JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 137/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 608.474,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 46/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února 2003, č. j. 14 Co 870/2002-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 608.474,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem notářky projednávající dědictví po jeho zemřelé matce B. S. Podle žaloby byla notářka po dobu dvou let nečinná a nereagovala na informaci žalobce, že z dědictví byly odcizeny dvě vkladní knížky a dva zlaté prsteny, a v důsledku toho žalobce nemohl nabýt tyto věci v rámci dědictví. Nesprávně postupovala i Policie ČR, která při šetření trestního oznámení žalobce nezjišťovala důkazy, nepřezkoumávala pravdivost tvrzení podezřelých a při odůvodnění rozhodnutí o odložení věci vycházela mj. i ze skutečností sdělených notářkou, a konečně i soud, který v průběhu řízení o žalobě na vydání předmětu dědictví mohl zjistit, že došlo ke spáchání trestného činu, avšak neučinil žádná opatření. Výši škody žalobce odvíjí od hodnoty prstenů a výše vkladů na knížkách (celkem asi 70.000,- Kč) s připočtením „náhrady ze zadržované částky“ ve výši 2,5 promile za každý den od smrti zůstavitelky do konce roku 1999.

Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 18. 7. 2002, č. j. 6 C 46/2000-58, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako jeden z dědiců po Boženě Sládkové, zemřelé dne 1. 8. 1993, spolu s dalšími dědici uzavřel dne 3. 3. 1997 dohodu o vypořádání dědictví, která byla schválena pravomocným usnesením soudu ze dne 18. 7. 1997. V průběhu dědického řízení žalobce namítal vůči soupisu aktiv a pasiv, že do dědictví by měly být dále zahrnuty dva zlaté prsteny a zlatý řetízek, o nichž ostatní dědicové tvrdili, že byly darovány vnučce M. N. ještě za života zůstavitelky, dvě vkladní knížky a kupní cena domu K. a H. S. ve výši 129.535,- Kč; žalobce byl proto notářkou poučen o svém právu domáhat se zařazení těchto věcí do dědictví ve sporném řízení u soudu mimo vlastní dědické řízení, a dále byl s odkazem na konkrétní sdělení Č. s. vyrozuměn o tom, že ohledně tvrzených vkladních knížek není k dispozici dostatečný počet znaků pro případnou identifikaci a potvrzení jejich existence. Žaloba ze dne 18. 8. 1997, kterou se žalobce proti M. N. domáhal vrácení věcí náležejících do dědictví a peněz vybraných z vkladních knížek, byla Okresním soudem Plzeň – jih v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 63/97 zamítnuta. Nárok žalobce na náhradu škody proti státu soud posuzoval podle ustanovení § 18 a násl. zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že žádný z žalobcem označených orgánů státu (resp. orgánů vykonávajících státní moc) neporušil svoji právní povinnost v průběhu úředního postupu. Sám žalobce nečinnost notářky nahradil vlastním podáním trestního oznámení, přitom ale nepředložil žádný důkaz toho, že by po dobu její nečinnosti byl nějaký jeho majetek odcizen nebo zničen, anebo že by důkazy prokazující jeho vlastnické právo k určitému majetku byly zničeny či v důsledku nečinnosti by nebylo možné je následně provést. Pokud žalobce považoval postup policie při šetření jeho trestního oznámení za nesprávný úřední postup, pak v prvé řadě mohl proti usnesení policie podat stížnost a v ní navrhnout provedení důkazů, které požadoval. Samo trestní řízení však není způsobilé upravovat vlastnické vztahy, v tomto směru byl žalobce notářkou řádně poučen a upozorněn na to, že se rozšíření majetku spadajícího do pozůstalosti musí domáhat podáním žaloby u soudu. Protože v občanskoprávním řízení sporném je soud striktně vázán žalobním návrhem, nelze vytýkat soudu, že „nepřehodnotil jako trestní věc“ žalobu proti M. N.; v době jejího podání přitom již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem Policie ČR, že označeným jednáním K. a H. S. a M. N. nebyl spáchán trestný čin.