JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1313/2014

Promlčení nároku na náhradu škody

Právní věty

  1. Aby mohl soud dospět k závěru o promlčení nároku na náhradu škody, musí mít dostatečná skutková zjištění pro určení počátku běhu promlčecí doby, tj. musí mít postaveno najisto, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, popř. kdy ke vzniku škody došlo (uplatňuje-li se objektivní tříletá promlčecí lhůta). V projednávané věci se tak nestalo, neboť se soudy spokojily s konstatováním, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dnem, kdy byl v jiném řízení vydán tzv. exekuční titul, tedy soudní rozhodnutí deklarující nárok žalobců vůči jejich dlužníku.

  2. Jestliže ovšem nyní uplatňovaný nárok na náhradu škody vychází z nedobytnosti této pohledávky, pak samotné vydání exekučního titulu není rozhodující. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná.Tento okamžik přitom může nastat zcela nezávisle na soudním vymáhání pohledávky, tj. po tom i před tím, co byl vydán exekuční titul. Rozsudek o povinnosti zaplatit zbývající část kupní ceny tedy přinesl žalobci a) pouze soudem potvrzenou informaci, že tento dluh existuje, nikoliv o tom, že přisouzenou částku nelze vymoci. Pro závěr o tom, zda se jedná o nevymahatelnou pohledávku, nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení, rozhodující je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt (věřitel) skutečně svého práva nedomůže. Takové zjištění je bezpochyby možné učinit, nesplní-li povinný svůj závazek například ani na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, případně že výkon rozhodnutí musí být zastaven pro nedostatek majetku.

25 Cdo 1313/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce a) J. M. a žalobkyně b) V. M., obou zastoupených Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 6, proti žalované České spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 62, IČO 45244782, o 2.709.818,30 Kč a příslušenství ve výši 10.538.581,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 68/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. 28 Co 278/2013-112, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. 28 Co 278/2013-112, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2013, č. j. 30 C 68/2012-87, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, č. j. 30 C 68/2012-87, zamítl žalobu na zaplacení 2.709.818,30 Kč a příslušenství ve výši 10.538.581,40 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná poskytla v roce 1995 žalobci a) úvěr na koupi rekreačního zařízení Lužničanka (dále jen „nemovitost“) ve výši 3.100.000,- Kč; závazek byl zajištěn ručením žalobkyně b) a zástavním právem žalované k předmětné nemovitosti. Na základě kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1996 prodal žalobce a) nemovitost F. K. za cenu 4.040.000,- Kč, ten však zaplatil jen část kupní ceny. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 9. 1998, č. j. 7 C 98/98-37, byla F. K. uložena povinnost zaplatit žalobci a) 2.112.452,10 Kč s příslušenstvím jako doplatek kupní ceny a 35.356,20 Kč na náhradě nákladů řízení. Žalobce a) tyto částky neobdržel, nezaplatil proto žalované úvěr, žalovaná pohledávku vůči němu postoupila třetí osobě, toto postoupení bylo však rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2007, č. j. 22 C 1206/2006-373, shledáno za neplatné. Žalobci se proto žalobou doručenou soudu dne 19. 3. 2012 domáhají vůči žalované náhrady škody, která jim měla vzniknout tím, že žalovaná jim doporučila nesolventního kupce (F. K.), kterému navíc přislíbila poskytnout úvěr, což neučinila, F. K. nebyl schopen uhradit celou kupní cenu, žalobci se platby od něj doposud nedomohli a pohledávku vůči němu považují za nedobytnou. Škoda sestává z nedobytné části kupní ceny a nákladů soudního řízení proti F. K., dále z rozdílu mezi kupní cenou, které mohl žalobce a) dosáhnout, nebýt intervence žalované, a nevýhodnou kupní cenou ze smlouvy s F. K., a konečně z poloviny zbytečně vynaložené daně z převodu nemovitosti. Soud dovodil, že žalobci se o tvrzené škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděli nejpozději dne 29. 9. 2008, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 98/98-37. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta proto marně uplynula a soud na základě námitky promlčení vznesené žalovanou žalobu zamítl.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 28 Co 278/2013-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci s tím, že soud prvního stupně procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro posouzení námitky promlčení a věc posuzoval podle přiléhavých ustanovení občanského zákoníku, která také správně aplikoval. Pro řešení otázky promlčení vzal odvolací soud za významné, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku tvrzené škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Žalobci kladou počátek prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu k datu, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 98/98-37, a jestliže vytýkají žalované, že ovlivnila výběr kupce, a tudíž i sjednanou kupní cenu, a že nezajistila tomuto kupci finanční krytí, pak tyto skutečnosti věděli již v době uzavření kupní smlouvy, tj. 24. 4. 1996, a v témže roce měl žalobce a) povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí. Odvolací soud proto uzavřel, že subjektivní promlčecí doba uplynula nejpozději dne 30. 9. 2000, a není pochyb ani o tom, že před podáním žaloby marně uplynula i tříletá objektivní promlčecí doba.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o.s.ř., s odůvodněním, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dopustil se tak nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítají, že soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby, jestliže jej vázal na okamžik vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 98/98-37, kterým bylo F. K. uloženo zaplatit žalobci a) neuhrazenou část kupní ceny. Škoda mohla totiž žalobcům vzniknout až tehdy, kdy bylo objektivně jisté, že vymáhaná kupní cena nebude dlužníkem uhrazena; za takový okamžik lze podle dovolatelů považovat až úmrtí dlužníka, případně vydání dědického rozhodnutí, ohledně jeho pozůstalosti, ze kterého je zřejmé, že nezanechal dostatečný majetek. Závěrem shrnují, že soudy neprovedly ke zjištění okamžiku vzniku škody žádné dokazování, a nebylo tedy možné učinit jasný závěr o uplynutí subjektivní ani objektivní promlčecí doby. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.

Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že je přesvědčena o správnosti rozhodnutí nižších soudů, a dodává, že tvrzení žalobců o tom, že zajistila kupce a přislíbila mu poskytnout úvěr, je ryze účelové a odporující skutečnosti. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 24. 9. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.

Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Promlčení uplatněného nároku se proto posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá [odst. 1]. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví [odst. 2].

Tato úprava v případě práva na náhradu škody vychází z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní. Občanský zákoník váže promlčení práva na náhradu škody uplynutím subjektivní promlčecí doby na časovou podmínku doby dvou let od vědomosti poškozeného o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž promlčecí doba začíná plynout dnem, kdy se poškozený o škodě skutečně (nikoli pouze pravděpodobně) dozvěděl, tj. kdy nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyčíslit v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Vědomost o škodě není možné zaměňovat s dověděním se pouze o škodné události anebo o protiprávním úkonu, kterými byla škoda způsobena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2592/2006, a stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1984).

Aby mohl soud dospět k závěru o promlčení nároku na náhradu škody, musí mít dostatečná skutková zjištění pro určení počátku běhu promlčecí doby, tj. musí mít postaveno najisto, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, popř. kdy ke vzniku škody došlo (uplatňuje-li se objektivní tříletá promlčecí lhůta). V projednávané věci se tak nestalo, neboť se soudy spokojily s konstatováním, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dnem, kdy byl v jiném řízení vydán tzv. exekuční titul, tedy soudní rozhodnutí deklarující nárok žalobců vůči jejich dlužníku F. K. Jestliže ovšem nyní uplatňovaný nárok na náhradu škody vychází z nedobytnosti této pohledávky, pak samotné vydání exekučního titulu není rozhodující. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007). Tento okamžik přitom může nastat zcela nezávisle na soudním vymáhání pohledávky, tj. po tom i před tím, co byl vydán exekuční titul. Rozsudek o povinnosti F. K. zaplatit zbývající část kupní ceny tedy přinesl žalobci a) pouze soudem potvrzenou informaci, že tento dluh existuje, nikoliv o tom, že přisouzenou částku nelze vymoci. Pro závěr o tom, zda se jedná o nevymahatelnou pohledávku, nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení, rozhodující je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt (věřitel) skutečně svého práva nedomůže. Takové zjištění je bezpochyby možné učinit, nesplní-li povinný svůj závazek například ani na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, případně že výkon rozhodnutí musí být zastaven pro nedostatek majetku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaný pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012, nebo ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012).

Kromě toho nelze přehlédnout, že uplatněný nárok sestává z dalších dílčích nároků, neboť vedle částky odpovídající hodnotě nedobytné soudně přiznané pohledávky a nákladů řízení požadují žalobci též rozdíl mezi cenou, kterou by získali při prodeji nemovitosti jiným kupcům, a cenou, kterou měli obdržet od F. K., a konečně náhradu za daň z převodu nemovitosti. Ani u těchto nároků není pro počátek běhu promlčecí doby významné datum vydání rozsudku Okresního soudu v Táboře ve sporu o zaplacení kupní ceny, a je proto třeba strukturovaně vyložit, kdy měl každý z dílčích nároků na náhradu tvrzené škody vzniknout a kdy se o něm žalobci dozvěděli, aby bylo možno dospět k závěru, zda je námitka promlčení opodstatněná.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, přičemž pro závěr o okamžiku vzniku škody neměl dostatečná skutková zjištění. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to v celém rozsahu, neboť dovoláním výslovně nenapadený výrok o nákladech řízení je výrokem závislým ve smyslu § 242 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují též na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2014

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu

Vydáno: 30. July 2014
Vloženo: 19. November 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč