JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1208/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce G. D. LTD., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o 34.961,75,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 56/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 1999 č.j. 19 Co 504/98-36, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 25. 6. 1998 č.j. 8 C 56/98-21 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou vydat žalobci 34.961,75,- USD s 21 % úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce měl poukázat částku 34.961,75,- USD na účet společnosti E., spol. s r. o., vedený u banky C., a. s., místo toho však byla omylem poukázána na účet společnosti E. E.-N., spol. s r. o. (dále jen „E.") u téže banky. Na tento účet byla vedena exekuce k vymožení daňového dluhu a v rámci exekučního řízení byla tato částka převedena Finančnímu úřadu V. M. jako správci daní. Žalobce požadoval vrácení částky po společnosti E., jejíž účet byl však exekučně zablokován finančním úřadem, a následně se domáhal vrácení předmětné částky od Finančního úřadu V. M., který ji odmítl vydat s tím, že exekuce přikázáním pohledávky byla provedena v souladu se zákonem a že podle § 59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není přípustné vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil. Soud prvního stupně dovodil, že došlo sice k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce, avšak nikoliv na straně Finančního úřadu, nýbrž na straně společnosti E., která částku přijala bez právního důvodu. Finanční úřad uvedenou platbu přijal jako nedoplatek daně po právu, a není oprávněn poukázanou platbu vydat, naopak je jeho povinností nakládat s ní jako by byla poukázána daňovým dlužníkem (§ 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 4. 1999 č.j. 19 Co 504/98-36 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že ve věci je založena pravomoc českých soudů, a že je i dána procesní způsobilost žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Podle odvolacího soudu nemá plnění přijaté žalovanou svůj základ v občanskoprávních vztazích, neboť žalované se dostalo plnění od společnosti E. jako daňového dlužníka v rámci placení daní, resp. daňové exekuce, a proto není možné uvažovat o jejím bezdůvodném obohacení. Navíc nejde ani o plnění bez právního důvodu, neboť právním důvodem byla platba daně a postupu finančního úřadu při daňové exekuci nelze nic vytknout. Žalobce sice neměl v úmyslu platit daň, avšak jestliže jeho omylem poukázané plnění bylo postiženo daňovou exekucí, šlo ve svém důsledku o platbu daně. Její vrácení je nepřípustné podle § 59 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. a žalobce se mohl v exekučním řízení bránit pouze vylučovací žalobou, což neučinil. Na tom nic nemění stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 20, roč. 1974, které nevyloučilo možnost žalovat věřitele (oprávněného při exekuci) o vydání neoprávněného majetkového prospěchu pro případ, že nebyla podána excindační žaloba. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce neobohatila, a pokud došlo k bezdůvodnému obohacení, tak na straně daňového dlužníka, jehož majetek se nezmenšil. Nárok žalobce není ani nárokem na vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák., neboť nelze být vlastníkem pohledávky. Odvolací soud připustil dovolání ke svému závěru, že žalobci vůbec nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, neboť jím požadované plnění není svou podstatou občanskoprávním nárokem (nemá základ v občanskoprávních vztazích), eventuelně k závěru, že i kdyby tomu tak bylo, žalovaná se nemohla bezdůvodně obohatit na úkor žalobce.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Nesprávný postup odvolacího soudu dovolatel spatřuje v tom, že tento soud měl pro nepřezkoumatelnost zrušit rozsudek soudu prvního stupně, když neobsahoval v podstatě žádné odůvodnění. Dovolatel byl tak zbaven možnosti být rozsudkem soudu prvního stupně přesvědčen o chybnosti svých závěrů anebo vyjádřit svůj nesouhlas již v odvolacím řízení, a tím mu byla odňata možnost před tímto soudem jednat. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho nárok uplatněný žalobou nemá svůj základ v občanskoprávních vztazích, a poukazuje na to, že s ohledem na § 7 o.s.ř. by v takovém případě nebyla dána pravomoc soudu k rozhodování v této věci. Namítá, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení je majetkovým, občanskoprávním nárokem a nelze jej posuzovat podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle názoru dovolatele odvolací soud nerozlišil vztah finančního úřadu a daňového dlužníka od vztahu finančního úřadu se žalobcem. Ačkoliv žalobce finančnímu úřadu nic nedlužil a neměl právní důvod mu plnit ani mu plnit za jiného, majetek finančního úřadu se bez právního důvodu na úkor žalobce rozmnožil, a vznikl mezi nimi vztah bezdůvodného obohacení. Žalobce má tak nárok na vydání tohoto plnění. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru jsou rozsudky obou stupňů správné, a v řízení nebylo porušeno žalobcovo právo na soudní ochranu. Žalovaná se na úkor žalobce neobohatila, z dikce zákona naopak vyplývá, že bezdůvodně se na úkor žalobce obohatila firma E., když se jí snížil dluh vůči finančnímu úřadu, a takto získala majetkové plnění bez právního důvodu. Žalovaná proto není ve věci pasivně legitimována. Poukazuje na to, že žalobce se mohl domáhat vyloučení předmětného obnosu z daňové exekuce jinými prostředky, a nabízí se otázka, proč tak neučinil. Žalovaná nesouhlasí s námitkou žalobce, že pokud žaloba nemá základ v občanskoprávní vztazích, neměl o ní soud rozhodovat. Navrhla zamítnutí dovolání.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolatel především namítá, že mu byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem tím, že odvolací soud nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