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 2. 2003, č. j. 14 Co 870/2002-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Jako nesprávný úřední postup vyhodnotil pouze zjištěnou (a předsedou Krajského soudu v Plzni konstatovanou) nečinnost notářky JUDr. H. při projednávání pozůstalosti po zemřelé matce žalobce, tyto neodůvodněné průtahy však nebyly v příčinné souvislosti se škodou, která podle žaloby měla vzniknout odcizením vkladních knížek a dalších movitých věcí spadajících do pozůstalosti, a to ještě předtím, než vůbec k průtahům v řízení došlo. Odvolací soud v konání dalších státních orgánů, jež se podle žalobce měly podílet na vzniku jím tvrzené škody, nesprávný úřední postup neshledal. Hodnocení důkazů ze strany orgánů Policie ČR předtím, než byl odložen podnět žalobce k zahájení trestního stíhání, nelze označit za nesprávný úřední postup, jímž není ani postup předcházející rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - jih vydanému pod sp. zn. 6 C 63/97. Pokud tento soud rozhodoval o občanskoprávním nároku žalobce, nemohl věc překvalifikovat na trestní řízení, takovým postupem by se naopak dopustil nezákonnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že nikdy netvrdil, že by vkladní knížky a movité věci z pozůstalosti byly odcizeny ještě před tím, než došlo k dědickému řízení, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce v nalézacím řízení pouze uvedl, že K. S. nenahlásil vkladní knížky zůstavitelky jako součást pozůstalosti po zemřelé, a jelikož i při úvodním jednání v rámci dědického řízení tvrdil, že o existenci vkladních knížek mu není nic známo, uvedl žalobce, že je chce zřejmě odcizit, přičemž zdůraznil možnost, že K. S. z nich vybíral určité částky již předtím, než bylo dědické řízení zahájeno. Stejně tak podle dovolatele K. S. nenahlásil movité věci náležející do pozůstalosti, a proto tak učinil hned při úvodním jednání sám žalobce s tím, že byly zaznamenány v příslušném zápise. Dovolatel se domnívá, že při včasné činnosti notářky jako pověřené soudní komisařky bylo možno vkladní knížky identifikovat a zjistit veškeré potřebné údaje, tedy zejména výše vkladů ke dni úmrtí zůstavitelky i výši vkladů ke dni zrušení těchto vkladních knížek. Podle dovolatele samotnou existenci vkladních knížek potvrzuje kromě žalobce i výpověď D. Ř. ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 63/97. Dovolatel má za to, že obdobná situace nastala též ohledně movitých věcí, které byly součástí pozůstalosti po B. S. a nacházely se v rodinném domě manželů K. a H. S., což bylo zjištěno policejním šetřením. Notářka přislíbila ocenění těchto movitých věcí soudním znalcem, to však neučinila a po třech letech (v roce 1997) K. S. oznámil, že při stavebních pracích na jeho rodinném domku v uplynulých třech letech byly věci z pozůstalosti buď zničeny nebo ztraceny. Žalobce tedy tvrdil podstatné skutečnosti, k nimž navrhl i důkazy, avšak v důsledku nečinnosti notářky jako soudní komisařky nebyl majetek náležející do pozůstalosti po zemřelé B. S. řádně zdokumentován a zajištěn, proto mohlo dojít k jeho „ztrátě, zničení a zašantročení“. Podle dovolatele je tedy příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem notářky jako soudní komisařky a vzniklou škodou evidentní. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání v dané věci tak lze posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

