JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1195/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně D. J., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 972.225,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 181/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2005, č. j. 35 Co 510/2004 – 66, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. července 2004, č. j. 21 C 181/2003–48, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody ve výši 960.637,50,-Kč a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že žalobkyně – která požaduje náhradu škody z nesprávného úředního postupu ve věci výkonu rozhodnutí vedené u Okresního soudu v Jablonci pod sp. zn. 2 E 630/2001 – neprokázala příčinnou souvislost mezi tímto postupem a vznikem škody, jako jeden z předpokladů odpovědnosti státu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť neprokázala, že nebýt průtahů v řízení, byla by její pohledávka uspokojena prodejem movitých věcí povinného.

K nesprávnému úřednímu postupu došlo tím, že v uvedené věci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nebyly v době od 15. 10. 2001 do 22. 8. 2002 soudem činěny žádné úkony a vykonavatel ani žalobkyni, coby oprávněnou, nevyrozuměl o soupisu movitých věcí povinného. Výkon rozhodnutí byl posléze zastaven, aniž byla vymáhaná pohledávka oprávněné (žalobkyně) uspokojena. Žalobkyně ovšem – ač řádně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neprokázala, že povinný měl postižitelný majetek, z něhož – kdyby byl prodán v dražbě – by byla pohledávka oprávněné uspokojena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, jmenovitě v otázce „nakolik v odškodňovacím řízení na žalobkyni (oprávněné) leží břemeno dokazování“ když žalobkyně prokázala, že soud se dopustil průtahů v řízení a soudní vykonavatel umožnil svým předchozím varováním povinnému majetek včas skrýt. Žalobkyně přitom prokázala – jak se uvádí v dovolání – že povinný značným majetkem disponoval a zmařenou exekucí žalobkyni vznikla škoda. Důkazní břemeno by mělo podle dovolatelky ležet na žalované, která by měla prokázat, že navzdory nesprávnému postupu vznik škody nezavinila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalovaného by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; skutková zjištění, která odvolacímu soudu byla východiskem pro právní posouzení věci jsou pro dovolací soud závazná.

V dané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody, přičemž nezpochybňuje právní posouzení soudy obou stupňů jako nároku, který se řídí právní úpravou v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).

Řízení o náhradu škody podle tohoto zákona je ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. typickým řízením sporným pro které platí [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], že účastníci jsou povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.

Zákon účastníku ukládá ve sporném řízení povinnost tvrdit všechny potřebné skutečnosti; potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Tato norma zásadně určuje jednak rozsah důkazního břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, jednak nositele důkazního břemene, tj. toho v jehož právním zájmu (z hlediska hmotněprávního) je tvrdit a prokazovat právně významné skutečnosti.

Nejvyšší soud ve své judikatuře (která má svůj odraz v ustálené soudní praxi) opakovaně vyjádřil (např. v rozsudku ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/1997, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000), že stát odpovídá za škodu v důsledku nesprávného úředního postupu za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.

Konstrukce odpovědnostního vztahu podle hmotněprávní skutkové podstaty ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona - právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda – je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem.

Právě z těchto hledisek odvolací soud vycházel a v souladu s nimi posoudil břemeno tvrzení a důkazní na straně žalobkyně; právní posouzení věci odvolacím soudem proto nečiní jeho rozhodnutí zásadně významným.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 věty prvé o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. July 2006