávek. Řízení proto netrpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Jen pro úplnost k návrhu žalobce na „zastavení žaloby proti druhému žalovanému“ lze dodat, že po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu již nelze vzít žalobu zpět.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto Nejvyšší soud dovolání obou žalovaných zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů právo a žalobci náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. October 2007