I když v žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), vyplývá z vylíčení důvodů dovolání, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci v otázce rozsahu pozůstalosti - existence vkladních knížek (výše vkladů a dispozice s nimi) a vlastnického práva ke zlatým šperkům zůstavitelky; podle jeho názoru nebyl z provedených důkazů skutkový stav zjištěn správně ani úplně. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval jeho původní výpověď v nalézacím řízení a zároveň nepřihlédl k výpovědi D. Ř. ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 63/97. Dovolatel tedy nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů soudem (zejména obsahu spisu ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 63/97 a v ní učiněných účastnických i svědeckých výpovědí a zprávy Č. s. ze dne 10. 5. 1994) ani s tím, jakou váhu jednotlivým důkazům soud přikládal. Z toho je zřejmé, že ve skutečnosti touto argumentací dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Skutečným obsahem této části dovolání je tak zejména námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Dovolatel za použití tohoto dovolacího důvodu nesouhlasí se závěrem, že mezi vznikem škody, která měla žalobci vzniknout tím, že děděním nenabyl určité hodnoty, a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích dědického řízení není dána příčinná souvislost.

Vzhledem k tomu, že tvrzená škoda měla žalobci vzniknout v době před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 18 zákona je objektivní odpovědností státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je tedy jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává.

Charakter ušlého zisku (tedy škody ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák.) má i majetková újma spočívající v tom, že dědici se nedostalo dědictví v předpokládaném rozsahu, tj. že mu ušel majetkový přínos v hodnotě dědictví (jeho části), neboť tím, že dědictví v tomto rozsahu nenabyl, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že k očekávanému majetkovému přírůstku za normálního běhu okolností dojde. Žalobce spatřoval vznik škody v tom, že pro nečinnost notářky nenabyl děděním dvě vkladní knížky a dva zlaté prsteny, které podle jeho názoru tvořily předmět dědictví a které byly odcizeny.

I když právní úprava dědického práva vychází z principu určité ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto, a to včetně majetku, který při původním projednání a rozhodnutí o dědictví nebyl znám), podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Soud (pověřený notář jako soudní komisař) proto zjišťuje zůstavitelův majetek a dluhy ke dni jeho smrti a provádí soupis aktiv a pasív, aniž by přihlížel ke sporným položkám (§ 175m o.s.ř.), např. takovým, o nichž je mezi dědici spor, zda do pozůstalosti patří; v rámci dědického řízení není soud oprávněn o sporných skutečnostech rozhodovat. Prostředkem k tomu, aby do aktiv či pasív dědictví byly zařazeny položky mezi dědici sporné, je žaloba mimo dědické řízení, jíž je dědic podle § 175y o.s.ř. oprávněn se domáhat svého práva k tomuto majetku, a to i v době, kdy dědické řízení dosud probíhá. Nebyla-li na základě úspěšné žaloby věc do aktiv dědictví zařazena, nepřichází v úvahu její nabytí děděním.

V posuzovaném případě žalobce v rámci dědického řízení tvrdil, že do aktiv dědictví patří předmětné věci, což ostatní dědici zpochybňovali, a po poučení ze strany notářky ohledně těchto věcí podal mimo dědické řízení žalobu, která byla zamítnuta. Sporné věci nebyly v souladu s ustanovením § 175m o.s.ř. do soupisu zahrnuty a bezprostřední příčinou, proč se nestaly předmětem dědění, je okolnost, že žalobce nedosáhl jejich zařazení do soupisu ani na základě žaloby podané podle § 175y o.s.ř., neboť neprokázal, že by k okamžiku smrti zůstavitelky byly v jejím vlastnictví a že by byly součástí dědictví. Nesprávný úřední postup notářky spočívající v průtazích dědického řízení proto není tou příčinou, která by vedla ke vzniku žalobcem tvrzené majetkové újmy.

Z toho je zřejmé, že posouzení otázky příčinné souvislosti mezi vznikem škody, která měla žalobci vzniknout tím, že děděním nenabyl určité hodnoty, a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích dědického řízení, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem a nepředstavuje proto otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), pro kterou by byla založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. November 2004