JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1331/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované M. č. P., zastoupená advokátem, o 104.961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 217/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 16 Co 247/2004-106, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.240,50 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 8 C 217/99 - 44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 13.727,- Kč, 9.000,- Kč a 4.320,- Kč, to vše s úroky z prodlení, a ve zbývající části žalobu zamítl a v plném rozsahu zamítl žalobu proti tehdy druhému žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, způsobené mu úrazem dne 25. 12. 1996, kdy upadl na zledovatělém a neposypaném chodníku před domem čp. 410 v P.,. Soud prvního stupně dospěl s poukazem na § 9a odst. 4 zák. č. 55/1984 Sb. k závěru, že ve sporu je pasivně věcně legitimována (tehdy první) žalovaná, neboť k úrazu žalobce došlo před domem, jenž je ve vlastnictví m. P. - svěřeného M. č. P. Důvodnou shledal námitku promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 27. 12. 1996 do 6. 4. 1997 ve výši 72.514,- Kč a na náhradu bolestného ve výši 5.400,- Kč, neboť žalobce se o škodě v tomto rozsahu dozvěděl po ukončení pracovní neschopnosti dne 7. 4. 1997, a dne 7. 5. 1997, kdy mu byla vydána lékařská zpráva o výši bolestného; o tom, kdo za škodu odpovídá, „věděl již v době, kdy se dozvěděl o výši škody, neboť sám byl přesvědčen o tom, že k úrazu došlo na chodníku, a bylo tedy zřejmé, že odpovědným subjektem je první žalovaná, které také adresoval první výzvu k náhradě škody“. Byly-li tyto nároky uplatněny žalobou ze dne 27. 9. 1999, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.; žalobu o zaplacení částky 72.514,- Kč s příslušenstvím a částky 5.400,- Kč s příslušenstvím (celkem tedy 77.914,- Kč s příslušenstvím) proto zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 23 Co 518/2000 - 64, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí žaloby proti druhému žalovanému a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi nimi, ve výroku o zamítnutí žaloby proti první žalované ohledně částky 77.914,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení mezi ní a žalobcem rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud při posouzení otázky promlčení přisvědčil názoru soudu prvního stupně ohledně určení doby, kdy se žalobce o vzniklé škodě dozvěděl, vytkl mu však, že při určení, kdy se žalobce dozvěděl o odpovědném subjektu, opřel svůj závěr jen o „logickou dedukci“ a nikoliv o skutková zjištění, která je proto zapotřebí doplnit.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2001, č. j. 8 C 217/99 - 69, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 77.914,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení doplnil výslechem žalobce a jeho manželky E. Z., avšak jejich tvrzení, že o odpovědném subjektu se žalobce dozvěděl až počátkem roku 1998, kdy si prostřednictvím svého zástupce opatřil výpis z katastru nemovitostí, považoval za nevěrohodné, neboť je nepravděpodobné že „by žalobce jako osoba znalá práva neměl vůbec pojem o tom, kdo je pronajímatelem bytu, ve kterém již 20 let bydlí, takže je zřejmé, že o tom vědět musel“. Protože však se nepodařilo zjistit, „kdy se objektivně žalobce dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá, neboť je velmi obtížné objektivně zjistit subjektivní pocit účastníka“, učinil závěr, že „skutečně objektivně žalobce zjistil, kdo za škodu odpovídá až na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 8 C 217/99“. Z toho důvodu nepřisvědčil vznesené námitce promlčení.