64

O takovou situaci se jedná, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka). „Postupem soudu v průběhu řízení" se rozumí činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Naplnění dovolacího důvodu podle § -237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud neměl o věci meritorně rozhodnout, nýbrž měl rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolatel tedy nenamítá nesprávnost postupu odvolacího soudu v řízení, v jehož důsledku měl být zkrácen na svých procesních právech, nýbrž nesprávnost samotného způsobu rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle § 212 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak. Znamená to, že odvolací soud není vázán odvolacím návrhem. Nehledě k tomu, že žalobce se v odvolacím řízení domáhal změny rozsudku soudu prvního stupně a nikoliv jeho zrušení, nejde o nesprávný postup soudu v řízení ani o porušení procesních práv odvolatele, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání jiným způsobem, než jak odvolatel navrhl. V daném případě proto nejde o odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu. Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. není tedy dán a z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z jiných vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

V dané věci je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Tím je i vymezen dovolací důvod, jímž - kromě okolností uvedených v § 237 o.s.ř. (§ 241 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), příp. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.- je důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Předmětem dovolacího přezkumu je právní otázka, zda žalobcem požadované plnění je či není svou podstatou občanskoprávním nárokem (má základ v občanskoprávních vztazích), eventuelně zda se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který obě uvedené otázky zodpověděl záporně. Plnění, jež se žalované dostalo, nemá podle názoru odvolacího soudu základ v občanskoprávních vztazích, protože šlo o plnění v rámci daňové exekuce od daňového dlužníka, tj. od společnosti E.

Při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je třeba vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho účastníků. V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním. Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy definuje občanský zákoník v ust. § 1 obč. zák. jako majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§ 1 odst. 2 obč. zák.). Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů.

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že vztah mezi plátcem daně a správcem daně při placení a správě daní je vztahem veřejnoprávním, nikoliv občanskoprávním. Avšak v dané věci nejde o nárok ze vztahu mezi daňovým orgánem státu a plátcem daně (tj. mezi finančním úřadem a společností E.), nýbrž o vztah mezi státem, popř. jeho orgánem, který není vůči žalobci správcem daně, a žalující právnickou osobou, která není v postavení plátce daně. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení je tedy majetkovým vztahem občanskoprávním, který má na mysli ust. § 1 obč. zák., a ani nárok z něj vzniklý se nemůže řídit daňovými předpisy, neboť platba, jež se dostala finančnímu úřadu z prostředků žalobce, není plněním v rámci administrativněprávního vztahu mezi nimi. V tomto směru není právní názor odvolacího soudu správný a nelze s ním souhlasit ani v tom, že v dané věci jde o případ bezdůvodného obohacení získaného osobou, za níž žalobce plnil žalovanému to, co po právu měla plnit sama.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, kdy někdo plnil jinému, ačkoliv s ním nebyl v žádném právním vztahu a neexistoval tedy od počátku právní důvod tohoto plnění (typicky např. neoprávněně přijaté poukazy peněz).

Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není však protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.

Podle ustanovení § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

65

Jde o případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za nějž bylo plněno, a naopak neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo za něj jeho povinnost splnil. Ten, kdo poskytl plnění za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil. Nezbytným předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. je, že mezi tím, kdo plnil za dlužníka jeho věřiteli, a tím, komu se plnilo (tj. věřitelem), bylo zřejmé, že je plněno za jiného (tj. za dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění jeho dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - § 559 obč. zák.). To je základní rozdíl mezi bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu podle § 452 obč. zák. a bezdůvodným obohacením získaným plněním za jiného podle § 454 obč. zák.

V dané věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že žalobce na účet společnosti E., vůči níž neměl žádný finanční závazek, omylem poukázal platbu, která se však do její dispozice nedostala, neboť byla v rámci daňové exekuce vedené na tento účet z něj odepsána a převedena finančnímu úřadu jako plnění na nedoplatek daně od této společnosti. Je tedy zřejmé, že žalobce neplnil finančnímu úřadu a finanční úřad také žádné plnění přímo od žalobce nepřijal, nýbrž ve prospěch finančního úřadu byly v rámci daňové exekuce převedeny prostředky z majetku žalobce, poskytnuté bez právního důvodu na účet společnosti E. Nelze proto dovodit, že by žalobce poskytl plnění finančnímu úřadu, a to za společnost E. k úhradě jejího dluhu.

V daném případě na základě výkonu rozhodnutí směřujícího proti společnosti E. finanční úřad získal finanční prostředky nikoliv z majetku této společnosti jakožto povinné osoby, ale z majetku žalobce, který vůči finančnímu úřadu ani vůči uvedené společnosti neměl žádný právní důvod k poskytnutí plnění. Tím, že při exekuci byly k uspokojení vymáhaného nároku použity prostředky z majetku jiné osoby než povinného (tj. dlužníka), dostal se oprávněnému (tj. věřiteli) majetkový prospěch z plnění, pro nějž od počátku neexistoval právní důvod. Platba daně by sice mohla být právním důvodem plnění ve vztahu mezi plátcem a příjemcem daně, nikoliv však ve vztahu mezi finančním úřadem a žalobcem, který nebyl plátcem daně ani daňovým dlužníkem a který také sám finančnímu úřadu žádné plnění k úhradě daně za sebe ani za jiného neposkytl. Mezi tím, na jehož úkor byl majetkový prospěch získán (srov. § 456 obč. zák.), a tím, kdo jej získal, tak vznikl občanskoprávní závazek z bezdůvodného obohacení (srov. § 489 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je naplněn.

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2001

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. August 2001