JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1204/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem proti žalované České republice –Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 4/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2004, č. j. 35 Co 294/2004 - 88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. prosince 2003, č. j. 18 C 4/2003 – 61 (ve znění opravného usnesení), kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody ve výši 33.225,40,- Kč z nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 73/96. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že sice v uvedeném řízení došlo k určitým průtahům, které lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen „zákon“), žalobci však nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá, a ani mu neušel zisk. Oporou pro tento závěr bylo oběma soudům zjištění, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. října 2003, č. j. 23 C 73/96 – 356, zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal proti SBD O. vydání bezdůvodného obohacení; další nároky, ohledně nichž Okresní soud v Olomouci nepřipustil rozšíření žaloby, v době rozhodování odvolacího soudu žalobce u soudu neuplatnil. Nelze proto dovodit – jak uzavřel odvolací soud – že žalobcův nárok se stal nevymahatelným, popřípadě obtížně vymahatelným. Odvolací soud, odkazuje také na nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 215/96, uzavřel, že platné právo neumožňuje přiznat odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, aniž by v poměrech poškozeného došlo k majetkové újmě.

Proti rozsudku odvolacího sudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele právně významné, neboť řeší otázku škody způsobené nesprávným úředním postupem (neodůvodněnými průtahy v řízení), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobce uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že žaloba v této věci byla zamítnuta, ačkoliv řízení mělo být správně přerušeno, neboť rozsudek Okresního soudu v Olomouci dosud nenabyl právní moci. Řízení trpí podle dovolatele i dalšími vadami; soud se nepokusil dostatečně o smírné vyřešení sporu, neprovedl řádnou přípravu jednání a nepoučil žalobce v souladu s ustanovením §118a o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem záleží – jak uvádí dovolatel - v nesprávném výkladu pojmu škody. Již samotné průtahy v řízení žalobci způsobily škodu, neboť neměl možnost s částkou, která je předmětem sporu u Okresního soudu v Olomouci, nakládat, brát z ní užitky a jiný zisk. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána předčasně. Vzhledem k možnému promlčení práva , byl žalobce nucen podat žalobu na náhradu škody z nesprávného úředního postupu i když řízení, jehož průtahy jsou příčinou vzniku škody, dosud není skončeno.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), došel k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalobce by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; skutková zjištění, která odvolacímu soudu byla východiskem pro právní posouzení věci, jsou pro dovolací soud závazná.

Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nečiní právně významným ani výklad pojmu škody, který v dané věci podal odvolací soud (a shodně s ním i soud prvního stupně).

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Nesprávný úřední postup ve smyslu citovaného ustanovení zákona vede k odpovědnosti státu (za splnění ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu) za podmínky, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/1996, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit č. 1).

Pojem škody zákon nedefinuje ani blíže nevymezuje; použije se proto ustanovení § 26 zákona, které je normou odkazovací a které úpravu v občanském zákoníku vztahuje i na právní vztahy upravené zákonem.

Se zřetelem k tomu se také pro skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávním úředním postupem upravenou v ustanovení § 13 zákona, plně uplatní teoretické i judikatorní vymezení pojmu škody v občanském zákoníku a v občanském právu vůbec.

Právě z tohoto závěru odvolací soud vycházel a ve svém rozhodnutí podal přesný výklad pojmu škody dle ustanovení § 442 obč. zák., který je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí a judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí publikované pod poř. č. 55 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

Jestliže se zřetelem k tomu odvolací soud došel k závěru, že žalobci škoda nevznikla, jde o právní posouzení věci, které nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. July 2006