K odvolání první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4 2002, č. j. 23 Co 100/2002 - 80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 77. 914,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s „hodnocením výpovědi žalobce a jeho manželky, které obvodní soud posoudil jako nevěrohodné s tím, že žalobce jako osoba práva znalá musel (a to již v den úrazu, tj. dne 25. 12. 1996) vědět, kdo je pronajímatelem bytu, ve kterém již 20 let bydlí a který se nachází v objektu, před nímž došlo ke škodné události“. Na tomto podkladě dovodil, že žaloba doručená soudu prvního stupně dne 27. 9. 1999 byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, a za situace, kdy se první žalovaná promlčení dovolala, nelze nárok ve smyslu ust. § 100 odst. 1 obč. zák. přiznat.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, č. j. 25 Cdo 61/2003-96, rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku ohledně částky 72.514,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v dalším pak dovolání žalobce odmítl. Dovolací soud uvedl, že i když odvolací soud správně vycházel z ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., nevyložil je správně, neboť své rozhodnutí o promlčení uplatněného nároku založil jen na předpokládané vědomosti žalobce o odpovědném subjektu, ačkoliv rozhodným pro posouzení námitky promlčení byl okamžik prokázané vědomosti žalobce o skutkových okolnostech, zakládajících důvod pro závěr o odpovědném subjektu. Dále poukázal na to, že podle skutkových údajů nedošlo k úrazu před objektem, v němž žalobce bydlí, nýbrž na chodníku před domem čp. 410 v K. ul. v P.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č.j. 16 Co 247/2004-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 72.514,- Kč s příslušenstvím zamítl. Při respektování právních názorů vyslovených v rozhodnutí dovolacího soudu dospěl k závěru, že v daném případě byla jedinou skutkovou okolností, rozhodnou pro vymezení odpovědného subjektu skutečnost, před kterým domem k úrazu došlo, a ta byla žalobci známa již v době úrazu, a i z jeho dalšího postupu bylo zřejmé, že mu bylo známo, že za škodu odpovídá vlastník přilehlého domu (ohledně vlastnictví tohoto domu si opatřil výpis z katastru nemovitostí a zjistil, že vlastníkem domu je M. č. P. 8). Odvolací soud shrnul, že žalobce již ke dni 8. 4. 1997 (po ukončení jeho pracovní neschopnosti) věděl, že mu vznikla škoda z titulu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a v jaké výši, a měl rovněž k dispozici skutkové okolnosti rozhodné pro zjištění, kdo za škodu odpovídá. Bylo pak pouze v jeho dispozici, kdy si ověří vlastníka přilehlé nemovitosti. Odvolací soud podotkl, že nelze ponechat pouze na libovůli poškozeného, kdy takový krok učiní (pokud mu v tom nebrání vážné důvody), a nelze odvíjet běh promlčecí doby až od takového úkonu poškozeného. Žádné objektivní okolnosti, které by žalobci bránily získat potřebné informace dříve, zde nebyly; žalobce po skončení pracovní neschopnosti docházel do zaměstnání a nadto měl právního zástupce. Nárok, uplatněný žalobou u soudu až dne 27. 9. 1999, je tak promlčen.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Uvádí, že pokud se po úrazu mýlil ve svých informacích o popisném číslu domu, před nímž došlo k úrazu, bylo to způsobeno tím, že si spletl směr číslování, resp. zmýlil se ve své představě o vzestupnosti číslování, místo úrazu však neměnil. Svá skutková tvrzení v odvolacím řízení nedoplňoval, všechna jeho tvrzení byla uplatněna již v řízení u soudu prvního stupně. Vzhledem k závažnosti jeho zranění však nebyl schopen s jistotou určit, zda mu podklouzla noha, která opouštěla poslední schod (ve vlastnictví žalované) nebo noha, která již došlápla na komunikaci (ve „vlastnictví T. m. P.“), a teprve až v průběhu řízení bylo prokázáno, že osobou povinnou k náhradě škody je žalovaná. Trvá na tom, že v den úrazu nemusel vědět a ani nevěděl, kdo za škodu odpovídá, a o tom, že by za škodu mohla odpovídat žalovaná, se dozvěděl koncem ledna 1998 při návštěvě katastrálního úřadu, a o tom, že žalovaná za škodu skutečně odpovídá, se dozvěděl až z rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel je přesvědčen, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti uplatnil u soudu včas. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila námitky dovolatele za neudržitelné, neboť žalobci byly nejpozději 7. 5. 1997 (den vydání lékařské zprávy o výši bolestného) známy všechny skutkové okolnosti, na jejichž základě mohl nárok uplatnit u soudu. Vázáním počátku běhu promlčecí doby na návštěvu katastrálního úřadu poškozeným, by poškozenému byla dána možnost jednostranně rozhodnout, kdy se některé okolnosti „dozví,“ případně zda se o nich vůbec dozví. Tento postup by však byl v rozporu s § 2 odst. 2 obč. zák. o rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů, jakož i s ústavním požadavkem rovnosti zakotveným jednak v preambuli Ústavy a jednak v čl. 1 Listiny. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Toto ustanovení váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.

Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít o přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu. Rozhodující tedy je, kdy poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost, nikoliv však, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či si ověřil její identitu. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002).

Jestliže k pádu a úrazu žalobce došlo na zledovatělém a neuklizeném chodníku, není pro určení odpovědného subjektu rozhodující okolností vědomost o tom, která noha mu „podklouzla,“ jak namítá v dovolání, nýbrž vědomost o tom, že vlastník domu, k němuž předmětný chodník přiléhá, nezajistil zimní údržbu a úklid. Jestliže v den úrazu žalobce věděl, kde k jeho pádu došlo, není významné, kdy si na základě skutkových okolností, které znal, utvořil právní závěr o odpovědném subjektu nebo kdy si opatřil doklad o identitě odpovědného vlastníka domu. Zcela mylná je pak námitka, že až z rozsudku vydaného v tomto řízení se dozvěděl, že za škodu odpovídá žalovaná. Dovolatel totiž nerozlišuje a navzájem směšuje vlastní vědomost o rozhodných skutkových okolnostech potřebných k vymezení konkrétní osoby na straně jedné a - na straně druhé - skutkové a právní závěry soudu po provedeném dokazování.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, dovolací soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.690,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 17. 3. 2005/, vypočítaná podle ust. § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky, zaokrouhlená podle § 16 odst. 2 vyhlášky a snížená o polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 22. 6. 2005), v částce 75,- Kč, úhrnem tedy v částce 7.765,- Kč, navýšené o daň z přidané hodnoty vypočítanou podle § 37 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších změn, neboť zástupce žalované je plátcem této daně (srov. R 21/2005); celkem má tedy žalovaná právo na částku 9.240,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. May 2007