JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 105/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o 924.794,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 74/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2003, č. j. 13 Co 379/2003-44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od doručení tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou proti státu se žalobce domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem v O., jejíž je žalobce členem a na níž byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Tím, že záložna není schopna plnit své závazky vůči žalobci, byla mu způsobena škoda ve výši prostředků s příslušenstvím, které do I. Družstevní záložny vložil.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 6. 2003, č. j. 23 C 74/2001-28, co do částky 460.904,- Kč řízení zastavil, co do částky 463.890,- Kč žalobu zamítl, žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je členem I. Družstevní záložny (dále jen „I. DZ“), na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě 36 K 8/2000 ze dne 20. 12. 2000 prohlášen s účinky k tomuto dni konkurs, kterým byla nahrazena nucená správa a který nadále trvá. Soud dospěl k závěru, že žaloba je předčasná, neboť v řízení dosud nebyla prokázána existence škody jakožto konkrétní majetkové újmy žalobce a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. I. DZ je i nadále zapsána v obchodním rejstříku, na její majetek je prohlášen konkurs a není najisto postavené ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace záložny. Pokud žalobce presumuje, že přijde o všechny prostředky vložené do I. DZ, jde o tvrzení předčasné, neboť hodnota konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů družstevních záložen k uspokojení jejich nároků proti záložně, a tedy po vyplacení jejich pohledávek v konkursním řízení, popřípadě v rámci likvidace, bude postaveno najisto, zda a příp. v jaké výši vznikla jednotlivým členům škoda. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu zpět v rozsahu, v jakém mu bylo plněno ze Zajišťovacího fondu, soud v této části řízení zastavil a ve zbývajícím rozsahu žalobu pro předčasnost zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 13 Co 379/2003-44, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je případ zvláštní občanskoprávní odpovědnosti a stejně jako v jiných případech odpovědnosti předpokladem jejího vzniku je existence škody. Za škodu nelze považovat to, že žalobce nemůže disponovat svým vkladem u I. DZ, protože nemožnost dispozice s ním není majetkovou újmou a tedy škodou. Současný stav účtu žalobce není dokladem o výši případné škody a jakkoli je výpočet majetkové újmy žalobce pravděpodobný, nemůže být až do skončení konkursního řízení podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Poukazuje na to, že škoda, jejíž náhrady se domáhá, spočívá v úbytku jeho finančních prostředků, k němuž došlo následkem nesprávného úředního postupu při výkonu veřejné moci. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o předčasnosti žaloby a namítá, že škoda je již k datu podání žaloby přesně vyčíslitelná v minimální výši, neboť je možno určit její výši z ocenění majetku uvedeného v soupisu konkursní podstaty a ze seznamu pohledávek přihlášených do konkursu. Je tedy zjistitelná současná výše majetku úpadce a soud pochybil, když nepřipustil důkaz v tomto směru. Řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem soudů obou instancí, která považuje za jednoznačně a správně odůvodněná, rozsudek odvolacího soudu podle ní nemá po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na to, že žalobce v dovolání účelově zaměňuje dva rozdílné instituty konkursního řízení, a to soupis konkursní podstaty (§ 18 zákona č. 328/1991 Sb.) a zpeněžení konkursní podstaty (§ 27 a násl. zákona č. 328/1991 Sb.). Podotýká, že není pravidlem, aby se konkursní podstata zpeněžila za částku odpovídající jejímu ocenění, neboť ocenění je provedeno soudním znalcem, kdežto skutečnou cenu určí až její nabyvatel. Skutečnost, že žalobce je omezen v disponibilitě se svými prostředky, neznamená, že byl této možnosti zbaven, navíc mu za záložnou svědčí pohledávka. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobce jako člen I. DZ na žalované domáhá.

Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že škoda mu vznikla, přičemž škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Skutečnou škodou ve smyslu tohoto ustanovení se míní újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí) a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou je i újma, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitele vůči jeho dlužníkovi, jejíž náhrada je požadována na státu jakožto subjektu odpovědném za nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci.

Tato škoda však nevzniká již v okamžiku, kdy vklad nebyl družstevní záložnou jejímu členovi vyplacen, nýbrž až okamžikem, kdy se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena družstva tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda došlo k prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť příčinou vzniku škody, jejíž náhrada je na žalované požadována a jež má spočívat v neuspokojené pohledávce žalobce z vkladu v družstevní záložně, není samotné prodlení s tímto plněním. V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003).

Mimozávazkovou odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.

Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobci jako členu této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jeho nároků na výplatu vkladů, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žaloby, jeho rozhodnutí tedy nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pokud dovolatel namítá, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl žalobcem navrhované důkazy k prokázání vzniku škody, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod však lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl se Nejvyšší soud touto námitkou zabývat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, dovolací soud jej proto podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2004

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 07. October 2004